Co ve vás teď převládá za pocity?
Je to smutek, zklamání, přehodnocování posledních dvou let. Řešení toho, co budu dělat dál. Nechodí se mi teď úplně snadno na trénink. Trénuju samozřejmě, protože pořád se mohu kvalifikovat třeba na listopadové mistrovství světa. Příští rok je zase mistrovství Evropy. Kariéra ani život nekončí. Ale do olympiády jsem investovala strašně moc všeho, takže mě to teď strašně mrzí. Zvlášť když to bylo o takový kousek.
Berete to jako smůlu, nebo osud?
Je to hodně blbá souhra okolností. Co se za posledních 14 dnů mohlo pokazit, tak se pokazilo. Kdybych odjela na turnaj do Indie, tak bych se posunula v redukovaném žebříčku na nějaké 39. nebo 40. místo, a tím bych se tam těsně dostala. Jenže Indie byla kvůli pandemii zrušená a dvě mé konkurentky díky těsným výhrám na turnaji v Peru mě v pořadí přeskočily o pár stovek bodů.
V Indii by vám stačilo jen se postavit na kurt, že?
Byl to vysoce hodnocený turnaj, takže mně opravdu stačilo na ten turnaj přijet a nastoupit na kurt. Takže i kdybych tam prohrála, pošouply by mě body za účast na olympijská místa. Teď je to tak, že aby se dostalo na mě, musely by se nějaké hráčky zranit takovým způsobem, že by nemohly do Tokia jet. A to si dá každá pozor, když jde o olympiádu.
Na tenisovém okruhu se pořadatelé snaží vynahradit tenistkám zrušené turnaje uspořádáním nějakého náhradního. Neštve vás, že se badmintonoví organizátoři o něco podobného nepokusili také?
On se ten turnaj měl konat už někdy v půlce března a byl přesunutý na květen, tak jsme si říkali, že to budou mít pod kontrolou. Samozřejmě chápu, že je v Indii špatná covidová situace, proto jsme se raději těsně před turnajem ptali organizátorů i světové federace, jestli turnaj bude. Tak jsem se odhlásila z méně bodovaného turnaje v Portugalsku, vyřídila si vízum, koupila letenku do Indie, a oni to druhý den zrušili. Takže mě štve tohle, že jsem se mohla o nějaké body poprat na jiném turnaji. Mohla jsem to ještě mít ve vlastních rukách.
Když jste říkala, že jste do olympijské kvalifikace hodně investovala, co všechno jste musela obětovat?
Spoustu času a peněz. Navíc od května 2019 jsem se rozhodla přijmout nabídku evropské badmintonové federace připravovat se v evropském tréninkovém centru v Dánsku. Takže jsem se s rodinou i kamarády viděla hodně málo. Ani tady jsem se nemohla s nikým moc vídat, přece jen trénujeme ve skupině, takže bych ohrozila ostatní. Tím pádem jsem poslední rok v podstatě jen vstala, šla trénovat, pak se najedla a zase šla trénovat. Zábava a dovolené musely počkat. Poslední dva roky pro mě byla olympiáda obrovská motivace, kdykoliv se mi jenom trochu nechtělo na trénink, myslela jsem na olympiádu.
A k tomu pracujete?
Badminton není v Česku na takové úrovni, abychom se uživili. Takže si na turnaje musím částečně i vydělávat. Takže jsem markeťák na volné noze, nejčastěji pomáhám firmám se správou sociálních sítí. Je velká výhoda, že se to dá dělat odkudkoli a dá se práce naplánovat. Vybrala jsem si dobrý obor.
A na Instagramu jste i influencerka, máte přes 15 tisíc fanoušků…
Ano, i z toho nějaká ta koruna za poslední dva roky plyne, ale úplně mě to neživí.
Když trénujete v Dánsku, jaký je to rozdíl mezi přípravou v českých podmínkách?
V Dánsku je badmintonová kultura a tradice. Patří tu k top sportům. Spolu s fotbalem a házenou asi k těm nejoblíbenějším. Hodně tím žijou. Mají skvěle vybudovaný systém výchovy mladých hráčů. Už skoro ve školce si pinkají se zkrácenou raketou. Mají to propracované od malých až po reprezentanty. Je tu i spousta trenérů, kteří mají velké zkušenosti, a široká členská základna. Tím pádem tu nemám nouzi o sparingpartnerky. V Česku, když se potkáme na kurtu dvě nebo tři singlistky, tak je to svátek.
Jak ovlivňuje badminton příval hráčů z Asie? Je to podobné jako třeba ve stolním tenise, kde je po světě i spousta naturalizovaných čínských hráčů?
Je to hodně podobné. Taky hodně dominují Asiaté. Ale v poslední době se to proměňuje. Třeba před deseti lety byla vyloženě dominantní Čína, teď už trochu ustoupila a každá asijská země má několik špičkových hráčů. Úroveň badmintonu šla ale nahoru celosvětově. Dřív se vůbec nehrával badminton v Americe, ale mají tam hráčku, která je kolem 14. místa na světě a má kořeny v Singapuru. To jim hodně pomohlo. V posledních letech stoupla také úroveň v Latinské Americe, kde se dřív moc nehrálo. A samozřejmě i Evropa dělá všechno pro to, aby se dotáhla.
V České republice nepatří badminton zrovna k těm nejoblíbenějším sportům. Proč jste si ho vybrala?
Nechybělo moc a přihlásila jsem se na fotbal. Chtěla jsem dělat nějaký sport, ale pocházím z okraje Ostravy, kde nabídka nebyla velká. Pak ale mamka objevila inzerát v místním zpravodaji, že badmintonový oddíl nabírá děti, a tak jsem to šla zkusit. Znala jsem to jako takový ten typický rekreační sport na zahradě přes plot, kdy jsem hrávala s celou rodinou a bavilo mě to. A hned na prvním tréninku mě to chytilo.
Kam tedy až sahá váš olympijský sen?
Já o olympiádě původně moc nesnila. Nebo spíše snila, ale nemyslela jsem si, že to může být reálné. Kristína Gavnholt, která byla na předchozích olympiádách a byla o hodně výš než já, se ale rozhodla ukončit kariéru, a já si pomyslela, kdy jindy o to zkusit zabojovat, když ne teď. Je to tak, že z jedné země mohou jet dvě hráčky, jen pokud jsou obě do šestnáctého místa. Jinak se může kvalifikovat jen jedna.
V příspěvku na Instagramu jste naznačila, že nevíte, jestli zkusíte další kvalifikaci. Co bude hrát roli při rozmýšlení?
Uvidíme, nebudu úplně nejmladší, taky bude záležet, jak na tom budu zdravotně. A taky olympijská kvalifikace není úplně levná záležitost. Nemám to přesně spočítané, ale bude to přes půl milionu, na což si z velké části sháním peníze sama. Takže záleží i na financích.
