Ústí nad Labem - Když se hovoří o těžkostech žen ve vrcholovém sportu, většinou se zmiňuje složité skloubení péče o rodinu a domácnost s ostrými tréninkovými dávkami.
Když se ale nahlédne do temnějšího zákulisí, drženého spíše pod pokličku, ukáže se, že i svobodné sportovkyně bez závazků musejí řešit různé těžkosti. A často velmi choulostivé.
Šokující svědectví přinesla na diskusním večeru festivalu Femina Film Květa Jeriová-Pecková, v 80. letech úspěšná reprezentantka v běhu na lyžích.
Líčila podmínky lyžařských soustředění, na němž jsou závodnice izolované několik týdnů od okolního světa v jedné chatě jen se svým trenérem.
„Je pak velmi snadné, aby trenér družstvo ovládnul. Má v podstatě volné pole působnosti," říká Pecková.
Speciálně v běhu na lyžích to prý není nic neobvyklého. „Zneužívání se skutečně objevovalo a myslím, že to neskončilo," potvrzuje.
Jak je možné, že se některé dívky ve snaze stát se úspěšnými sportovkyněmi takto kouči podvolí?
„Závodnice nemá šanci trávit čas s lidmi z normálního světa. Většinu času tráví s trenérem a s družstvem. Ani si neuvědomí, jak na něm začíná být závislá. Stává se pro ni největší autoritou, tím, kdo ji táhne po schodech nahoru," vysvětluje olympijská medailistka a dodává: „Všechno jde pak snadněji."
Izolované a závislé
O podobných praktikách ví i závodnice o dvě generace mladší, nadějná cyklistka Tereza Huříková.
Miluje svou hlavní disciplínu - závody horských kol, v nichž se představila i na letošní olympiádě v Pekingu. Okrajově se věnuje i silniční cyklistice, ale nevzpomíná na ni zrovna s láskou.
Na ústeckém festivalu Femina Film popisovala depresivní chvíle, kdy hostovala v jednom silničním týmu v Itálii.
„Byly jsme naprosto separované od společnosti, zavřené na statku, široko daleko nebylo nic, žádná civilizace či obchody."
Jediné spojení se světem a všechny potřebné věci zprostředkovával postarší manažer týmu. A zde je jádro příběhu. Muž byl prý navíc hodně skoupý a cyklistky v zásobování zrovna nerozmazloval.
„Která s ním byla za dobře víc než ty ostatní, té třeba půjčil auto, mohly jet do města, něco si koupit, nebo mohly mít individuální tréninky," líčí Huříková.
„Tři holky z týmu, stejně staré jako já, se mi přiznaly, že s tím šedesátiletým manažerem něco měly," dodává jednadvacetiletá závodnice.
Ona sama prý na statku vydržela deset dní a utíkala rychle pryč domů. „Zde jsem si pak všeho hrozně vážila," usmívá se.
Jak ale dodává, ne všechny členky týmu vnímaly italský pobyt jako peklo.
„Třeba Rusky nebo Ukrajinky byly na tom manažerovi dvojnásob závislé, chtěly tam naopak zůstat. Pro ně ten pobyt znamenal vlastně svobodu. Dostaly se na závody, na které by doma nemohly," uzavírá svůj příběh.
