Praha - Před pár dny vyhrála Světový pohár v klasickém silovém trojboji univerzit v kategorii žen do 63 kilogramů, když v dřepu, benčpresu a mrtvém tahu nazvedala neuvěřitelných 392,5 kilogramu. Nejenže je čtyřiadvacetiletá Štěpánka Židová úspěšnou reprezentantkou, ale také má skvělou průpravu pro své občanské povolání - učitelky angličtiny a češtiny.
Jak jdou tyto aktivity dohromady?
Co se týče studentů, mám s nimi občas vtipnější příhody. Tak třeba jednou mě jeden nich požádal, jestli bych si nemohla nandat svetr. Když jsem se zeptala proč, odpověděl, že ho moje ruce děsí. Když mám na sobě třeba tílko, kde je vidět, že nějaké svaly mám, studenti se na mě koukají divně, ptají se, co dělám. Ale nemyslím si, že by je to nějak odrazovalo, naopak je to zajímá. Snažím se být spíš ten kamarádský typ učitelky, vysvětlit proč se to učí, k čemu jim to bude a myslím, že je pro ně i výuka samotná zajímavější, když jim látku vykládá mladá svalnatá holka než stará paní.
Přijde vám, že v dětech budíte větší respekt?
No, respekt bych tomu úplně neřekla. Spíš si z toho, že nejsem úplně typická učitelka, dělají trochu srandu, což je dobře. Zasmějeme se tomu spolu. Víc než respekt je to taková náklonnost. Jsem jim tou svou atypičností tak nějak bližší.
Setkala jste se někdy s názory, že jste přeci holka a holky by neměly být silné a mít svaly?
Třeba ve škole, v akademickém prostředí, na mě lidi koukají trochu divně, občas si i něco vyslechnu. Ale myslím, že lidé jsou tak zaneprázdnění sami sebou, že jsem jim já, jak vypadám a jestli mám sílu, ukradená. Normálně se ale setkávám s názory, že se lidem síla na holkách obyčejně nelíbí, ale ke mně to nějakým způsobem sedí. Trojboj do značné míry odráží to, jaká jsem, a když člověk vypadá a dělá to, jaký sám je, jeho okolí ho za to spíš ocení, než odsoudí.
Chcete se v budoucnu věnovat trojboji a sportu eventuálně i jako profesi, nebo plánujete zůstat u učitelství?
Rozhodně nechci po promoci na pedagogické fakultě začít učit na státní škole. Jsem na české školství hodně naštvaná a spoustu věcí bych v něm chtěla upravit, ale vím, že to nejde. Nechci být jeho součástí a snažit se ho celý život změnit, pak se probudit a zjistit, že moje celoživotní snahy byly naprosto k ničemu. Učit bych ale rozhodně chtěla, protože mě to prostě baví, děti dokážou být úplně neuvěřitelně vděčné a je s nimi fakt sranda. Navíc si myslím, že trávit tolik času s dětmi člověka omlazuje. Nikdy se ve světě neztratí, protože bude mít příval nových názorů, trendů a takových věcí. Tahle dynamičnost mě na učení šíleně baví a naplňuje. Co se týče sportu, momentálně dělám online koučink a přijde mi, že je to vlastně to samé. Učím lidi, jak sami se sebou zacházet.
Máte za sebou zatím největší soutěž vaší kariéry, a to Světový pohár univerzit. Jaký to byl pocit, když jste se stala nejsilnější ženou pod 63 kg?
Už podle nominačních výkonů mých soupeřek jsem věděla o šanci na vítězství. Ovšem na místě po nahlášení základních pokusů to vypadalo, že nakonec budu třetí. Na první jsem ztrácela nějakých 17,5 kg, což mě trochu rozhodilo. Nicméně jsem do soutěže šla s tím, že chci poznat atmosféru mezinárodních závodů a zvedat si tak nějak sama pro sebe. Postupně jsme ale zjistili, že adeptka na první místo základy buď snižovala, anebo šla nižší druhé pokusy. V průběhu soutěže jsem ji doháněla, moji koučové taktizovali, a nakonec našli způsob, jak bych to celé mohla vyhrát díky mrtvému tahu. Nejdřív mi to vůbec nedocházelo, měla jsem na krku plno těžkých medailí, bylo to fajn, ale třeba až týden po vítězství jsem si uvědomila, čeho jsem vlastně dosáhla. Je to fajn pocit, ale necítím, že jsem dosáhla tak vysokého cíle, jakého bych sama chtěla.
