Praha - Česká tyčkařka Pavla Rybová startovala v sobotu v německém Bad Oeynhausenu již s limitem pro halové mistrovství světa v kapse.
Závod ovládla výkonem 453 cm. Na finále ve Valencii by to asi nestačilo, ale trenér Boleslav Patera jí věří. Velké akce většinou jeho svěřenkyni vymotivují k velkým výkonům.
Patera, jenž kromě Rybové trénuje i její kolegyni Kateřinu Baďurovou či tyčkaře Štěpána Janáčka a Michala Balnera, v rozhovoru pro internetový deník Aktuálně.cz hovoří nejen o cílech pro světový šampionát, ale i o nových technologických vymoženostech, které zcela mění pohled na skok o tyč.
Dále čtěte:
- Šebrle? Naše jediná naděje, tuší před MS trenér atletů
- Česko našlo elitní štafetu atletek. Téměř po 10 letech
- Ščerbová porazila legendy. Chce v tom pokračovat
- Má rekord i limit. Zvládám taktiku, říká mladý Holuša
Teoretiká příprava je v jeho podání věda. Svým svěřencům ordinuje užívání psychowalkmana, či skákání jen v myšlenkách, sám tráví desítky hodin u programu, jenž detailně analyzuje video.
Jak byste zhodnotil výkon Pavly Rybové v Bad Oeynhausenu?
Jsem potěšen její stoupající technickou formou. Pavla absolvovala dobrou kondiční přípravu, ale pak ji zbrzdilo zranění paty. Rozhodilo jí to rytmus při rozběhu, proto se s limitem na šampionát hodně natrápila. Teď už ale zase znovu nachází stereotyp techniky, který již v minulosti zvládla.
Bude 453 cm stačit ve Valencii na finálovou osmičku, která je vaším cílem? Nebo věříte, že Rybová ještě nějak centimetry přidá?
Tak 453 centimetrů stačit pravděpodobně nebude. Je to mistrovství světa a skáče se hodně vysoko. Kvalifikační limit může viset ve výšce kolem 460 cm.
Ale i na tento výkon Pavla má. Jak jsem ji viděl skákat na posledních závodech i na tréninku, jsem optimistický. Navíc kondičně je na tom výborně.
Jak reálný cíl je osmičlenné finále?
Rozhodně není z říše snů. Nicméně musíme být na zemi, svět skáče vysoko, startovat bude i Jelena Isinbajevová. Šanci na finále rozhodně má. Navíc dle zkušeností s Pavlou v minulosti vím, že s rostoucí významností soutěže roste i její výkon.
Nicméně tyčka je velmi ošemetná. Favorité vypadávají, překvapení soutěže jdou dál
Tyčkaři vám potvrdí, že mnohdy je nejtěžší skočit základní výšku. Závodník si při ní totiž musí nakalibrovat pro daný den tvrdost tyčí a délku rozběhu. Někdy skokan nezdolá základní výšku, a přitom by to třeba byla otázka ještě jednoho pokusu navíc. Kdyby ho měl, srovnal by se a pak by skočil třeba osobní rekord.
Může být nevýhodou Pavly Rybové, že kvůli zranění nebude na šampionátu další vaše svěřenkyně Kateřina Baďurová?
Samozřejmě, že když jsou v sektoru dva závodníci ze stejné země, je to výhoda. Mohou si poradit, pohlídat značky na rozběhu.
Českou tyčku vůbec provází smůla. Zranil se i z českých skokanů největší adept na limit do Valencie Adam Ptáček, dnes již bývalý člen vaší tréninkové skupiny.
Je to škoda, Adam byl obrovský talent, ale není v tréninku a dodržování životosprávy důsledný a spoléhá často jen na své vlohy. Za některými zraněními může stát nedostatečná tréninková prevence, neboť není problém trénovat hodně a tvrdě, ale problémem je zůstat zdravý.
Proto se u svých svěřenců snažím redukovat počet skoků a nahradit je různou formou ideomotorického tréninku, kdy člověk v podstatě skáče v myšlenkách.
Věda a technika ve skoku o tyči
Vy jste svým trenérským experimentováním s rozličnými moderními technologiemi známý. Co jste si přichystal na Pavlu Rybovou před Valencií?
Pokračujeme v uplatňování psychowalkmana, audiovizuálního stimulačního přístroje, jenž vysílá různé frekvence světla a zvuku. Zrelaxuje mozek, vypne ho, nebo naopak nabudí k výkonům.
Pavla ho používala už dříve, pomohl jí k medailím. Nyní jsme ještě prohloubili jeho používání.
Jaké další technické vymoženosti používáte?
Nově používám k rozboru techniky švýcarský počítačový program Dartfish. Jsem nadšen možnostmi, které přináší. Umožňuje například souběžně přehrávat několik skoků, či nastavit vzájemně se prolínající obrázky, což umožňuje efektivně odhalit detailní rozdíly jednotlivých skoků.
Zkoumám třeba synchronizaci pohybů rukou, nohou a polohy tyče.
Jak velký význam těmto metodám tréninku přikládáte?
Velký. Když jsem začal pracovat s videem s plynulým krokováním obrazu, znamenalo to velký pokrok, velkou výhodu oproti dřívějším trenérům, kteří tu možnost neměli.
Robert Změlík mi z MS v Tokiu 1991 přivezl videokameru, která již uměla na displeji rozfázovat video na jednotlivé snímky. Byla to tenkrát velká vymoženost a posunula mé vnímání skoku o tyči o velký kus dopředu. Některé důležité detaily prostě nejde postřehnout pouhým okem.
Kolik času těmto analýzám věnujete?
Sežere mi to desítky hodin. Už přes deset let téměř denně používám digitální videokamery, mám asi čtyři. Vybírám teď z obsáhlého archivu ty nejlepší natočené materiály a porovnávám techniku skoku.
Co tomu říká rodina, takovému pracovnímu vytížení?
Začínám, až když jde rodina spát. Pak zjistím, že už jsou tři hodiny ráno a že už bych taky mohl jít do postele.
