Hřeje i vás po těch letech, že jste to vy, kdo rozhodl mistrovství světa svou ranou 19 sekund před koncem finále proti Kanadě (4:2)?
Myslíte tou plácanou, jo? (smích) Je to i po letech hezká vzpomínka, splnil se mi takový klukovský sen. Hrát finále MS, a ještě dát gól. Přišly potom samozřejmě další turnaje a zápasy, ale tohle mi lidé často připomínají. Sice je to dávno, ale kdo to viděl naživo, říkal, že to byl obrovský zážitek. Schylovalo se k prodloužení, naštěstí mi to tam spadlo. Ale bylo to spíš takové plácnutí.
Při odjezdu do Vídně jste však mezi největší favority nepatřili, že?
To ne, ale na druhou stranu jsme měli dobře složený tým. Chytal Roman Turek, který byl ve výborné formě, v obraně jsme měli zkušené Drahoše Kadlece nebo Tondu Stavjaňu. Přijeli Robert Lang, Alby Reichel, Jirka Kučera. Byl to mix zkušeností, hráčů ve středních letech i mladých. Byli jsme výborná parta, byť to zní jako klišé. Zkrátka se nám dařilo, už ve skupině jsme hráli dobře.
Trenér Luděk Bukač vzal ale přeci jen více mladíků, dal šanci nastupující generaci. Jen šest hráčů v týmu bylo starších 27 let.
Snažil se dát příležitost mladším hráčům, ale zároveň si tam postavil i starší borce. Znovu zmíním hlavně Drahoše s Tondou, to byli páni beci. Mladý Standa Neckář už měl také za sebou sezonu v NHL. Ale jasně, hlavními favority jsme nebyli, a právě toho jsme dokázali využít.
Jak se vám hrálo pod trenérem Bukačem, který si pochvaloval, že jste perfektně plnili, co řekl, že jste ho poslouchali?
Vzpomínám na pana Bukače hrozně rád. Neprožili jsme s ním jen turnaj ve Vídni, ale dlouhé týdny příprav v Nymburce. Trénovali jsme dvakrát denně na ledě, plus suchá příprava. Byl to přísný trenér, ve volném čase byl však úplně v pohodě a my jsme ho poznali i z této stránky. Ohromně jsem ho uznával. Neplnili jsme jeho slova proto, že by byl nějaký diktátor. Věřili jsme tomu, stáli jsme za ním.
Před MS údajně vedl s hráči jednotlivě dlouhé rozhovory. Detailně před nominací zkoumal všechny osobnosti. Je to tak?
Ano, vzpomínám si na to. Nebyly to ani tak dlouhé rozhovory, jako spíš rozhovory o tom, jak se člověk cítí, s kým by si na ledě seděl. Byla to jeho další skvělá stránka. O hráčích věděl všechno a díky tomu je dokázal dát správně k sobě.
Turnaj jste prošli s bilancí sedmi výher a jediné remízy v základní skupině s Norskem, jinak jste neztratili ani bod. Co k tomu říct?
Dařilo se celému týmu, nebylo to o pár lidech. Bylo jedno, proti komu se hraje, dokonce všichni naši útočníci dali branku (všichni útočníci až na Radka Bělohlava dali dokonce dva góly, pozn. red.). Měli jsme velkou sílu v tom, že jsme mohli skórovat kdykoliv. Jiné týmy třeba měly hvězdy, které když zklamaly, nikdo je už nezastoupil.
Skupinu jste odehráli v prosklené hale Alberta Schultze, kde bývala docela velká vedra. Jak jste se s tím vyrovnávali?
My jsme s tím problémy neměli. V čtyřiadvaceti jsem se tím nezaobíral. Ve vedlejší hale jsme byli trochu uklizení od hlavního dění, ne tolik na očích. Třeba nám i tahle skutečnost nakonec pomohla.
Do toho vás hnala velká podpora fanoušků, kteří měli vlastně poprvé po revoluci možnost vyjet na MS tak blízko za hranice a fandit už samostatnému Česku.
Ta podpora byla úžasná. Už v základní skupině. Ale co se dělo potom ve vyřazovací části, to bylo neskutečné. Na čtvrtfinále proti Německu bylo úplně vyprodáno, většina hlediště byli Češi. Doba byla taková, že po zápase jsme se s lidmi před stadionem normálně pobavili.
Atmosféra byla uvolněná, že?
Přesně tak. Jako mladý kluk jsem to tak bral. V roce 1995 jsem byl na MS ve Švédsku, ale tam jsme neměli skoro žádné fanoušky. Ve Vídni nám vytvořili úžasnou atmosféru. Přinese vám to psychickou vzpruhu.
Jak se vám hrálo ve finále proti důrazným Kanaďanům, když v té době se skoro žádné fauly nepískaly?
(úsměv) Byly to hrozné zákroky. Dnešní fauly nebyly nic. Hákování se skoro nepískalo. Neměli jsme sice bůhvíjak urostlý tým, ale právě proto jsme se Kanadu snažili přehrát pohybem. Kanaďanům to nebylo vůbec příjemné, byli zvyklí na něco jiného.
