To rozhodnutí mu změnilo život. "Kdybych v dětství neopustil Československo, možná bych se stal vojákem a vstoupil do komunistické strany. Nebo bych, při mé povaze, skončil někde na Sibiři," vzpomínal Mikita v autobiografii Navždy Jestřáb.
Takhle se ale v osmi letech vydal po boku strýce na palubě lodi Carinthia do zámoří. Joe Mikita se totiž před druhou světovou válkou usadil se svou ženou Annou v Kanadě, a když jeho sestra Emília přivedla na svět syna Juraje, kromě blahopřání poslal i nabídku, že v případě narození dalšího potomka mohou dítě osvojit. S Annou totiž sami děti neměli. V roce 1948 tak přivezl do domu na Hamilton Street v St. Catharines malého Stana.
Pak už věci nabraly rychlý spád. Ač neuměl moc anglicky, malý Stan se osmělil a s tlupou dětí začal mydlit venku hokej. Od adoptivního táty Mikity dostal první skutečné brusle a vůbec mu nevadilo, že byly "o něco" větší - dorůstal do nich plné tři roky…
Z iniciativy kamaráda Archieho Maybeho se přidal ke školnímu týmu. V říjnu 1958 zazvonil u Mikitů během večeře telefon a ve sluchátku se ozval hlas Harryho Wilsona, kouče juniorského týmu St. Catharines Teepees. "Sbal si věci a jeď nočním vlakem do Chicaga, zítra tam hraješ," dozvěděl se Stan.
V NHL debutoval proti Montrealu. "Do té doby jsem viděl naživo jen jediné utkání NHL, to bylo v Torontu," vzpomínal po letech Mikita. Už nikdy pak v nejlepší lize světa neoblékl jiný dres než ten, který nosí Černí jestřábi z Chicaga.
V klubu stále vede tabulky v počtu zápasů (1394), asistencí (926) a bodů (1467). Blackhawks dovedl v roce 1961 ke třetímu triumfu ve Stanley Cupu v klubové historii a po ukončení kariéry v roce 1980 se stal prvním hráčem Chicaga, jehož číslo (21) bylo vyřazeno z užívání.
Mikita získal Hart Trophy, Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího hráče a Lady Byng Trophy pro nejslušnějšího hráče NHL dva roky po sobě (1967 a 1968), což se žádnému jinému hokejistovi v dějinách nepovedlo. Bodování soutěže vyhrál ještě v letech 1964 a 1965.
Nevysoký (175 cm) centr vytvořil v Chicagu jednu z nejobávanějších dvojic 60. let s neméně slavným Bobbym Hullem. Společně patřili k průkopníkům používání zahnutých čepelí. Sám Mikita byl také jedním z prvních hráčů, kteří začali pravidelně nosit helmu, poté co mu na konci roku 1967 střela utrhla kus ucha.
Mikita je čtrnáctým nejproduktivnějším hokejistou historie NHL. Více zápasů než on za jeden tým odehráli pouze tři hokejisté.
Ke svému původu se vždy hrdě hlásil, sám se považoval za Slováka. V roce 1972 byl na soupisce Kanady v památné sérii utkání s tehdejším Sovětským svazem, v ten samý rok se představil jako kapitán Kanady v utkání s Československem v Praze.
Slovensko poprvé od svého odchodu navštívil už o šest let dříve a v dresu VSŽ Košice odehrál přátelský duel s Banskou Bystricí. Při výhře 9:1 nasázel čtyři góly.
V roce 2004 mu slovenský prezident Ivan Gašparovič udělil Řád bílého dvojkříže, což je nejvyšší státní vyznamenání, na jaké může cizinec na Slovensku dosáhnout.
Mikita zemřel 7. srpna 2018. Posmrtná studie jeho mozku prokázala, že v době úmrtí trpěl chronickou traumatickou encefalopatií (CTE). Toto onemocnění mozku je spojováno s opakovanými údery do hlavy a Mikita je dalším jménem na seznamu bývalých hráčů NHL, u nichž byla CTE odhalena.
