Čeká vás velká změna, těšíte se na nové angažmá?
Těším. Byly to pro mě dost krušné měsíce, myslím, že jsem v kariéře náročnější rozhodování asi nezažila. Na druhou stranu jsem ráda, že je to za mnou, že si poslední půlrok mohu užít naplno a soustředit se jen na Vipers. Chtěla bych to dotáhnout do konce, jaký by si přála každá z nás. V životě to mám tak, že žiju tím, co je tady a teď. Vyřešila jsem si svou budoucnost, ale pořád je přede mnou šest měsíců. Nedívám se na to, co bude, ale soustředím se, abych ve Vipers dokončila stoprocentní práci.
Kristiansand je jeden z nejlepších házenkářských klubů na světě. Co byste na něm vyzdvihla?
Především mentalitu a přístup, které se tu budují už od mládeže. Holky vědí, proč trénují a jak mají trénovat. Není to bezhlavé. Nenajdete tu nic, čeho by bylo moc a čeho zase málo. Klub dokáže najít balanc v tréninku, a to se potvrzuje i ve výsledcích, které má nejen Kristiandsand, ale také norský národní tým.
Je v norském a dánském stylu házené nějaký rozdíl?
Nemohu ještě úplně soudit, ale na první pohled si myslím, že je dánská liga kvalitnější než ta norská. Ačkoliv si troufám tvrdit, že se norská liga za poslední roky zkvalitnila také. Dánská je ale podle mě pořád ještě o krok výš. Na takové zápasy, kdy s Ikastem pojedeme na palubovku posledního týmu tabulky a může se stát cokoliv, se těším.
S Vipers jste v domácí soutěži ještě neprohrály, aktuálně jedete na vlně 11 výher v řadě. Jaká je nálada uvnitř týmu?
Ono se na první pohled může zdát, že nám to jde v norské lize dobře, ale občas jsou zápasy mentálně náročné. Víme, že zápas musíme vyhrát a že bychom ho měly ovládnout od samotného začátku. Často se to ne tak úplně daří a utkání, i podle statistik, zvládáme daleko lépe ve druhém poločase. Samozřejmě za každé dva body jsme rády, v norské lize jedeme jednoznačně na vítězství.
Na ligové zápasy chodí v Kristiansandu plno lidí, zápasy Ligy mistryň jsou vyprodané. Jaká je norská atmosféra?
Podle mě je celkově hodně rodinná. Kdybych to měla porovnat s Rumunskem nebo Maďarskem, tam je spíš bouřlivá a člověk očekává větší "chuligánství" než tady. V Norsku lidé přijdou na zápas, užívají si ho a podporují tým, řekla bych, za jakéhokoliv stavu. Kdežto když přijedeme do takových zemí blíž naší mentalitě a začne se prohrávat, hráčky jsou najednou špatné. V Norsku to tak není za jakéhokoliv stavu.
Po domácích utkáních je tradice, že se vytvoří přímo na hřišti fanzóna pro děti, kterým se podepisujete a se kterými se fotíte. Je to příjemná pozápasová "povinnost"?
Určitě ano. Minulý rok, možná poslední půlrok, dozníval covid a dětí chodilo méně. Autogramiáda se ani nekonala. Je rozhodně něco příjemného, když člověk vidí dětská vykulená očička, čekající na kartičku a podpis. Má to pro ně cenu zlata.
Mimochodem poznávají vás lidé na ulici? V Norsku je házená velmi populární.
Stane se, že ano, ale není to tak časté. Lidé si v Norsku všímají hlavně sami sebe, nikdo nikoho nehodnotí a každý si jede víceméně to svoje. Párkrát se stalo, že řeknou "Heia Vipers", což samozřejmě potěší. Ale na denním pořádku to není.
Na konci minulého ročníku jste byla vyhlášena MVP Final Four, což je v celosvětovém házenkářském měřítku opravdu výrazný počin. Jak jste to vnímala?
Myslím, že vloni na nějakou Jeřábkovou nebyl nikdo zvědavý, když byla v týmu Nora Mørková a v bráně Katrine Lundeová (usmívá se). Možná bych to nazvala trochu i překvapením a hlavně milým oceněním. Každopádně to, že výkon přispěl ke zlatu z celého víkendu, bylo daleko důležitější.
Individuální ocenění ovšem musí potěšit, ne?
Může to asi znít jako klišé, ale hrajeme týmový sport a důležitější je kolektivní výsledek. Zároveň nebudu tvrdit, že to není příjemné. Sportovce každé individuální ocenění nakopne, mám to stejně. Ale musím se vrátit k tomu, že jsem součástí kolektivu, týmu. Vždy jsem byla a budu taková, že udělám maximum, abych byla co nejvíc potřebná pro tým.