Finále začalo náporem Kanady a prvním gólem Stevea Thomase. Jak jste po silném nástupu soupeře našli sílu na obrat?
Zmíním Roberta Langa, který dával ve finále dvě branky. Kluci jako on to v rozhodujících chvílích dokázali vzít na sebe. Jak jsem říkal na úvod, bylo to v té kombinaci zkušenějších a mladších hokejistů. Roman Turek chytil Kanaďanům spoustu šancí, Paul Kariya si na něm vylámal zuby. V té době byl určitě nejlepší brankář v Evropě. To byly hlavní faktory.
Při vaší akci s Pavlem Paterou v poslední minutě bylo důležité, že jste i za stavu 2:2 chtěli útočit, vystřelit na branku, viďte?
Byla to nějaká přirozená intuice. Ve středním pásmu jsme si s Pavlem vyměnili puk a já jsem přirozeně věděl, že Pavel to nenahodí po hrazení, aby se puku jen zbavil. Od mantinelu to strhnul na prostředek, Kanaďané na to nezareagovali. Dal mi to na pár metrů přesně na hůl, byla to ode mě taková střela z leknutí, ale propadlo to do branky. Kanaďané asi mysleli, že nebudeme chtít ztratit puk, nicméně Pavel je na sebe natáhl a připravil mi pozici.
Pak jste pustil hokejku, zahodil rukavice. Byla to spontánní reakce?
Naprosto, byla to ohromná euforie. Rozhodnout finále MS takhle chvilku před koncem, to se povede jen málokdy. Ty rukavice a ten pohled… Byly to báječné pocity.
Kanaďané pak žádali o přeměření hokejky Stanislava Neckáře. Z dnešního pohledu je úsměvné, jak potom kapitán Robert Reichel oslavoval ještě i verdikt rozhodčích, že je vše v pořádku.
Klasická kanadská nátura. Když už nevěděli co, tak zkoušeli všechno možné. Standa Neckář si snad na konci zápasu hokejku prohodil, celou dobu hrál s jinou. Možná tušil, že to na něj Kanaďané zkusí, znali ho z NHL. Měli vytipované hráče s hokejkami s nepovoleným záhybem. Pak musel na trestnou lavici Kanaďan, Jirka Kučera dal po vhazování čtvrtý gól do prázdné branky a bylo hotovo.
Říkalo se, že Neckářovu hokejku vyměnil kustod Václav Šašek.
Nevím, jak to bylo přesně, ale něco takového tam bylo. Protože jinak hrál Standa Neckář s tak zahnutou hokejkou, která by kontrolou neprošla. Buď zasáhl on sám, nebo kustod Venca Šašek.
Symbolem zlatého MS je vedle vašeho gólu i oslava v šatně s tehdejším premiérem Václavem Klausem. Jak na ni vzpomínáte?
Když to člověk zahlédne někde v archivu, je to krásný pohled. Už z těch oslav poznáte, jak jsme jako tým spolu žili. Užívali si to hráči, trenéři, maséři, do toho přišel premiér Klaus. I ta písnička "Vašku, ty jsi klasa chlap" od Kabátů na něj sedla. Bylo to fajn, krásná doba. (smích)
Ta písnička vás provázela celým šampionátem?
Dá se říct, že ano. Zpívali jsme ji našemu kustodovi Vencovi Šaškovi a při oslavách se to svezlo dohromady s Václavem Klausem.
Ze záběrů při příchodu do šatny je slyšet, jak některý z hráčů říká, že teď ho dva týdny nenajdou. Oslavy pak musely být velké, ne?
V té euforii padají takové hlášky. (smích) Jeli jsme domů autobusem a kluky jsme postupně vysazovali po cestě. Lidé nás vítali za hranicemi a pak různě na trase. Do Prahy jsme přijeli nad ránem, bylo to náročné.
V Jihlavě jste údajně mával s vlajkou na střeše autobusu.
Je to možné. Cesta autobusem byla dlouhá, podobné projevy jsme asi měli. Fanoušci na nás čekali a možná nás k takovým kouskům hecovali. Dopodrobna už si to nepamatuju.
Trenér Bukač bral na MS vás, Pavla Pateru, Františka Kaberleho, Viktora Ujčíka nebo Davida Výborného jako mladší hráče, ale vy jste pak byli osou zlaté generace. Tím se jen po letech potvrdilo, že měl na jejím vybudování velký podíl, že?
Patří mu obrovský dík, že nám šanci dal. S Pavlem a Otou jsme neměli v Kladně úplně dobrou sezonu. Pan Bukač ale za námi stál a po úspěchu ve Vídni se nám to vrátilo. Všichni tři jsme dostali angažmá v AIK Stockholm a rozjely se naše kariéry. Dále to u nás s Pavlem bylo také o tom, že jsme nikdy nebyli vážně zranění, že bychom nemohli na MS odjet.
