Mykolas Alekna se v úterý stal v pouhých devatenácti letech nejmladším diskařským medailistou v historii. Na mistrovství světa v Eugene poslal svoje náčiní do vzdálenosti 69,27 metru a už nyní má lepší statistiky než jeho slavný otec ve 23 letech.
Virgilijus Alekna je přitom světovou legendou diskařského sektoru. Ve své sbírce má dvě zlaté medaile z olympijských her, dvakrát triumfoval i na mistrovství světa. V roce 2000 si připsal výkon 73,88 metru, čímž se na dvacet centimetrů přiblížil spektakulárnímu světovému rekordu Jürgena Schulta z roku 1986.
Zatímco atletický svět zná Aleknu seniora především jako skvělého diskaře, doma je Virgilijus jednou z největších osobností veřejného života. Od svých třiadvaceti let pracoval jako bodyguard litevského premiéra, svou vlastní politickou kariéru pak rozjel v roce 2016, kdy poprvé zasedl v parlamentu a o čtyři roky později svůj post obhájil. Kromě sportovních trofejí se může pochlubit také Řádem litevského velkovévody Gediminase.
Respekt ostatně vzbuzuje už na první pohled. Měří přes dva metry, v době své aktivní kariéry vážil 130 kilogramů. Navíc disponuje pozoruhodným rozpětím paží - od konečků prstů jedné ruky ke druhé to je přesně 2 metry a 22 centimetrů, což je pro diskaře ohromná výhoda. Dokonce je jedním z mála lidí, kteří dokážou "obejmout" autobus, tedy otisknout své prsty na jeho protilehlých oknech.
Syn Mykolas je ovšem lepší než jeho otec v jeho věku, přestože takové fyziologické predispozice nemá. Měří "jen" 197 centimetrů, váží 109 kilo, není to taková hora svalů jako jeho táta. "Ostatní vrhači jsou silnější než já," uvědomuje si devatenáctiletý mladík.
Z čeho ale těží, to je rychlost, výbušnost a skvělá koordinace pohybů. Do svých čtrnácti let hrál závodně fotbal, nastupoval na pozici útočníka a tahle průprava mu očividně pomohla. Na atletiku se vrhl až v momentě, kdy měl problémy s tím, aby na své nohy sehnal odpovídající kopačky - nakupovat pro dospívajícího kluka boty velikosti 48 nebyl jednoduchý úkol. V ten moment přišel jeho otec s tím, jestli nechce zkusit disk jako jeho o dva roky starší bratr Martynas.
Hvězdy se ale nerodí přes noc a Mykolas by o tom mohl vyprávět. Ve své první sezoně měl s 1,5 kilogramovým diskem (dospělí hází "dvoukilákem") osobní rekord někde na hranici padesáti metrů, v následující sezoně se zlepšil na 58 metrů. Trvalo to další dva roky, než mladý Alekna dosáhl průlomového úspěchu - loni vyhrál mistrovství světa atletů do 20 let v Nairobi, když se na devatenáct centimetrů přiblížil sedmdesátce. Zmíněný úspěch mu otevřel cestu ke studiu na prestižní Kalifornské univerzitě.
"Litevští trenéři odvedli skvělou práci, takže to byl docela bezproblémový přechod," řekl Mohamad Saatara, trenér vrhačů v Berkeley. "Hned od začátku byl velmi soustředěný. V tréninku přesný a velmi, velmi trénovatelný. Chápe, co je třeba udělat, jeho technické znalosti jsou mimořádné. Rozumí věcem, které zkušenější vrhači nechápou."
Když Saatara mluví o "litevských trenérech", odkazuje se nejen na Aleknu seniora, ale především na kouče Mantase Jusisa. Přestože má otec Virgilijus zkušeností jako málokdo jiný, do přípravy svého syna zasahoval jen částečně. "Můj táta se občas objevoval na tréninku a dával nám velmi dobré rady a tipy, jak házet dál. Ale nikdy nebyl naším hlavním trenérem," zavzpomínal junior.
Saatara to přičítá tomu, že Alekna nechtěl, aby jeho synové byli pod tlakem, že musí dosáhnout úspěchů jako jejich otec. "V tomhle je velmi racionální. Svého syna maximálně podporuje a chce, aby byl úspěšný. Myslím, že jejich vztah je velmi zdravý v tom, že mu neříká, že musíš udělat to nebo ono," všiml si kouč.
V diskařském sektoru je mladý Alekna chladnokrevný, v důležitých momentech si vybavuje slova svého kouče "Dělej dobře to, co miluješ. A dýchej." V soukromí je pak devatenáctiletý mladík introvert, s pevnými vazbami na svou rodinu.
"Vím, že se mu v Americe stýská. S rodiči mluví každý týden," dodává jeho kalifornský kouč s tím, že jedním z přání jeho svěřence je najít v sanfranciském zálivu litevskou restauraci, kde by mu uvařili tradiční národní jídla, jako jsou cepelíny (plněné bramborové knedlíky) nebo studená polévka z červené řepy.
