Co bude na letošním Dakaru větší výzva: nové auto, nebo neznámý terén v Saúdské Arábii?
Nové teritorium. Auto mám relativně dlouho, testujeme ho celý rok. Sám jsem si ho s posádkou a celým týmem vylepšoval. V Saúdské Arábii jsem nikdy nebyl, nikdy jsem tam nezávodil. Bude to pro všechny něco nového.
Měl jste slovo při návrhu nového kamionu, který dostal název Karel?
U auta řeším vždycky dvě věci. První otázka zní: Jak se bude jmenovat? A druhá je pak: Jak bude vypadat vizuálně? Co se týče techniky, můj táta má nějakou vizi a tu se mnou sdílí. Diskutujeme o ní a z toho vzniká první návrh. Já řeším takové ty lidské věci. Neřeším, kde bude motor a převodovka.
A co tedy máte na starost?
Pro mě je důležité, jaké budeme používat nářadí, jak ho budeme vyndávat, kam budeme lézt, kde budou náhradní kola, jak bude vypadat kabina, jak se do ní poleze, co v ní všechno bude… Takhle se to auto vybuduje a pak začnu řešit řízení, řazení, jestli není v kabině něco špatně a podobně. Jsem perfekcionista, takže se snažím doladit všechny detaily až do cíle.
Kde je předek kamionu?
Kdo přišel s nápadem použít kabinu s "čumákem"?
Otec. Jako všechna naše auta je to skládačka. Pokud auta splňují základní parametry ASO (promotér Rallye Dakar), mohou na Dakaru závodit. Opustili jsme LIAZ a Karel je už devátá generace. Logicky jsme přešli na Iveco, když už používáme jejich motor, a také jsme chtěli kabinu s čumákem. To je relativně jednoduchá forma toho, jak zrychlit. Sedíte uprostřed, je to pohodlnější a tím pádem můžete jet rychleji. Další věci jsou nastavení auta, motor a to všechno musí klapnout do sebe. Teprve pak můžete zrychlit.
Jak náročné bylo zvyknout si na nový závodní kamion?
První svezení bylo dost zajímavé. Když jsme v dílně seděli v kabině a ladili, kam od volantu uvidím a co budu mít kolem sebe za přístroje, připadalo mi divné, že nevidím čumák a kus cesty před sebou. Ale nakonec to nebylo tak hrozné. Před květnovými testy jsem toho s Karlem najezdil minimum. Pak jsem v něm odjel do Afriky, najezdil tisíce kilometrů v poušti a hned jsem si zvykl.
Jak se liší posez v liazce a novém Ivecu?
Teď sedím pohodlně jako v osobním autě. Jen je to velké a já sedím vysoko. Navíc mám svůj vlastní speciální posez. Člověk to pak už neřeší, sedne do kamionu a jede. Jen musíte dávat pozor, že váží deset tun a má nějakých 2,55 metru na šířku.
Říkal jste o sobě, že jste perfekcionista. Jak dokážete zvládnout všechny své současné projekty: pilot, tvář týmu, máte řadu marketinkových akcí, show Posedlí Dakarem a navíc i další projekty mimo závodění?
Myslím, že zlatým hřebem je teď naše nová kavárna Pilot Café v Holešovicích. To už je vrchol všeho, jak to časově zvládnu. Pokud chcete být úspěšný, ať už v podnikání, nebo závodění, musíte mít kolem sebe dobrý tým lidí. Ten mám ve všech směrech a snažím se ho dál budovat. Teď jde spíš o to, kolik toho fyzicky zvládnu já. Už toho nechci víc, spíš naopak miň. Chci se věnovat svým osobním věcem, rodině a volnu, kterého moc není. Jdu se psem ven a to je tak všechno.
Když přijde Dakar, jde všechno stranou
Kdy přecházíte do pomyslného módu Dakar?
