Třinec - Martin Staszko. To je ten chlapík z nošovické automobilky, co vyhrál na nejslavnějším pokerovém turnaji na světě v Las Vegas pořádný balík - rovných sto milionů korun. Je tomu už dva roky.

Kdo tuhle pohádku slyšel, určitě se alespoň na chvíli zasnil, co by s takovým rancem mohl udělat.

"Jenže mně se život nezměnil, mám pořád stejné koníčky, neutrácím. S kamarády hraji šachy i tenis, pořád hraji poker. Už ale ne tak často jako dřív, jezdím víc na živé turnaje," říká dva roky po velké výhře Staszko v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Za tu dobu už o něm nebylo moc slyšet, žádná další velká pokerová výhra totiž nepřišla, naopak teď mírně prodělává a přiznává, že je poker taky o náhodě. 

"Úspěch z Las Vegas už nikdy v životě nezopakuji, poker je náhoda, obhájit v něm vítězství nejde," říká smířeně a plánuje trefit ještě jednu výhru: příští rok se chce umístit v evropské Tour.

Kdo by třeba čekal, že na naši domluvenou schůzku dojede v luxusní limuzíně, hodně by se mýlil. Člověk, kterému se na účtu válí sto milionů, si to do restaurace v centru Třince ze svého bytu na sídlišti namířil pěšky.

Ruce v kapsách, hlava sklopená dolů. Mezi lidmi na chodníku se proplétal tak, že byste ho ani nepoznali. Ale přišel na minutu přesně.

Změnila nějak pohádková výhra Martina Staszka?
Ne. Můj život je pořád stejný, hraji pořád poker a mám stejné koníčky. Mediální zájem o mě byl velký, ale to bylo stejně jen kvůli té velké výhře. Kdyby se za to dávaly medaile, nikdo se o mě nezajímá. Teď už to naštěstí utichlo a já jsem za to rád, že už se o mně v podstatě neví. Že je ten boom pryč. Výhody to stejně nepřinášelo.

To je proto, že jsme o vás v podstatě celé dva roky vůbec neslyšeli. Žádný další úspěch se nekonal, na obou turnajích v Las Vegas, kam jste jel obhajovat finálový stůl, jste vypadl hned na začátku.
Takový úspěch už nezopakuji nikdy, kdo ví, jestli se to někdy nějakému dalšímu Čechovi povede. V té konkurenci sedmi tisíc hráčů, co se tam každý rok sejde, to asi ani nejde. V posledních dvou letech jsem vypadl vždy ve druhém dnu, dost blbě. Trošku mě to mrzí, ale nedá se nic dělat. Hlavně letos jsem měl velkou smůlu, měl jsem v ruce esa a soupeři to došlo do barvy. Hrálo se o moc žetonů.

Změnil se i kvůli tomu váš pohled na poker? Je to pro vás pořád sport, nebo je to přece jen hazard?
Záleží, jak k tomu kdo přistupuje. Turnajový poker má pořád tendenci sportu, hraje se o to, kdo vyhraje a kdo koho vyřadí a jak postoupí v pořadí. To je stejné jako v šachu nebo šipkách, platí se vklad do turnaje a hráči berou výhry. Z toho pohledu je to úplně stejné. Člověk dopředu ví, kolik zaplatí a kolik může ztratit. Samozřejmě je ale poker i hazard. To ve chvíli, kdy člověk začne hrát za víc peněz, než si může dovolit. Když někdo vydělává 15 tisíc měsíčně a všechno dává do pokeru, je to hazard. Je to prostě blbost. Stejně jako velké hry podnikatelů, kde se hraje o desítky milionů za večer.

Jde tedy vůbec být v pokeru dlouhodobě nejlepší hráč? Narážím na to, že jste jednou vyhrál velké peníze a od té doby v podstatě nic...
V jednotlivém turnaji záleží na náhodě, obhájit asi žádnou výhru ani nejde. V Las Vegas se za deset let nedostal k finálovému turnaji nikdo dvakrát, European Poker Tour má za sebou tuším devadesát dva turnajů a pokaždé s jiným vítězem. I to dokazuje, že je poker náhoda. Její role je relativně velká, s vyšším počtem odehraných turnajů se ale pořád zmenšuje a záleží na tom, jak člověk hraje. Dobří hráči se v dlouhodobém měřítku prosadí a vyhrají třeba šedesát procent her, takže jsou celoživotně v plusu. Jsou hráči, kteří se umisťují pravidelně a udělají třeba pět velkých výher, akorát to nejde naplánovat na konkrétní turnaj. Ti opravdu výborní hráči potřebují toho štěstí prostě méně než ti slabší.

Vy mezi výborné hráče bezesporu patříte. Podařilo se vám za ty dva roky udělat umístění, které za úspěch považujete?
Já jsem obrovský úspěch žádný neměl. Možná třetí místo na jarním mistrovství, kde hrálo asi dva tisíce lidí. Ty úplně nejprestižnější turnaje světové a evropské Tour jsem měl dobře rozehrané, ale nikdy ne dotažené. V Barceloně hrálo nejvíc lidí v historii, asi 1300 lidí, a já skončil pětadvacátý. To je pěkné, ale v podstatě je to nic. Finančně i pocitově. Kdyby mi vyšel alespoň finálový stůl... Výsledek mi opravdu chybí.

