Komentář - Skončil podivný hokejový turnaj ozdobený pěti kruhy, jeden z nejpodivnějších v historii. Češi nezklamali ani neuhranuli, skončili čtvrtí. Nejlepší hráči chyběli. Zlato, jak šlo snadno uhodnout, berou "Olympijští sportovci z Ruska". Co akce v Pchjongčchangu ukázala?
Zaprvé: Příští zlatá přebije Nagano
Český hokej je nasuchu, čekání na medaili trvá šest let, nejdéle v historii. Nejde o smůlu, hrozivá série pramení z nekvality. Zlato z mistrovství světa visí hodně vysoko, o výhře na olympiádě lze jenom fantazírovat.
Před 20 roky měli Češi úplně jiné postavení. Cenné kovy sbírali před "turnajem století" i po něm. Byli podceňovaní, přestože do Nagana přivezli nejlepšího brankáře planety a nejlepšího útočníka. Kromě krajánků z NHL měli tahouny, které ještě poznamenal úspěšný model výchovy mládeže. Kvalita, moment překvapení, správný přístup a trochu štěstí. Z toho vyklíčil stále připomínaný megaúspěch.
V dnešní realitě Čechům mnoho nezbylo. Do Jižní Koreje odcestovali odhodlaní, což pak většinou předvedli i mezi mantinely. Přístup jim vytýkat nejde. Ve čtvrtfinále mohli děkovat bohu, že Američan napálil v závěru jenom tyčku. Štěstí tedy také měli.
Jenže v semifinále narazili. Překvapit nemohli, Rusové byli připravení. Rozhodla kvalita. Jeden příklad za všechny: Nikita Gusev parádně trefil těžkou (a geniální) nahrávku od Pavla Dacjuka a otevřel skóre. Martin Růžička a spol. v podobných situacích mířili vedle.
S opomenutím gólů do prázdné brány skórovali Češi víc než dvakrát jenom v boji o bronz proti Kanadě (4:6). Stříleli sice často, ale nepřesně. Někdy příliš vyčkávali, jindy zkoušeli pálit z málo nebezpečných pozic. Za vším stojí individuální dovednosti, umění dělat v rychlosti blesková rozhodnutí.
V Pchjongčchangu mělo Česko podobně kvalitní tým jako elitní konkurence, znatelně ztrácelo akorát na Rusy. Kanadu porazilo, ale ne v klíčovém klání. Potenciál těsně nenaplnilo.
Smutnější je, že bez hvězd NHL ukázala hokejová kolébka své - řekněme - "esko". Hodně oslabení byli také Američané a Švédové. Ani Finové neměli ideální výběr.
U Čechů nemusíme v abecedě chodit tak daleko, neboť vyslali své "béčko". Ale ani s nejlepšími nemají - na rozdíl od Nagana - nic, čím by nedisponovali ostatní. Naopak v lecčems ztrácejí. Na světě jsou reálně šestí, což znamená, že postup do semifinále světového šampionátu je slušný výsledek. Zlato z olympiády by bylo v blízké budoucnosti šokující. Mnohem víc než v roce 1998.
Zadruhé: Turnaj si nezasloužil zatracení
Přetahovaná sportovních funkcionářů o peníze skončila neshodou. Takřka rok předem bylo jasné, že hvězdy NHL tentokrát zůstanou za Atlantikem. Na politováníhodné rozhodnutí doplatili fanoušci a také reprezentanti, kteří i před rozhodujícími bitvami mohli slyšet, že medaile z Pchjongčchangu stejně nemá velkou hodnotu.
Má, byť ne nejvyšší možnou. Nešlo o přípravný turnaj à la Euro Hockey Tour. Díky pěti kruhům čišely z hráčů emoce. V posledních dnech všichni zúčastnění cítili, že jde o hodně. Finále bylo strhující. A třeba Pavel Dacjuk vstoupil do Triple Gold Clubu. Nikdo mu neřekl: "Počkej, ještě jsi nevyhrál pořádnou olympiádu!"
Úspěch lze relativizovat pokaždé v každém oboru. Někdy více, jindy méně. Nikdo ale v Karlových Varech nepřebírá Křišťálový glóbus otráveně, protože je na sotva "áčkovém" filmovém festivalu. Nikdo si zpravidla nepovzdychne nad přijetím na Karlovu univerzitu, protože "to není Harvard".
Je pravda, že čistě optikou kvality probíhalo v Koreji horší mistrovství světa. S přihlédnutím k nepříjemnému časovému posunu ale odezvu mělo. Třeba bitvu o bronz sledovalo na ČT 1,7 milionu lidí.
Paradoxní je, že kolem globálně nejslavnějších hokejových momentů olympiády šla NHL obloukem. V Lake Placid 1980 skolila "nepřemožitelné" Sověty nadaná parta amerických studentů. V Lillehammeru 1994 rozhodl Peter Forsberg finálové nájezdy nevídanou kličkou.
Tentokrát byli blízko nesmrtelnosti Němci, kteří senzačně sahali po zlatu. Mohli ho mít, kdyby minutu před koncem udrželi vedení 3:2. Kdyby zvládli vlastní přesilovku. Kdyby Yannic Seidenberg neztratil helmu a v klíčový moment neodjel na střídačku.
Šokující tečka by zatracovanému turnaji prospěla.
Zatřetí: Extraliga je průměrná soutěž
Olympiáda potvrdila, že po NHL má ve světovém hokeji největší váhu Kontinentální liga. Zásadně z ní čerpalo pět z nejlepších šesti reprezentací. Česko, Kanada, Švédsko a Finsko povolaly z východu zhruba polovinu svých opor.
Lze jen spekulovat, jak by Češi dopadli, kdyby vybírali pouze z domácí soutěže. Statistiky však napoví. Mezi deseti nejproduktivnějšími hráči mančaftu jsou jen dvě extraligové tváře. Sparťan Michal Řepík by navíc zůstal ve Slovanu Bratislava, kdyby mu tam nekončila sezona. Druhým jménem je Martin Růžička.
Víc než půlku týmu si v extralize vyhlédli Slováci. A po debaklu vypadli už v kvalifikaci.
Výhradně z domácí soutěže složilo soupisku Rusko, ale rovněž Švýcarsko a Německo. A jak dokázali Němci, nešlo o z nouze ctnost. Ligy obou států mají dostatečnou hokejovou tradici a relativně hodně peněz, takže udrží své hvězdičky a navíc ještě přitáhnou vynikající cizince. V takovém podhoubí klíčí zajímavý potenciál.
Extraliga zatím drží krok, ale nic víc. Mezi pětkou šestkou evropských soutěží druhého sledu nijak nevyčnívá.
Nade všemi ční KHL, kde se mísí sportovní, ale i obchodní a politické zájmy. Rusové díky tomu mohli hrám v Pchjongčchangu obětovat víc než ostatní. Za mořem ulovili řadu krajánků, na stadionech Petrohradu a CSKA Moskva vybudovali základny pro reprezentaci, čímž připomněli sovětský model. Podle očekávání došli pro prvenství, byť měli namále.
Zvláštní je, že olympiádu ještě nikdy nevyhráli pod hlavičkou Ruska. Kdysi koukali na stoupající vlajku SSSR, v Albertville slavili jako "Sjednocený tým". Tentokrát vezou zlato pod označením "Olympijští sportovci z Ruska". Zda se dočkají za čtyři roky v Číně, bude hodně záviset na účasti NHL.
