Praha – Když Luděk Bukač před 20 roky odkoučoval poslední zápas na mistrovství světa, měl na krku zlatou medaili. Česká reprezentace tehdy zažehla veleúspěšnou éru, která však postupem let vyhasla.
Nyní – na šampionátu v Rusku – hrozí Čechům nejdelší medailový půst v historii. A záchrana je v nedohlednu, neboť tuzemská dvacítka už jedenáct let neprošla ani do semifinále.
"Produkce mládeže je pořád horší a horší. Finové a Švédové nás předbíhají, Amerika a Kanada jsou před námi, Švýcarsko se blíží. My bojujeme tak se Slovenskem," říká Luděk Bukač v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Problém prý tkví už v práci s těmi nejmenšími. "Naší předností byla tvořivost, rozhodování a spolupráce. Tohle člověk získá v dětství, kdy se má hrát pro zábavu, ne na výkon. Naučit někoho kličku nebo mít kondici, to je dneska otázka několika měsíců," tvrdí 80letá legenda, která se svým synem provozuje hokejovou školu. Nyní plánuje sledovat ruské mistrovství světa.
Před turnajem se hodně mluví o omluvenkách, český tým má jen čtyři posily z NHL. Změnil se přístup hráčů k reprezentaci?
Možná zpočátku, kdy se hráčům otevřel západní svět, kde bylo daleko víc peněz. Doma jsme byli chudí. Myslím si ale, že teď hráči přišli na to, že když jsou v reprezentaci, dá jim to image, dostávají se na trh, kde získávají úplně jinou cenu. O olympiádu nebo Světový pohár mají samozřejmě zájem všichni, o mistrovství světa mají zájem mladí ambiciózní hráči, uvedou se tím na scénu.
Letos se ovšem omlouvali i mladíci. Čím si to vysvětlujete?
Není to tím, že nechtějí. Sto zápasů za rok je ohromná zátěž. Hráči jsou lukrativně placení a pod velkou kritikou. Když někdo nehraje, tak ho vymění. To je nepříjemná změna života. Když se tedy někdo omluví, je to tím, že je na dně, zraněný a tak dále. Dalším motivem je, že letos po krátkém létě začíná Světový pohár. Hráči, kteří vědí, že by tam mohli být, si potřebují orazit.
Má smysl hrát dva velké turnaje v jednom roce?
O tom bychom zbytečně debatovali, protože když mluvíme o vrcholovém hokeji, je to byznys s výkonem. NHL musí vydělávat peníze, IIHF (Mezinárodní hokejová federace) musí vydělávat peníze. Trh je nastavený jinak než v minulosti. Kalendář je úplně na hranici, ale to platí i o tenisu nebo fotbalu. Prakticky není čas na přípravu.
Ukáže to, že Češi rozhodně nenastoupí v nejsilnějším složení, jak silnou nebo slabou mají základnu?
Domácí základna je každý rok horší. Ukazatelů je mnoho. Stačí se podívat, kolik draftovaných mladíků jsme měli v minulosti a kolik jich máme teď. Druhá věc je, že produkce mládeže je pořád horší a horší. Finové a Švédové nás předbíhají, Amerika a Kanada jsou před námi, Švýcarsko se blíží. My bojujeme tak se Slovenskem.
V devatenácti za psychologem
Kde vidíte slabiny českého hokeje?
Myslíme si, že to děti naučíme. Už nevychováváme Hlinky, Martince a Holíky. Metodizovanou výchovou ztrácíme hvězdy, které rozhodují. Naší předností byla tvořivost, rozhodování a spolupráce. Tohle člověk získá v dětství, kdy se má hrát pro zábavu, ne na výkon. Naučit někoho kličku nebo mít kondici, to je dneska otázka několika měsíců. Dřív byli trenéři starší a přívětiví, dětem dávali orientaci do života. Dneska trenéři zkušenosti nemají. Když jste hrál deset let NHL, můžete ukázat, jak se má držet hokejka, ale práce s dětmi je úplně jiná věc. Lidé rovněž nevěří spoustě věcem, které fungují, a věří předsudkům z minulosti.
