Skoro tisícikilometrová etapa do Arequipy byla po všech stránkách divná. To hlavní se zase odehrávalo v dunách nad San Juan de Marcona, přičemž byly dvě pouštní vložky (celkem 260 km) přerušeny neutralizací po silnici, po které jsme jezdili dvakrát sem tam. Otrava!
První část měřila pouhých osmdesát kilometrů, což jsme považovali za brnkačku. Jenže nebyla! Zažil už jsem toho v pouštích celého světa hodně, ale tohle byla opravdu silná káva. Obrovské duny nemilosrdně stoupající a zase prudce klesající do neprůjezdných pastí jedna za druhou.
Auta nepřetržitě v šílených bočních náklonech, v ďolících často na střeše nebo na boku. Navíc zmatené stopy od těch vepředu, kteří buď nemohli projet, nebo hledali navigační body. V jednom místě dokonce parkovala na kousku rovné plochy helikoptéra a pořadatel zastavoval auta, aby nám sdělil, že následující bod nebude penalizován, protože se k němu nemůže nikdo dostat. To už bylo opravdu na pováženou.
Kolomajz letěl někde na špici závodu a my jsme se pomalu zařazovali mezi elitu, i když s velkou dávkou opatrnosti. V cíli první speciály jsme si opravdu oddechli. Zatím dobrý.
V druhé části se stala ta nejmrzutější věc, jakou jsem vůbec nečekal. Organizátor vymyslel takový menší podvod na týmy, které se neúčastní večerních briefingů. Do roadbooku vzadu, až úplně za koncem obecných pouček, které jsou stále stejné a nikdo je nečte, vytisknul zásadní změnu trasy. Kdo neměl manažera na briefingu, ten to prostě nevěděl.
Naši šéfové měli hromadu starostí s předchozí etapou a zrovna v tom nejdůležitějším momentě tam chyběli. Kolomajzova posádka měla kliku, když je startu druhé vložky upozornil na změnu Macíkův navigátor Franta Tomášek. My jsme se zbytečně motali po dunách nejméně půl hodiny. A i když jsme to nakonec nějak nabloudili, bylo naše hvězdné umístění v háji. Bloudění je nakonec vždycky vina navigátora a já jsem to taky tak přijal. Tečka.
Jako bonbonek na dortu toho průs….. nás ještě čekal přejezd sedm set kilometrů klikatou silničkou do Arequipy. Pobřežním tichomořským pískům byl konec a před námi se zvedala hradba And a taky úplně jiná dobrodružství.
Silnice až téměř do nebe
Z Arequipy jsme na start speciály pořád stoupali a stoupali, až jsme se ocitli ve výšce 4600 metrů. Tam se teprve začalo závodit a pořád se jelo vzhůru. 4850 metrů byl nejvyšší bod. To už je jenom kousek od pověstné pětitisícové hranice smrti, tedy pro netrénované saláty. Na lidi i na motory to mělo vražedný vliv.
Nejhůře to snášel Martin Šoltys, ale myslím si, že v tom hodně hrála roli psychika. Byl prostě z těch pověstí o výškové nemoci už předem vyděšený a navíc se proti bolesti hlavy cpal různými medikamenty, což vedlo jenom k tomu, že se mu spustila krev z nosu. Šikimu bylo taky blbě a tak jsme se probojovávali horko těžko po úzkých hlinitých pistách až k jezeru Titicaca.
Žádný velký kalup, ale to je dobře. Na břehu jezera už to bylo trochu níž a taky jsme si odfrkli při přejezdu hranic do Bolivie, kde byla časová neutralizace. Ze slavného jezera jsme viděli jenom nějaké zátoky. To je normální. Projíždíme často proslavenými turistickými destinacemi, ale nevidíme z nich skoro nic. Letem světem - takový je náš úděl.
Na bolivijské straně hranice, jak jinak, začalo pršet a pomalu se smrákalo. Blátivou cestou jsme klouzali po okrajích propastí dalších sto padesát kilometrů a k tomu potmě. Nadmořská výška už jenom kolem třech a půl tisíc. Jako na Mácháči (jo tam je to vlastně jenom tři sta padesát). Martinovi se udělalo lépe, ale stejně jsme byli všichni tři k smrti unaveni. Nad vodou nás drželo jedině pomyšlení na zítřejší den volna v La Paz a tak naší hlavní snahou bylo nerozbít auto. I tak toho budou mít mechanici nad hlavu.
Z první desítky jsme vypadli, ale já jsem radil ke klidu. Teprve ve druhé půlce se začne lámat chleba, což se taky vyplnilo.
Kolomajz se, i s tou ohromnou ztrátou ze třetí etapy, neustále posouval v klasifikaci vzhůru a v jednotlivých etapách se pohyboval na špičce závodu. Tak alespoň něco.
Průtrž mračen jako v Bolivii
Po dni odpočinku, jako po výprasku. Slejvák naštěstí přišel až večer, kdy to měli mechanici už v cajku. Klasických deset centimetrů vody všude po zemi nás potom mělo provázet skoro celou Bolivií.
Náhorní planina mezi Potosi a Cordilera de Azanaques je dost otravná a pokud je ještě nasáklá vodou je to hnus dvojnásobný. I když jsme pořád ve výšce kolem tří tisíc metrů, jedeme prakticky po rovině. Černé bláto, louže a občas metrová mulda. Na jedné takové jsme zadními koly zapadli tak, že nás musel nějaký spřátelený kamion vytáhnout.
Martin Šoltys si liboval, že už ho hlava netrápí a já mu zatajil, že těsně před cílem pojedeme zase ve čtyřech tisících. Motor se ovšem oklamat nedal a tak jsme se Šikim museli s pravdou ven. Naštěstí to netrvalo dlouho a sklouzli jsme do našich známých kasáren na okraji Oyouni, kde před dvěma lety řezali Kolomajzovi zanícené ucho.
Tentokrát jsme to měli zpestřeno zákazem asistencí, které se přesouvaly jinudy a tak byla práce na nás. Tatry byly celkem v pohodě, ale konkurence měla starosti. Bělorusy Mazáky vytáhli z přikopu naši hoši z Adrie, jeden Kamaz dotáhli tovarišči na kšandě a Macíkovci kutili něco s upadlou vrtulí. Tyhle maratonské etapy jsou vždycky "vošajstlich".
Blog Josefa Kaliny
A druhý den zase do hor, směr Argentina. Tentokrát už jsem altitudu nazatloukal, protože šesti tisícovky kolem nás se nedaly přehlédnout. Párkrát jsme se vyhoupli nad 4500, ale kluci už se asi aklimatizovali a nijak nenaříkali. Stejně, jako před dvěma lety, to bylo hodně dobrodružné, i když ty největší hrůzy nám tentokrát odpustili. Brzdy ale hořely a do kopce nechtěl motor táhnout.
Do Tupizy jsme dorazili navečer, abychom zjistili, že celý bivak je pod vodou, všichni stojí na silnici a zítřejší speciála je zrušená. Kdo prý chce, může hned vyrazit přes hranice do Salty.
Takže suma sumarum jsme dneska odjeli 560 km ve velehorách a hned nás čekal sedmisetkilometrový noční přejezd do další, už argentinské etapy. Tak to tady chodí.
