Mannheim - Konání světového šampionátu pouhé dva a půl měsíce po olympiádě srazilo úroveň hokejového mistrovství natolik, že si toho musely všimnout už i oficiální webové stránky turnaje.

Mezi oslavnými články a fotografiemi se o víkendu vysoko vyjímal jeden s titulkem "Yes is the answer" (Ano je odpověď). Jeho autor si srovnává hokejové trenéry s manažery firem, kteří dostali za úkol přesvědčit podřízené, aby udělali vše pro splnění vytčeného cíle.

Manažerská příručka "Getting to yes" by měla být v knihovnách Čecha Vladimíra Růžičky, Švéda Bengta-Ake Gustavssona či Fina Jukky Jalonena, trenérů týmů nejvíce postižených absencí hvězd z NHL, na hodně viditelném místě.

Čtěte také:

• Růžička byl zklamaný. Výkony nedokážu vysvětlit, říká
  Češi podruhé prohráli. Klepiš: Švýcaři byli hladovější
  Rusko stále neporažené. Švédsko zdolalo Kanadu
  Švédové ani Finové další překvapení nepřipustili

Přemluvit hráče, aby vůbec přijeli, o to letos běželo. Českému ani švédskému kouči, pro které představuje šampionát loučení s trenérskou reprezentační kariérou, se to nepodařilo.

Jágrova střela do živého

V Česku rozpoutal nejintenzivnější přestřelku výrok nejlepšího hokejisty této země všech dob Jaromíra Jágra, který mladším kolegům z NHL poněkud drsně vzkázal, aby na reprezentaci nekašlali. Podle reakcí ťal do živého.

Problém spočívá v tom, že zatímco radost z historického vítězství nad Čechy slavilo v Norsku pár desítek nadšenců, kteří v zemi běžeckého lyžování rozeznají ofsajd od zakázaného uvolnění, v Česku je to poněkud masovější záležitost. A také citlivější - možná víc, než by být měla.

Potupa se v minulém týdnu probírala snad v každé hospodě a debaty neutnula ani následná výhra nad dalším soupeřem, Švédskem, protože následovala porážka se Švýcarskem.

Unikátní situace, kdy olympiáda vyluxovala z národních týmů největší hvězdy, přinesla zdánlivé změny na mapě hokejového světa. Je to jako s globálním oteplováním. Postřehnutelné projevy existují, přesto se i opravdoví odborníci přou, zda se z jednoho turnaje dají dělat dalekosáhlé závěry. Třeba že Kanada, USA, Česko, Finsko, Rusko a Švédsko už nejsou elitními hokejovými zeměmi. Nebo alespoň že se jejich společnost rozrostla o další státy.

Ledový trenér v čele Ruska

Experti si nemohli nevšimnout jedné výjimky: Ruska. Zatímco Růžička a spol. protelefonovali jmění se zámořím, a stejně nikoho nepřemluvili, Vjačeslav Bykov, na první pohled nepříliš charismatický a ledový ruský trenér, sestavil pro mistrovství stejně silný tým jako pro hry ve Vancouveru. Ruská sborná má v Německu 15 hráčů, kteří hráli na olympiádě. Jako poslední dorazili Sergej Gončar a Jevgenij Malkin, obránce a útočník z Pittsburghu Penguins, když jejich "Tučňáci" překvapivě vypadli ze Stanley Cupu.

Srovnejte Bykovovu situaci s jinými: Česko pět hráčů, Finsko čtyři, ale Kanada, USA a Švédsko jen jediný hokejista.

Rusové prošli v tomto ohledu zvláštní proměnou. Stojí za ní do značné míry právě Bykov. Nehledě na miliony, které vydělávají za mořem, se Rusové s hrdostí vracejí do národního týmu. A také s vášní k hokeji. "Baví mne to, je to legrace, hrát za Rusko," řekl nejzářivější příklad ruského vlastenectví posledních let Alexandr Ovečkin.

Pýcha, která nepředchází pád

Právě pýcha a nadšení, s jakou nastupují za tým své země, dělá z Rusů velké favority i na německém turnaji. Nikdo by se nedivil, kdyby právě oni po nezdaru na olympiádě vybojovali zlaté medaile. Byly by už třetí v řadě na světovém šampionátu.

Zlatý hattrick, jak tento unikát nazval kdysi známý televizní komentátor Robert Záruba, před Ruskem získalo naposledy Česko. V té době za něj hrála generace hráčů, kteří málokdy odmítli reprezentovat.