Pardubice – Pro leckoho, kdo dostihový sport sleduje právě jen jeden den v roce, může být nedělní zápis Jana Faltejska do historie Velké pardubické poněkud překvapivý. Žokej se zkušenostmi z Velké Británie a Francie si připsal čtvrté vítězství, a vyrovnal tak bilanci legendárních postav jako Václav Chaloupka a Peter Gehm. Více jezdeckých triumfů ve slavné steeplechase, osm, má na kontě pouze Josef Váňa.
V tomto konstatování spočívá paradox současné Velké pardubické. Faltejska v dnešní České republice jen těžko bude někdo poznávat na ulici, přitom dosáhl mety, díky níž se v 70. letech Chaloupkovi a o dvě dekády později také Váňovi dostalo enormní publicity. Zmiňovaný Chaloupka například obdržel jako jediný dostihový jezdec titul "mistr sportu" a stejně jako v případě Váni z něj čtvrté vítězství udělalo regulérní značku a pojem známý prakticky v každé československé domácnosti.
Už pochopte: "Velká" není jen Váňa
Faltejsek, již ve svých třiatřiceti letech lepší jezdec, než byli svého času oba jeho předchůdci, však vystoupal na vrchol v éře, kdy zákonitosti publicity a médií fungují jinak. V době, kdy většinu laického publika a médií v týdnu před Velkou pardubickou zajímá jen jedno jméno – Josef Váňa.
Samotná žijící legenda dostihového sportu za tuto situaci v podstatě nemůže, pouze se s ní snaží co nejlépe vyrovnat. Lidé kolem dostihového sportu nicméně tuto atmosféru, jež se ne vždy potkává s aktuálním rozložením sil před Velkou pardubickou a kterou trenér Radek Holčák svého času nazval "váňománií", nesou stále obtížněji.
Zužování "Velké" a její tradice na fenomén jediného člověka vnímají jako zavádějící a nefér. Josef Váňa je z mnoha důvodů obdivuhodná postava a legenda svého sportu, ale jeho jezdecká kariéra už před několika lety více méně skončila a omezuje se na hrstku přípravných startů před Velkou pardubickou, když se bezmála 64letý železný muž zrovna rozhoduje o účasti. Pokud jde ale o špičku překážkových jezdců, aktuální trendy už jsou jinde.
Josef Bartoš, Jan Faltejsek, Jaroslav Myška a Josef Váňa mladší jsou hlavní hvězdy současné české scény, které lze v jejich odvětví směle srovnat s Tomášem Rosickým nebo Petrem Čechem. Svou kvalitu a popularitu si udržuje i dostihový srdcař Marek Stromský a do nejužší špičky se v posledních dvou letech vyškrábal mladý talent Jan Kratochvíl.
Pro značku Velké pardubické a budoucnost dostihového sportu jako takového je klíčové, aby se hlavní pozornost pomalu, ale jistě začala obracet tímto směrem. Právě mezi těmito muži jsou budoucí Chaloupkové a Váňové, kteří už nyní předvádějí velké věci a v budoucnosti mohou fenomén slavného dostihu povýšit na novou úroveň.
Zabijácký instinkt nebo lidskost?
Jan Faltejsek svým čtvrtým vítězstvím i způsobem, jakým ho dosáhl, tímto směrem vykročil. Do sedla Charme Looka se přitom dostal shodou okolností poté, co se valachova stálá jezdkyně Barbora Málková v létě ocitla mimo hru kvůli zranění. Koně, který svou třídou a skokanským potenciálem vévodil letošnímu poli, s velkým přehledem provedl kursem, nenechal se zaskočit pomalejším tempem ani dílčími nepozornostmi svého svěřence (například na předposlední překážce). Ukázal výkon hodný příslušníka širší evropské špičky.
V příštích dnech, týdnech a měsících – zejména s tím, jak se bude blížit 127. Velká pardubická – se bude diskutovat, zda mají trenérka Martina Růžičková a stáj Orling nečekaně sestavenou dvojici nejlepšího skokana a špičkového žokeje zachovat, anebo zda dát důraz na lidskou stránku a ctít právo Barbory Málkové na návrat do valachova sedla.
