Komentář - Čeští hokejisté zůstávají hrdě osamocenými držiteli zlatého hattricku. V leckdy krutém systému vyřazovacích bojů dokázali jako jediní třikrát za sebou vyhrát mistrovství světa.
Na letošním šampionátu si však nepočínali jako neoblomní strážci. Po nepříliš přesvědčivých výkonech ztroskotali - stejně jako loni - ve čtvrtfinále a nezbylo jim než čekat, zda zlatou jízdu Kanady neutne někdo jiný. S vypětím všech sil to ve finále svedli Švédové. Dík jim každopádně patří za víc činů. Ukázali, že hokejovou kolébku lze přemoct navzdory šestkrát menší hráčské základně, a upozornili na fakt, že nejlepší hokejisty planety už nejde jakkoliv překvapit.
Bojovníci Tre kronor pochopitelně nehájili české zájmy, měli vlastní motivaci. Zlato chtěli ukořistit i proto, aby Kanaďanům vrátili alespoň jednu ze čtyř finálových porážek v řadě.
Jestli to někdy mělo vyjít, pak právě v německém Kolíně. Byť zámořská velmoc dovezla skvostný tým, nestrašila tak enormní silou jako před dvěma roky v Praze. Oproti tomu Švédsku nechybělo moc, aby složilo nejsilnější možný výběr. Obrannému valu zásadně scházel pouze Erik Karlsson z Ottawy. Útok hlásil větší rezervy, ale dorazila hlavní zbraň Nicklas Bäckström a vycházející superhvězda William Nylander. Brankoviště střežil Henrik Lundqvist, k tomu není co dodat.
Vyrovnanost zasloužených finalistů nakonec nejvíc těšila diváky, kteří sledovali naprosto fantastickou podívanou - hokej jak z jiné planety.
Dokonalost bránící gólům
Rozdíl oproti dvěma předchozím finále byl obrovský. Předloni Kanada ztrapnila sbornou, rok nazpět v poklidu přehrála Finy. Letos proti Švédům neměla navrch, ale ani neztrácela. Soupeře přestřílela 43:42. Výsledek 1:1 po čtyřech dějstvích působí nudně, ale dění na ledě takové rozhodně nebylo.
Důvodem "nudného" skóre je prostý fakt, že všichni byli takřka perfektní. Útočníci (i obránci) podnikali přímočaré a často kreativní akce, ale obránci (i útočníci) až na pár výjimek nechybovali. Všichni neskutečně rychle bruslili a bez velkého rozmýšlení posílali přesné nahrávky. Jako by věděli, co udělají, ještě před převzetím puku. Téměř dokonalí byli také brankáři, k jediným gólům velkou měrou přispěla náhoda. Hlavně prodloužení nabídlo zcela strhující hokej, bezpochyby nejlepší na šampionátu.
Proto je možná škoda, že se nehrálo až do dalšího dne a rozuzlení přišlo s pro někoho neoblíbenými nájezdy. V nich měli Švédové jasný trumf - muže s maskou přezdívaného Král Henrik. I díky němu mohli vybouchnout radostí.
Byť by proti výhře Kanady těžko šlo něco namítat, Seveřané slaví zaslouženě. Uchvátili kreativitou, bruslením, bleskurychlým rozhodováním a - oproti v semifinále vyřazeným Rusům - i přímočarostí, případně důrazem. Ukázali všechno, co se v hokeji ukázat dá. Všechno, co poslední dobou předvádí dominantní Kanada, kterou nelze něčím překvapit. Proto by ji za podobných podmínek mohli porazit pětkrát z deseti pokusů.
Nestačí pouze chytrost nebo jednoduchost
Češi můžou momentálně myslet možná na jednu výhru. Nestačí jim jen chytrost (pokud ji následovníci zlaté generace vůbec mají) a už vůbec ne jednoduchý hokej plný dorážek a tečí.
Zapotřebí je totální hokej, který předvedlo - počtem obyvatel srovnatelné - Švédsko. Za tuto lekci je mu třeba děkovat víc než za překažení zlatého hattricku Kanady.
Potíž tkví v tom, že výkon Tre kronor se pro Čechy nachází v říši snů. Nemají k němu potřebný hráčský materiál, který je možné získat jedině kvalitní výchovou. Svazový šéftrenér Slavomír Lener a spol. se o ni snaží roky.
Jak jsou úspěšní, napovídá (a bude napovídat - změny ve výchově se pochopitelně neprojeví hned) třeba počet hokejistů v zámořské NHL, odkud Švédové vybrali letošní zlatou partu. Listovat mohli seznamem s bezmála sto jmény. Josef Jandač, kouč české reprezentace, jich před sebou nemá ani čtyřicet.
