Báro, jak dlouho už vás trénuje bratr?
BS (Bára Sajdoková): Od začátku tohoto roku. Vloni na podzim jsem se rozhodla, že chci změnit trenéra, a Stašura měl zrovna přijít na sportovní gymnázium do Ostravy, kam chodím do školy, jako nový trenér. Ulevilo se mi, chtěla jsem jít k němu a funguje nám to skvěle.
Nelezete si občas na nervy?
SS (Stanislav Sajdok): Zatím ne, protože se paradoxně ještě tak dobře neznáme. Poznáváme, jaké nálady má ten druhý, jak se k sobě chovat. Je potřeba se poznat co nejlépe, aby to vše fungovalo. Zjišťuju, jaká je Bára závodnice i jaký je člověk. Zároveň je třeba říct, že máme společného jen otce a je mezi námi věkový rozdíl osmnácti let. Nevyrůstali jsme v jedné domácnosti.
A na stadionu jste se dříve jako trenér a atletka nepotkali?
BS: Já jsem začínala trénovat s mamkou a se Stašurou jsme se na atletice spíše míjeli. Potkávali jsme se hlavně na různých rodinných oslavách.
SS: Samozřejmě jsme se vídali, ale pokládal jsem si otázku, jestli zvládnu trénovat i holky, jelikož dosud jsem měl v Třinci jen chlapeckou skupinu. Teď mám naopak skoro jen dívky a nevidím v tom velký rozdíl. Trenér si musí najít vlastní cestičku ke každému svěřenci, ať už ke klukovi, nebo dívce. Je potřeba mít trpělivost a nadhled.
Je bratr přísný trenér?
BS: Zpočátku jsem se bála, že nebudu bráchu jako trenéra dostatečně respektovat. Nicméně hned jsem to dokázala rozdvojit a brát ho jinak na stadionu, jinak mimo stadion. Hodně lidí mi říkalo, že s bráchou trénovat nemůžu, že na mě nebude přísný. Ale zatím je to bombové.
SS: Pravda je, že nejsem přísný.
BS: Mně to tak ale vyhovuje. (úsměv)
SS: Vždycky je to pro mě spolupráce dvou lidí. Nikdy jsem nebyl úplně autoritativní trenér a snažil jsem se toho svěřence hlavně pochopit. V tom je spolupráce s Bárou výborná. Tolerujeme se navzájem.
Registrovala jste jako malé dítě bratrovu atletickou kariéru a třeba to, že závodil jako překážkář na olympiádě 2008 v Pekingu?
BS: Upřímně si to vůbec nepamatuju, odmalička jsem měla tak trochu svůj svět a vnímala pouze nejbližší okolí. Vím, že mě jednou jako malou nadchlo, když jsem viděla bráchu závodit v trojskoku, ale za vzor jsem pak měla spíše taťku.
SS: V době, kdy jsem měl svůj kariérní vrchol, byla Bára pětileté nebo šestileté dítě, takže neměla šanci to nějak výrazněji vnímat.
Báro, čeho si ve své dosavadní kariéře nejvíce ceníte?
BS: Určitě si vážím pátých míst z juniorského mistrovství Evropy nebo z mládežnické olympiády v Buenos Aires, vloni jsem vyhrála republikový šampionát dospělých. Ale nad konkrétní výsledky stavím to, že atletiku zvládám psychicky.
Stanislav Sajdok ml.
Je bývalý český atletický reprezentant. Na vrcholné úrovni se věnoval skoku vysokému, desetiboji, ale převážně sprintu přes překážky. V roce 2003 bral bronzovou medaili z ME do 23 let na 110 metrů překážek a o pět let později reprezentoval v této disciplíně na olympiádě 2008 v Pekingu (na snímku).
Osobní maximum 13,53 sekundy si zaběhl na Zlaté tretře 2008 v druhé dráze vedle Kubánce Dayrona Roblese, který tehdy v Ostravě stanovil nový světový rekord (12,87). Ve výšce skočil Sajdok 220 centimetrů venku a 224 cm v hale.
Stanislav Sajdok starší, společný otec Stanislava ml. a Báry, reprezentoval Československo v běhu na 400 metrů. Mimo jiné se jako náhradník podíval na olympiádu 1980 v Moskvě a byl členem štafety čtvrtkařů, která obsadila páté místo na evropském šampionátu 1982 v Aténách.
Jak důležité je zrovna v Bářině věku nepodlehnout vyhoření?
SS: Je zásadní, aby výkony vycházely z vlastní vůle sportovce. Pokud to přejde v pouhé plnění úkolů od trenéra, může pak nastat vyhoření nebo přetrénování. Jde o to, aby sportovec jel na vlastní vlně a byl schopný určitého sebehodnocení, což je Bářin případ.
Jste naprosto rozhodnutá věnovat se atletice naplno?
BS: Mám individuální program na sportovním gymnáziu, takže atletikou opravdu žiju. Je to skvělé, je to život, který chci žít. Odmalička mě všichni berou jako atletku a sportovkyni, občas mi to samozřejmě přerůstá přes hlavu, ale umím od atletiky i vypnout. Relaxuju třeba u seriálů.
Nedávno jste si skočila nový osobní rekord 190 centimetrů. Je to pro výškařku zlomová meta, když už je druhou číslovkou devítka?
BS: Jasně, je to takový bod zlomu. Chtěla jsem se o to v sezoně pokusit, ale nečekala jsem, že to přijde hned ve třetím závodě. Zatím si to ani pořádně neuvědomuju, ale i v žebříčku 190 vypadá už hezky.