Bude to nelehké rozhodování, které stáji určitě nikdo nezávidí. Dnes sice není na pořadu dne, ale jeho výsledek může do značné míry určit tvář příštích ročníků slavného dostihu. Nepředjímejme řešení, kdo by ale předpokládal, že "dámskému" týmu kolem majitelky Kateřiny Duškové a trenérky Martiny Růžičkové schází ve sportu tolik potřebný "zabijácký instinkt" a touha jít důsledně za svou představou o vítězné cestě, může být nakonec překvapen. Jedno tvrdé rozhodnutí už stáj Orling v minulosti udělala, když Charme Looka přesunula z tréninku Milana Theimera, který tmavého hnědáka "vypiplal" od skromných začátků.
Velký soupeř pro vítěze a budoucí hvězda roste z letos druhého Ange Guardiana s žokejem Janem Kratochvílem. Tato jména představují záruku, že budoucnost Velké pardubické může být neméně zajímavá jako její předchozí ročníky, byť je pravda, že při rychlejším tempu a tvrdší dráze může "Velká" vypadat zase úplně jinak.
Zavedené hvězdy a známá koňská jména pomalu odcházejí. Favorit Nikas s Markem Stromským skončil po zaváhání na Taxisu výrazně dříve, než vůbec mohl zasáhnout do boje o přední příčky. Příští rok mu bude už dvanáct let a na satisfakci za loňské zklamání mu zbývají jedna dvě sezony.
To samé platí pro stálý inventář posledních ročníků Universe Of Gracie, který ve druhé polovině dostihu přestal stíhat tempo a nakonec ztratil jezdce za 24. překážkou. A další perspektiva stávkujícího Rabbita Wella je otazníkem, který momentálně nemá vyřešený asi ani jeho realizační tým.
Nebát se výzev a nespoléhat na značku
Velká pardubická se však nachází na rozcestí z více důvodů. Jestliže se povzdech o absenci kvalitních zahraničních účastníků pomalu stává evergreenem posledních let, nelze přehlédnout, že by bylo dobré jít více naproti stále trvajícímu diváckému zájmu, který o český dostih panuje ve Velké Británii a Francii.
Téměř nutností se jeví být položení většího důrazu na spolupráci se specializovanou francouzskou televizí Equidií a britskými kanály jako At The Races. A zároveň se smířit s tím, že řada "diplomatických" tahů v těchto regionech má z povahy věci nepřímý charakter a těžko od nich lze očekávat okamžitý efekt. Smáznout tuto sféru s tím, že je příliš nákladná a nepřináší dostatečné výnosy, jak se o to pokoušelo předchozí vedení Dostihového spolku, je mimořádně krátkozraké.
Pořadateli se v posledních letech zásluhou obětavého správce Jiřího Jandy podařilo výrazně zvednout dříve tak kritizovanou kvalitu dráhy a dostat péči o travnatý ovál i vnitřní překážkový kurs na výbornou úroveň.
V příštích letech čekají Dostihový spolek podobně zásadní úkoly v diváckém zázemí. Areál pardubického závodiště není na enormní nápor 20 tisíc a více návštěvníků z logiky věci stavěn a divácký komfort druhou říjnovou neděli je na mnoha místech závodiště akceptovatelný jen s pověstným přivřením obou očí. Část zázemí v čele s dvěma nejstaršími tribunami už léta působí dojmem, že pomalu dosluhuje – alespoň pokud se na ně díváme očima sportovního fanouška zvyklého na možnosti moderních hal a sportovních stadionů 21. století, jejichž akce vstupují do konkurence i vůči dostihovému sportu.
Mnohé věci se dají řešit snadněji a s menšími náklady – dobrými nápady a péčí o diváky včetně vášnivých koňáků "batůžkářů" s nejlevnějšími vstupenkami. Až si Dostihový spolek definitivně ujasní, že i tuto část publika na své vrcholné akci chce – a pro lesk nejslavnějšího českého dostihu ji koneckonců potřebuje – bude mít napůl vyhráno.
Míč je nyní na straně nového ředitele Martina Korby, který se první měsíce rozkoukává ve funkci, mnoho času nazbyt však nemá. Náměty na zlepšení potkává v Pardubicích na každém rohu. Mnohdy stačí jen pozorněji naslouchat koňařům a lidem od "fochu".
Pokud například závodiště inzeruje sobotní a nedělní dostihy jako jeden dvoudenní galamítink, z obou má k dispozici přenos České televize, a "předkrmová" sobota s poloprázdnými ochozy nakonec přesto působí jako úplně jiná a chudší akce, není těžké odhalit rezervy, kam by bylo prospěšné napřímit pozornost.
Nové nápady a především touha posunout se dál a nespát na vavřínech nejslavnější dostihové značky – to je to, co domov Velké pardubické momentálně potřebuje ze všeho nejvíce.
