Už řadu let se snažíte Tomášovi pomáhat. V čem především?
Ekonomicky a pak radami, aby ho nebrzdily chyby, které jsem dělala já. Na většinu velkých závodů odjížděl výborně připravený, ale stále přemýšlel, zda bude jeho výkon stačit na papírově lepší soupeře, jestli se v přípravě zaměřil na všechno důležité, nebo jestli se neozve jeho bolavé tříslo. Tím se psychicky vyčerpával a potřebné síly mu pak v závodě chyběly. Snažím se mu předávat své zkušenosti, dostávat ho ze situací, kdy se nedaří.
Jaký podle vás je?
Velice si ho vážím, protože je pracovitý, svědomitý a inteligentní. Nezapomenu ho za pěkné vystoupení pochválit, ale nešetřím ani kritikou.
Kvůli svalovému zranění na pravé noze se nemohl zúčastnit halového mistrovství republiky. Věřila jste, že i s tímto handicapem může v Toruni najít cestu na stupně vítězů?
O zisku některé z medailí jsem ani chviličku nepochybovala. Věřila jsem i po čtvrté finálové sérii, kdy mu patřila bramborová pozice. Věděla jsem, že je výborně připravený a díky své enormní snaze o co nejlepší výkon zapomene i na předchozí zdravotní komplikace.
S jakými pocity jste finálový závod sledovala?
Byl to útok na moji nervovou soustavu, nemohla jsem se smířit s tím, že by se vrátil bez medaile. Víra v obrat k lepšímu mě však neopouštěla a po krásném zlatém pátém hodu jsem vykřikla radostí. Když jsem pak v televizi slyšela jeho poděkování na moji adresu, tak nechyběly ani slzičky.
Jak velkou hodnotu má tato jeho první zlatá medaile ze špičkové mezinárodní soutěže?
Nesmírnou! Tomáš se dokázal prosadit v elitní evropské společnosti, v níž se mu podařilo porazit i vynikajícího Haratyka v jeho domácím prostředí. Zlatá medaile je určitě velkým povzbuzením do dalších závodů.
Koncem týdnem odletí do Jihoafrické republiky na šestitýdenní soustředěn, které by mělo být důležitou přípravou na olympijské hry. Myslíte si, že i v současné velké světové konkurenci může v Tokiu bojovat o přední umístění?
Na olympiádu se kromě nejlepších Evropanů vydají i skvělí koulaři ze Spojených států, Nového Zélandu či Brazílie, jejichž osobní rekordy jsou přes 22 metrů. I Tomáš však už poslal kouli za tuto hranici a navíc všichni změří své síly v jiném světadílu, než je jejich domov, což také bude hrát nemalou roli. Může rozhodovat spousta maličkostí a především pak zase psychika, s jakou do této bitvy kdo půjde. Když tuto "disciplínu" zvládne, což se mu právě teď v Toruni podařilo, tak má na velké výkony.
Je mu 29 let. Jak dlouho si myslíte, že by ještě mohl být špičkovým koulařem?
Bude záležet na něm, jak dlouho ještě bude chtít tisíce hodin věnovat náročné přípravě. Je na vítězné vlně, a pokud nebude mít vážnější zdravotní problémy, tak ještě aspoň pět let by mohl zůstat uznávanou osobností. Moc bych to přála jemu i sobě, mám velkou radost, že mně život postavil do cesty takového báječného člověka, jakým je Tomáš.
Radost vám jistě udělalo i stříbro čtvrtkařské štafety. Jak vidíte výkony a výsledky ostatních českých atletů?
Dvěma medailemi jsme navázali na vysvědčení z většiny posledních halových šampionátů, na nichž samozřejmě v programu chybějí oštěpaři, současná prioritní česká disciplína. Většinu výpravy tvořili mladí závodníci, kteří mají svoji kariéru teprve před sebou, takže se od nich nedala čekat přední umístění. Jsem spokojená, že z kvalifikace se do elitní osmičky protlačila koulařka Červenková, stejně jako z několika osobních rekordů. Někteří závodníci přiznávali, že čekali lepší výkony, ale po nemalých problémech v souvislosti koronavirem jsme všichni mohli být především rádi, že se šampionát vůbec uskutečnil.