Aktuálně je to čtvrtý nejlepší venkovní výkon této sezony na světě a vůbec nejlepší v kategorii juniorek.
SS: Je to trochu zkreslené letošní specifickou situací, mnoho výškařek ještě nezávodilo a nepředvedlo své výkony. Nicméně souhlasím s tím, že 190 je pro výškařku důležitá meta. Dva metry už jsou hranice první trojky nebo čtyřky, možná dvě děvčata skáčou dva metry pravidelně, ale 190 je první krok k tomu, aby se člověk ukázal a aby začaly chodit pozvánky na lepší mítinky. (úsměv) Doufám v to, protože Bára je závodnice činu. Čím větší závod, tím lepší výkon je schopna podat.
Zatím životní skok Báry Sajdokové přes 190 centimetrů a bezprostřední upřímná radost obou sourozenců na stadionu v Ostravě-Vítkovicích:
Například v únoru při tradičním mítinku Beskydská laťka v Třinci na vás bylo vidět, jak vás nabíjí podpora tisícovek fanoušků v hale.
BS: To určitě, letos jsem poprvé závodila mezi ženami, ne s juniorkami. A bylo to úplně něco jiného, atmosféra byla neskutečná. Mám raději, když můžu skákat s dospělými, tahá mě to nahoru. Raději jsem třeba pátá mezi dospělými a s lepším výkonem, než když jsem první ve své kategorii a na posledních výškách skáču sama. Motivace pak není tak velká.
Před týdnem navázala Bára na osobní rekord skokem vysokým 189 centimetrů. Ukazuje to, že jste o koronavirové pauze nelenili?
SS: Motivace v tréninku byla po zavedení všech opatření naším jediným problémem. Nějak jsme to zvládli, ale ty dva zmíněné výkony neukazují jen dobrou práci v tomto období. Je to výsledek dlouhodobého vývoje Báry jako sportovce. Má silnou mentalitu a psychiku, v tomto má podle mě dost navrch před svými vrstevníky.
Co bude důležité pro to, aby Bára postupně zvládla přechod z juniorské kategorie mezi dospělé?
SS: V tréninku žádné velké změny nebudou. Bára je v trénincích velmi kreativní a sama pořád hledá nové způsoby, jak se zdokonalovat. Půjde o to, abychom pokračovali v nastolené práci a vytvořili dobré zázemí, měli kolem sebe harmonickou tréninkovou skupinu.
BS: A já tak nějak počítám, že všechno nepůjde rychle. Že hned neskočím 196. Jsem zvyklá, že zatímco ostatní holky třeba dělaly větší skoky, já jsem si šla vlastní cestou. Každou sezonu si zvedám osobní rekord (odklepe na dřevo) a jsem trpělivá. Snad se jednou dostanu mezi nejlepší, ale netlačím na to, aby to bylo hned.
Složitost přechodu ukazuje případ Michaely Hrubé, nemyslíte? Před čtyřmi lety vyhrála juniorské mistrovství světa, pak také evropský šampionát. Ale dnes v 22 letech stále nepatří mezi stabilní špičku výškařek, což poznamenala i Šárka Kašpárková.
SS: Je třeba být pokorný a hledat způsoby, jak se posunout výše. Když se člověk zblázní a začne cílit na něco, na co nemá, může ho to vrátit zpět. To teď nemluvím konkrétně o Míši Hrubé, nevím, co všechno hraje roli u ní. A osobně si myslím, že neřekla poslední slovo. Pořád je dost mladá a může si vytvořit podmínky, aby zase posouvala své maximum. Obecně je v tom věku hodně podstatné, aby se nezbláznil také trenér. Aby netahal závodnici po celé Evropě a nechtěl za každou cenu vydělávat peníze na mítincích.
Jaké máte závodní plány na léto?
BS: Čeká mě atletická extraliga, mistrovství republiky dospělých i juniorů a stále věřím, že se uskuteční i MS juniorů v Keni. Nelíbí se mi, jak někteří sportovci mluví o tom, že na této sezoně vůbec nezáleží. Já budu bojovat na všech závodech stejně. Na druhou stranu chápu, že vrcholné akce jsou pro atleta nejvíc. Vloni jsem na ME družstev v Polsku závodila za dospělý český tým a říkala jsem si: "Wow, tady je to opravdu závod, ve kterém o něco jde." Byly tam evropské výškařky světových kvalit, to bylo něco. Nabilo mě to obrovským množstvím energie.
Česká atletika prochází a bude muset projít generační obměnou, současné ikony jsou často na sklonku kariéry. Bude Bářina generace schopná převzít otěže? Velmi nadějně se jeví dorostenecká mistryně světa čtvrtkařka Barbora Malíková, ve výšce také Klára Krejčiříková.
SS: Úspěchy jsou vždycky otázkou časových vln. Aby se to konstantně doplňovalo novými talenty, to je možné leda v továrně, ne ve sportu, jako je atletika. Závisí na jednotlivých ročnících a trenérech. Nicméně pokud chceme atletiku dále posouvat, mělo by být v Česku více center, kde by se mohli závodníci profesionálně připravovat. Zrovna u Báry ve výšce je moc dobře, že tam konkurence je. To atleta vždy zaručeně posune.
BS: Je to pravda. Samozřejmě si před závodem navzájem popřejeme, ale pak každá přepne do svého režimu a začne boj. Jinak to vnímám tak, že postupný konec atletů, kteří to dělají už dlouho, je logický. Uvidíme, co přinesou nové tváře, ale na žádné generace to nerozděluju, nijak zvlášť tohle téma neřeším.