Jak jste na tom finančně? Uživí vás to, nebo ty vydělané peníze teď postupně prohráváte?
Něco vyhraji, něco prohraji a nějak se to víceméně blíží k nule. To, co vyhrávám, tak nějak sotva pokryje náklady na hotely i letenky. Za ty dva roky jsem pořád na nule, i když jsou náklady obrovské. Vezměte si, že jsem na hotelu minimálně sto dnů v roce, pořád někam lítám. A na to sotva vyhrávám. Hraji ale mnohem víc drahých turnajů, než bych hrál předtím, takže je větší šance, že prohraji. Někde mě výlet stojí 300 tisíc, z toho dalšího si ale přivezu 500 a mám na další dva. Tak je to pořád dokolečka. Já ale doufám, že se to teď bude zlepšovat, protože utichl ten mediální zájem a mám na sebe větší klid i čas na přípravu, kterou jsem dva roky zanedbával, protože jsem prostě neměl čas.

Co jste vůbec s těmi 100 miliony, které jste vyhrál, udělal?
Já o tom moc nechci mluvit, nijak moc jsem neinvestoval. Je tam něco s nemovitostmi, ale opravdu to nechci moc rozebírat. Mě ta výhra opravdu moc nezměnila, žiji pořád stejně a nekupuji si věci, které nepotřebuji. Nemám třeba ani auto.

Opravdu? Vždyť auto, to jsou pro vás drobné...
Já ho nepotřebuji, vždyť jsem furt v zahraničí. To mám mít auto v Londýně, ve Vegas i v Paříži? To je blbost. A tady v Třinci auto není třeba, všude se dá dojít pěšky a taxík stojí maximálně sto korun. To taky není výdaj, abych si kvůli tomu musel auto kupovat. A v Praze, kde teď taky bývám často, je doprava taková, že metrem všude dojedu dřív. Abych měl auto, co použiji pětkrát za rok, to nemá smysl. Až budu usazený, budu o něm přemýšlet. Ale teď jsem v Třinci dva měsíce, v Praze čtyři a pak v zahraničí. A mezi Třincem a Prahou jezdím vlakem, protože je to rychlejší i pohodlnější.

V něčem jste se prý změnil. Už nehrajete tolik na internetu, ale díky tomu velkému balíku vydělaných peněz z Las Vegas raději jezdíte na živé turnaje po světě.
Ten poměr se určitě změnil a natočilo se to k té živé hře. Živých turnajů po Evropě hraju dvojnásob než předtím. Ten první rok byl navíc po té mediální stránce a zájmu o mou osobu hodně náročný, takže jsem měl na hraní o to méně času. Proto jsem hrál hlavně živě. Teď už navíc celkově hraju méně než dřív, předtím jsem na sobě musel makat, zlepšovat se a potřeboval jsem vydělávat. Před tím úspěchem ve Vegas jsem hrával pět šest dnů v týdnu, to už teď nemusím. Víc si užívám, když jedu na turnaj, jsem tam třeba týden a cestuji po okolí. Spočítal jsem si, že jsem letos měl možná třetinu roku úplné volno. To jsem měl loni možná deset, maximálně dvacet dnů.

Jak se změnil pohled soupeřů na vás? Jste pokerovou hvězdou, cítíte, že na stole hrají proti vám?
Když jsme dva tři dobří hráči u stolu, tak k sobě máme respekt a snažíme se to hrát proti ostatním a na sebe to zkusíme jen občas. Jsou ale někteří, i ti dobří, pro koho jsem tam jediný konkurent a on se pořád snaží hrát proti mně. Kdyby mě přitom nechal a já nechal jeho, oba získáme. Takhle se navzájem jeden druhého vyřazujeme.

Co ti slabší hráči? Pro ně to musí být výzva, zkusit vyřadit Staszka, ne?
To se změnilo za ty dva roky hodně a mám to v tomhle o dost těžší. Ti úplně slabí hráči se mě extrémně bojí a mám to proti nim lehčí a navyšují jen, když mají opravdu dobré karty a já to v pohodě přečtu. Jenže pak jsou tady i takoví, co to pořád zkoušejí někdy až nesmyslně jen proto, aby se mohli známým chlubit, že přehráli Staszka. Že mi vzali hodně, to se jim občas povede...

Je pro vás teď těžší vítězit už jenom proto, že vás všichni znají?
O tuhle výhodu jsem už přišel a těžší to je. V Las Vegas mě nikdo neznal a nečekal, jak se zachovám, jakým stylem budu hrát. Teď jsem byl mediálně známý, všichni si už dávají bacha, mají mě přečteného. V pokeru funguje spíš takové to přísloví tichá voda břehy mele. Výhodu mají ti, co se naučili hrát poker třeba na internetu a pak přijedou na živý turnaj jako úplně neznámí.