Zaujal vás někdo ze současných českých trenérů?
Ať je to kdekoliv, impulz k něčemu dává osobnost, která se nějak vymyká. U nás to dlouhou dobu bylo mrtvé. Teď se v Liberci ukázal Pešán, protože má ke všemu jiné myšlení než všichni ostatní. Je výjimečný a dává naději, že k nějaké změně může dojít. Tenhle člověk ovlivňuje trend. Nikoho nepoučuje, ale mluví se o tom, jak se chová, jak mluví. Hráči si předávají hodnocení.
Když se vrátím k mládeži, česká osmnáctka nedávno skončila na světovém šampionátu sedmá. Jak její vystoupení hodnotíte?
Mládežnická mužstva se na rozdíl od těch seniorských připravují dlouhodobě. A na to, že naše mužstvo bylo tři roky pohromadě, zaostávalo za všemi. Výsledek ukazuje, kde jsme. Problém je v tom, že kvůli výchově, o které jsme mluvili, nejsou kluci psychicky odolní. Připravujeme je na to, aby si v devatenácti, možná i dřív, vzali psychologa. Proto řada rodičů, kteří jsou movití, dává děti do Švédska, Kanady a tak dále.
Zažil někdy český, potažmo československý hokej podobně kritickou situaci?
Tahle otázka je složitá v tom, že se změnil komunistický režim, který nás všechny ničil. Teď je režim svobody, ale to nemůže vymazat, že za komunismu bylo v práci s mládeží mnoho věcí skvělých. My jsme to všechno zbourali, přišli noví lidé. Málokdo z nich hrál hokej, přesto začali organizovat systém. Teď koukáme, jak to dělají Švédové, přitom máme svojí tradici. Pošlapali jsme ji.
Neexistuje sebekritika, všichni se urážejí
Je to, co svaz dělá pro mládežnický hokej, dostatečné?
Nemluvil bych globálně o hokejovém svazu. Za odbornost zodpovídají určití lidé, kteří si prosadí, co chtějí, nebo si udělají takové klima, které jim vyhovuje. V téhle stránce se vezeme na jiné lodi než Finsko, Švédsko, Kanada a tak dále. Když chcete jakoukoliv změnu, musíte být sebekritický, je to strašně důležité. Ne abych já vás kritizoval a říkal: "Ty jsi trouba." Když se něco nedaří, sebekritika musí vyvolat změnu. U nás to prostě neexistuje, všichni se urážejí. Zatáhnou roletu, aby se nikdo nedíval. To není dobře.
Podle vás je tedy svaz málo sebekritický?
Ne, lidé, kteří za všechno zodpovídají, by měli být sebekritičtí. Jinak nevyvoláme změnu.
Nyní se ovšem v českém hokeji plánuje úprava tabulkového odstupného – zrušení u dětí do devíti let a snížení u žákovských kategorií. Vše ještě musí schválit červnová konference svazu. Co na to říkáte?
Už to samozřejmě mělo být řešené, ale je to velmi pozitivní krok.
Měl by jít svaz ještě dál a odstupné zrušit úplně?
Musíme rozlišit dětský a dorostenecký nebo juniorský hokej, kde výkon hraje velkou roli. Kdežto v dětském hokeji jde o prožívání. Prostředí, které si děti vyberou, je strašně důležité, ale můžou si vybrat špatně. Trenér vám může vychovávat děti, jak si nepřejete. Rodiče pak musí mít svobodnou ruku a místo změnit bez finanční újmy.
Pokud český hokej začne v mládeži dělat všechno správně, za jak dlouho změny pocítí seniorská reprezentace?
Není to zadání na pár měsíců nebo let. V Kanadě byl v minulosti hokej mládeže brutální. Hrát juniorskou ligu s Mikitou a tak dále, to bylo opravdu jak na Divokém západě. Riskoval jste zdraví. V roce 1972 tady byla série mezi Sovětským svazem a Kanadou. Ti najednou zjistili, že hokej v Evropě není takový, jak mysleli. Viděli ohromné přednosti a začali evropský hokej studovat. Trvalo jim to přes deset let.
