25. duben vyšel před 38 lety na neděli. Pro piloty formule 1 to byl den už čtvrté Velké ceny sezony 1982. Do italské Imoly, která hostila Grand Prix San Marina, dorazilo jen sedm týmů, protože ostatní stávkovaly.

Probíhala totiž válka mezi zástupci týmů a Mezinárodní automobilovou federací, takže na startu chyběly stáje Brabham, McLaren, Williams a Lotus.

Jako lídr šampionátu sice přijel Alain Prost v Renaultu, ale hlavní roli ve 14členném závodním poli hráli jiní. Pole position vybojoval jeho týmový kolega René Arnoux, ovšem závod se odehrál v režii týmu Ferrari.

Mezi oběma piloty Scuderie se rozhořel boj, který tým na dlouhou dobu poznamenal. V čele jel Gilles Villeneuve, jehož stíhal Didier Pironi. Protože oba měli před třetím v pořadí, jímž byl Michele Alboreto v Tyrrellu, suverénní náskok, přišel z boxů povel zvolnit.

Jenže každý si jej vyložil po svém. Zatímco Kanaďan Villeneuve to pochopil tak, že na pořadí se nic nemění, jeho francouzský kolega to viděl jinak. "Myslel jsem, že můžeme dál závodit," obhajoval Pironi v cíli svůj předjížděcí manévr, jimž se v posledním kole definitivně dostal do čela.

Zatímco Francouz na stupních vítězů slavil druhé vítězství v kariéře a třetí Alboreto první "bednu" v F1, Villeneuve se tvářil kysele, jakoby snědl trs šťovíku. "S Pironim už nikdy v životě nepromluvím," prohodil prý frustrovaný Kanaďan.

Nešťastná třináctka

Bohužel k mlčenlivosti už neměl moc příležitostí. Osud dal Gillesi Villeneuvovi jen dalších 13 dní života.

Po Imole se cirkus formule 1 přestěhoval do belgického Zolderu. Během poslední kvalifikace se v boji o pole position naháněl s Pironim. Ovšem není jasné, zda k tragédii došlo při rychlém kole nebo cestou do boxů, jak naznačují paměti závodního inženýra Ferrari Maura Forghieriho.

Gilles Villeneuve, Ferrari | Foto: Scuderia Ferrari

Každopádně osm minut před koncem kvalifikace se kanadský pilot přiřítil za velmi pomalý March Jochena Masse. Němec si na poslední chvíli všiml Ferrari a uhnul mu vpravo, aby mu tak v nájezdu do rychlé zatáčky uvolnil závodní stopu.

Jenže Villeneuve udělal to samé a v rychlosti přes 200 km/h trefil zadní část soupeřova vozu. Ferrari se rozpadlo na části. Kanaďanovi ulétla helma, ale zůstal uvězněný v sedačce, která s ním mrštila do bezpečnostního plotu.

K místu tragédie dorazili mezi prvními John Watson a Derek Warwick, kteří  svého kolegu vyprostili z plotu. Za 35 vteřin dorazil lékař, jenž konstatoval bezvědomí, ale stále tlukoucí srdce. Villeneuve byl odvezen do nemocnice, kde ještě téhož večera ve věku 32 let zemřel.

Místo země byla osudem voda

O dva roky mladší Didier Pironi nesl smrt týmového kolegy velmi špatně. Také pro něj chtěl vybojovat mistrovský titul, což se mu ale nepovedlo. O pouhých pět bodů jej tehdy porazil Keke Rosberg s Williamsem.

Na vině byla podobná havárie, jež o pár týdnů dříve stála život Kanaďana. Při GP Německa Pironi v plné rychlosti předjížděl Williams Dereka Dalyho a vletěl do "neviditelného" Prosta. Výsledkem byl divoký karambol, zlomené obě nohy a konec kariéry v F1.

"Nohy mě nejdřív vůbec nebolely, uvědomil jsem si to až v helikoptéře. Jestli mě měla potkat taková bouračka, tak díky Bohu, že v Německu, a ne na nějakém primitivnějším místě," složil Francouz poklonu německým lékařům.

Lásku k rychlosti ale neztratil. Jen asfalt závodních tratí vyměnil za vodu a začal se účastnit závodů motorových člunů. Jeden z nich, Needles Trophy Race u pobřeží ostrova Wight nedalo jižního pobřeží Anglie, se mu stal osudným.

23. srpna 1987 se loď Colibri 4 převrátila, když najela na velkou vlnu vyvolanou obřím tankerem. Vedle Pironiho zahynuli jeho dlouholetý přítel Jean-Claude Guénard a novinář Bernard Giroux.

Až po Francouzově smrti se jeho přítelkyni Catherine Gouxové narodila dvojčata, která dostal symbolicky jména Gilles a Dider. Gilles Pironi začal před šesti lety pracovat jako inženýr u stáje F1 Mercedes.

Nesplněná naděje ve Ferrari

Michele Alboreto byl z tria na stupních vítězů v Imole nejmladší. Bylo mu tehdy 25 let a celou kariéru měl teprve před sebou. V roce 1984 vyměnil Tyrrell za vysněné místo u Ferrari.

Rok nato zajel nejlepší sezonu. Skončil druhý, když na šampiona Prosta ztratil 53 bodů. Jeho výsledek v červených vozech z Maranella vyrovnal až pa pět let právě francouzský pilot a překonal roku 2000 titulem Michael Schumacher. Jenže na sklonu éry turbomotorů začala hvězda Scuderie pomalu pohasínat a s ní upadaly i Alboretovy výsledky.

Po odchodu z Ferrari sympatický Ital vystřídal mezi lety 1989 až 1994 barvy týmů Tyrrell, Larrousse, Arrows, Footwork, Scuderia Italia a Minardi, ale počet víětzství se mu zastavil na čísle pět. Se 194 absolvovanými Grand Prix je Ital na 20. místě historických tabulek F1.

Více úspěchů slavil ve světě vytrvalostních závodů. Spolu se Stefanem Johanssonem a pozdějším rekordmanem Tomem Kristensenem vyhrál ve voze TWR Porsche WSC-95 roku 1997 čtyřiadvacetihodinovku v Le Mans.

O dva roky později se Alboreto stal továrním pilotem Audi.  Speciál Audi R8 byl také posledním závodním vozem, který pilotoval. Při testech na německém Lausitzringu mu 25. dubna 2001 v plné rychlosti praskla pneumatika, vůz narazil do ochranné zdi a italský pilot byl na místě mrtev. Bylo mu 44 let.

Příčina havárie není dodnes jasná. "Vůz R8 bez problémů dokončil už tisíce zkušebních kilometrů na mnoha okruzích," stálo v oficiálním komuniké značky z Ingolstadtu.

Po devatenácti letech se tak definitivně uzavřely osudy tria skvělých pilotů, kteří se sešli na pódiu v Imole. Každý z nich mohl být mistrem světa, všichni se už za života stali hvězdami F1 a postupně obětovali život své vášni - neukojitelné touze po rychlosti.

Související

Formule 1 v žáru vášní: lovec žen Hamilton, mladí záletníci i milující manželé

Přehled