Co se týče samotného Dakaru, tak se v jednu dobu soustředím na určitou konkrétní věc, a ne že to řeším všechno najednou. Už od tiskovky, kterou jsme měli 11. prosince, jsem všechno ostatní hodil za hlavu a věnoval se jen Dakaru. To znamená tréninku, vytvoření marketinkové a mediální strategie. Táta jako majitel týmu má na starosti tu stránku technickou. Já jsem tváří a starám se třeba i o to, jak vypadáme. Během Dakaru mě však zajímá jen závodění.
Dovedl byste si představit být jen profesionální závodník?
Liším se od ostatních pilotů, kteří se věnují závodění celý rok. Ale já bych to nemohl dělat, jsem hyperaktivní člověk. Baví mě dělat víc věcí najednou a nejlíp pracuju pod stresem. Pro mě to je i zábava a baví mě to, co dělám.
Co vám dává interakce s fanoušky, v níž jste - aspoň v českém motoristickém sportu - výjimečný?
Z toho, co vidím já a říkají mi lidé, máte pravdu. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, protože jsem to všechno dělal tak nějak automaticky. Bez fanoušků se o vás nemluví. Když se o vás nemluví, nejste vidět. A když nejste vidět, tak nemáte partnery. A když nemáte partnery, nemáte peníze, nemůžete závodit a nemáte žádné fanoušky. Logicky a pragmaticky se fanouškům musíte věnovat. Ale dělat něco takového zištně nefunguje. Snažím se do našeho sportu přinášet nějakou zábavu, ne jen to, že jsem dojel pátý a bolí mě záda. Je to sranda. Stěžovat si umí každý, ale bavit se životem málokdo.
Kdy jste poznal, že vás kontakt s fanoušky baví?
Od začátků závodění. Odstartovalo to, když jsem roku 2013 začal dělat navigátora a táta mě dotáhl na besedu v knihovně v Sedlčanech. Tam jsem musel mluvit a tím to začalo. Další rok jsem tam šel znova. To nastupovaly sociální sítě a já byl jeden z prvních, kdo je začal dělat pro celý tým. A najednou bylo na besedě přes sto lidí a dneska je z toho show Posedlí Dakarem v kinosálech po celé republice a také v Bratislavě. Pro fanoušky mám i speciální akce a zvláštní věci, jako jsou náramky nebo trička. Nikdy jsem třeba netušil, jak velký zájem bude o samolepky.
"Brabčák je samostatná jednotka"
Stává se vám, že vás lidé poznávají na ulici?
Občas. Nechci říkat, že to je často, a ani bych to nechtěl. Ale třeba v nákupákách mě zastaví lidé a ptají se: Jé, vy jste ten Martin Macík?
Týmový kolega, motocyklista Martin Brabec, měl loni v květnu při testech v Tunisku vážnou nehodu. Na Dakar jede se šrouby v noze. Hrozila s jeho případnou neúčastí komplikace v logistice týmu?
Upřímně jsme počítali s tím, že pojede. Když po nehodě řekl, že chce jet, tak jsme to brali jako hotovou věc. Ale Brabčák je samostatná jednotka. Nemůžeme být na sobě navzájem závislí. Když se něco stane jednomu, ten druhý musí dál pokračovat. Od té doby, co začne Dakar, tak o něm nic nevím, protože se v bivaku skoro nepotkáváme. Pořádně se uvidíme až v den volna.
V prosinci se rozběhl projekt Ředitelství silnic a dálnic "Respect Road - na silnici nezávodím". Jak se seběhlo, že jste jeho tváří?
Správně říkáte, že jde o projekt ŘSD. Nechci, aby to bylo bráno jako můj projekt. Chtěl jsem být součástí něčeho, co by mohlo pomoci zlepšit tristní situaci na našich silnicích. Byl jsem u pár incidentů a nelíbily se mi reakce lidí. Pak tu máme extrémní zhoršení dopravní situace a z ní plynoucí nervozitu řidičů. Ale k čemu ta nervozita je? Co mi pomůže, že jsem nervózní? Proto Respect Road, i když je momentálně mířený na kamionovou dopravu. Ale já se snažím poukázat na situace v celém provozu, protože to samé jako řidiči kamionů dělají i lidé v osobácích.
Video z projektu Respect Road:
