Londýn - Možná nejpochopitelnější vysvětlení výsledku sobotního výsledku zápasu MS v ragby mezi Japonskem a Jižní Afrikou (34:32) zní, že to prostě je jen reklama na příští světový šampionát, který se bude hrát za čtyři roky právě v Zemi vycházejícího slunce.

Prvotřídní ragbyová senzace

Protože co může být lepší reklama, než největší překvapení v historii ragbyových šampionátů nebo možná dokonce v celých ragbyových dějinách, jak to nazvala jindy celkem uměřená BBC.

"To co jsme udělali, bylo to, že jsme psali japonskou historii ragby. Nyní budou chtít být děti u nás novými Michaeli Leitchi nebo dalšími Ayumy Goromarumy. Každopádně trénuji dvacet let a nikdy jsem nebyl tak vyřízený, jako nyní. Asi už jsem na to starý, měl bych raději ležet na Barbadosu a sledovat kriket," potvrdil význam tohoto výsledku kouč Japonců Eddie Jones.

Abychom jej každopádně ještě lépe pochopili, pomozme si jedním přirovnáním: je to zhruba stejné, jako kdyby Češi prohráli v hokeji třeba s Dány. Což se mimochodem stalo před rokem. Takže proč by nemohli Japonci porazit dvojnásobné mistry světa přezdívané "Springboks"?

Protože je to ještě mnohem nepochopitelnější v jiném kontextu: Japonci se šampionátů účastní pravidelně od prvního ročníku v roce 1987. Za celou dobu vyhráli přesně JEDEN zápas. Před čtyřiadvaceti lety proti Zimbabwe. Teď slaví druhé vítězství. Nad týmem, který aktuálně najdeme na třetím místě světového žebříčku.

"Musíme se omluvit celému národu," pronesl po zápase skleslý kouč favorita Heyneke Meyer. Co se to proboha děje, čeho všeho se ještě dočkáme?

Japonci? Žádní nazdárci

Nelze přejít jen tak dvě prognózy, kterými jsme vás zásobili před začátkem šampionátu. Ta první zněla, že Jižní Africe nahrává v jejich ambicích "slabší skupina". A ta druhá, že se ve skupině B se o druhém postupujícím (tím prvním bude jistě Jižní Afrika) rozhodne mezi týmy Skotska a Samoy.

Což samozřejmě můžete brát jako důkaz nízké kompetence vašeho ragbyového korespondenta nebo (za což se korespondent přimlouvá) jako ukázku, že ani na světovém šampionátu v ragby už dnes není malých zemí.

Jenže je: rozdíl mezi první a druhou desítkou účastníků je po všech stránkách ohromný. Jen Japonci, před mistrovstvím třináctý tým světového pořadí, systematicky už spoustu let dělají všechno proto, aby do kategorie outsiderů odsouzených k porážkám o desítky bodů nepatřili.

Japonci ve svých dějinách zatím nevyhráli příliš mnoho "velkých" zápasů ani mimo mistrovství světa, částečně i proto, že "velké" zápasy proti "velkým" soupeřům příliš nehrají.

Jejich neslavnější vítězství ale není staré: před dvěma lety dokázali porazit Wales 23:8 a už v roce 2011 získali svou první trofej, kterou obhájili i loni, kdy na na šampionátu zemí Tichého oceánu "World Rugby Pacific Nations Cup" přemohli soupeře z Fidži, Samoy, Tongy, USA a Kanady, tedy zemí "druhého světového sledu".

Tamní liga láká na velké peníze

Ragby je v Japonsku na vzestupu už delší čas. Poprvé jej sem z britských ostrovů přivezli dva absolventi cambridgské univerzity už v roce 1899 a dnes jej hraje 125 tisíc lidí, což je mimochodem čtvrtý nejvyšší počet na světě. Jejich nejvyšší soutěž Top League patří mezi nejbohatší na světě.

Coby vhodný zdroj přivýdělku na konci kariéry uvítala už spoustu hvězd nejvyšší světové třídy, třeba někdejší členy novozélandského národního týmu All Blacks Sonnyho Billa Williamse či Ma´a Nona (mistři světa 2011), dlouholetého anglického reprezentanta Jamese Haskella, jedno z nejrychlejších křídel všech dob, Velšana Shanea Williamse, nebo taky někdejšího kapitána a trenéra české reprezentace Martina Kafku.

Promyšlená ragbyová imigrační politika Japonska je nepřehlédnutelná: trenérem národního týmu je zmíněný Jones, bývalý kouč Austrálie (a syn tasmánského otce a japonské matky) a i v japonském týmu najdeme mnoho jmen, která naznačují, že se jejich vztah k Japonsku začal odvíjet až po podpisu příslušné smlouvy s národním týmem.

Platí to i o Karne Heskethovi, který v sobotu pětkou v poslední minutě rozhodl o největším japonském vítězství všech dob. Hesketh se narodil na Novém Zélandu, kde hrál až do svých pětadvaceti. Teprve v roce 2010 zamířil do japonské Munataky a loni, ve svých devětadvaceti, hrál poprvé za japonskou reprezentaci.

Vzpomeňte na Francouze

Jakkoliv je japonské vítězství první senzací letošního šampionátu, pro Jižní Afriku to ještě nemusí znamenat tragédii. Mimochodem i proto, že si "Springboks" přes porážku připsali do tabulky dva body: jeden za to, že prohráli o méně než sedm bodů a druhý za čtyři položené pětky. Japonci za výhru získali body čtyři.

"Springboks" zůstávají jedním z nejsilnějších týmů světa schopným pravidelně vyhrávat zápasy proti absolutní světové špičce: Novému Zélandu, Austrálii a samozřejmě všem evropským soupeřům. Samoa, USA i Skotsko jsou týmy, které by za normálních okolností měli Jihoafričané s přehledem porazit. Ano, stejně jako Japonsko...

Možná jim nakonec ke klidnějšímu spánku před příštími zápasy postačí i pohled do historie. Také Francie před čtyřmi lety prohrála v základní skupině s Tongou 14:19, jen se štěstím postoupila do čtvrtfinále, aby nakonec ve finále s Novým Zélandem prohrála hrdinně o jediný bod 7:8.

Je to zatím jen jeden zápas. Ovšem zápas, který přepsal dějiny.