Jak dlouho vám trvala příprava na univerzitní pohár?
Pro mě je příprava v podstatě všechen čas, co trénuju, tudíž i mimo vyloženě soutěžní období. Moje skladba tréninku se ve své podstatě nemění. Stále cvičím tři základní cviky, čili dřep, benčpres a mrtvý tah. Jediné, co měním jeden až dva měsíce před soutěží, je důraz, který na základní cviky dávám. Testuju na nich, kde je moje maximum, jestli jsem zesílila, nebo zeslábla. Zároveň také opravuju nějaké své chyby v technice, ale jinak se nic moc nemění.
Co vás vůbec přivedlo k trojboji?
Ve dvaceti letech jsem začala chodit do posilovny a po nějaké době, co jsem se tam tak plácala a cvičila, mi spousta lidí začala říkat, že jsem docela hodně silná a jestli nechci začít se silovým trojbojem. Já jsem se furt vzpírala, že nejsem soutěživá a že nechci, aby mě posilovna někam tlačila a byla pro mě jako práce. Chtěla jsem cvičení mít jen pro zábavu, ale pak jsem se koukla, jaké jsou tak národní rekordy a zjistila, že bych je měla všechny čtyři. To mě přesvědčilo, šla jsem na své první závody a prostě jsem si všechny ty rekordy vzala.
Ráda pečete dorty. Netáhne vás to k občasným stravovacím hříchům?
Dbám ale hodně na kvalitu jídla, tudíž si sladkosti a ne úplně zdravá jídla do svého příjmu započítávám jen zřídka. Pak navíc nemám problémy se shazováním hmotnosti do váhové kategorie. A když náhodou musím, tak to nedělám na poslední chvíli stahováním vody, ale jednoduše si upravím svůj příjem podle aktuálních potřeb a váhu prostě zhubnu. Nejenže je to zdravější pro tělo než manipulace s vodou, ale také se mi nezhorší výkony na soutěži vlivem shození moc velké tělesné váhy za krátkou dobu.
Jak velký vliv má strava na výkon reprezentanta v silovém trojboji?
Strava je hodně důležitý faktor. Jak už jsem říkala v minulosti - na dortech bych nezvedala to, co zvedám na kuřecím s rýží. Obecně se má za to, že trojbojaři stravu za tak důležitou nepovažují a nijak to, co jedí, nekontrolují. Zčásti je to pravda, ale zároveň se objevuje nová generace soutěžících, kterým samozřejmě záleží na celkovém výkonu, ale zároveň se k němu nesnaží projíst přes co nejvyšší tělesnou váhu. Je vidět, že jakýmsi novým trendem v našem sportu je spíš se zaměřit na poměr fyzické a zvednuté váhy, který představují tzv. body wilks, než svou pozornost věnovat co nejvyššímu celkovému totalu. Zkrátka a jednoduše se všichni snaží být spíše v nižší váhové kategorii a být hubenější, což dříve bylo právě naopak.
Jakých cílů byste ráda v silovém trojboji dosáhla?
V říjnu je mistrovství České republiky, kterým bych se chtěla nominovat na mistrovství Evropy, kam bych se hrozně ráda podívala na přelomu listopadu a prosince. Ale z hlediska výkonů bych momentálně byla někde okolo poloviny na startovní listině soutěžících, což doufám, že se mi podaří ještě za půl roku vylepšit. Momentálně najíždím na trochu jiný trénink než doposud, tak doufám, že takových 30 kg navíc k mému totalu bych přidat mohla. Jediným problémem je, že mistrovství Evropy je v Litvě, což je pro mě momentálně finančně náročné, takže budu doufat, že se mi podaří tam odjet. Bylo by to hodně fajn, ale uvidím.
