Co vás přimělo přehodnotit loňská vyjádření o tom, že Dakar už nepojedete a že rok 2017 byl vaším posledním?
Říkal jsem NE kvůli zranění. Nevěděl jsem, jak dopadne operace ruky, ani jak na tom budu fyzicky. Po operaci jsem si v lehkém tréninku ověřil, že to jde. Na soutěži Baja Hungaria jsem si ověřil, že mě bolelo všechno ostatní, než ta ruka (smích). Na těžké čtyřkolce, která už nesmí startovat na Dakaru, jsem odjel tuniskou rallye El Chott. Ta je podstatně náročnější na fyzickou kondici než Raptor připravený na Dakar. Proto jsem se rozhodl, že pojedu. Navíc technika toho na Dakaru loni odjela strašně málo, takže byla v dobrém stavu. Měl jsem spoustu náhradních dílů, nespotřeboval jsem pneumatiky ani řetězy. Soutěž absolvuju s menšími náklady, než jak je zvykem.
Jak jste na tom zdravotně a se silami?
Fyzicky se na to cítím, nemám žádné zábrany, že bych se nějak šetřil. Dakar dneska není tak o výkonu stroje, ale o jeho spolehlivosti. Důležité je také navigační štěstí (smích) a samozřejmě je to souhra čtrnácti samostatných závodů, aby všechny vyšly.
Stal se pro vás Dakar už drogou, bez níž nemůžete být ani po oslavě šedesátin?
Nemyslím si. Závodím už strašně dlouho a vidím i ty negativní věci, které nováčci nevidí, a snažím se proti nim bojovat. Dakar je přece jen zaměřený na ty lidi, který jedou vepředu. Ti zadní dělají křoví. Ale jedeme tam proto, že se snažíme dojet a dobýt ten cíl.
Letos vás čeká obměněná trasa, soutěž se vrací do Peru. Těšíte se na tamní poušť?
Čtyřkolka byla konstruována právě na to, aby překonávala tato obtížná dunová pole, kde je ovládání stroje velice složité. Sice přidali pět etap v peruánských píscích, ale pak se to vrátí do Bolívie. V La Pazu bude odpočinkový den stejně, jako byl loni. A pokračuje to dál těma zatracenejma feš-fešema pod argentinskýma Andama.
Může vás vůbec trať ještě něčím zaskočit?
Trasa se změnila tak o třicet procent. Samozřejmě to může něčím překvapit, ale jak už jsem prohlásil kdysi, trasa je de facto jen změněný rok 2016. Peru tehdy odmítlo pustit Dakar na svoje území a letošní ročník je tak pro pořadatele tím nejlevnějším, protože měli všechno připravené. Závodník vnímá trasu prostřednictvím itineráře, který dostane. Nemyslím si, že by se to nedalo překonat. Na takových závodech člověk vždycky bojuje s počasím. Pořadatel bojuje s počasím, doprovod bojuje s počasím a nejvíc se s ním rve závodník.
Je mezi čtyřkolkáři také vyhraněná rivalita jako třeba mezi největšími hvězdami v automobilech?
Kategorie čtykřolek je určitým způsobem nezprofesionalizovaná, protože tady nejsou tovární týmy. Je to amatérská třída, v níž chce každý vyhrát a každý si myslí, že na to má. Obrovsky mě těší 49 účastníků na startu. Je fantastické potkat se 48 lidmi, kteří se na Dakar připravovali po celý rok nebo i více let. Trochu mě mrzí, že nejedou argentinští bratři Patronelliovi, jedničky na jihoamerickém kontinentu. Ale určitě tam budou jiní silní soupeři. Jede Polák Rafal Sonik, bude tam loňský vítěz Sergej Karjakin z Ruska a pojedou i další kvalitní závodníci.
Na jaké umístění si děláte zálusk vy?
Je fakt, že ty roky tady jsou a člověk jede s určitým respektem a není ochotný do toho vložit takový risk, jako ještě nedávno vkládal. Když pojedu úplně normálně a pokud tam neskočí plno nově příchozích jezdců, tak bych se měl do desítky pohybovat. A to bych byl spokojený.