Co pro vás znamená uvedení do Síně slávy českého hokeje spolu s Martinem Ručinským, Romanem Hamrlíkem a Zdeňkem Uhrem?
Beru to jako určité vyvrcholení mojí hokejové kariéry. Je to největší ocenění, jaké může hokejista, který něco prožil a prodělal, dostat.
Spíše než díky ryze hokejovým vlastnostem si vás fanoušci pamatují jako bouřliváka a svéráze. Berete to?
Samozřejmě, s tím souhlasím. Snažil jsem se střílet góly, mohl jsem jich dát i více (úsměv). Ale jistě, lidé si mě spíše připomenou ve spojitosti s věcmi, které neměly s hokejem tolik společného.
Přitom střelecká čísla jste neměl vůbec špatná, například v roce 1984 jste se dělil o ligové prvenství s Vladimírem Růžičkou.
Ale jo, průměrně jsem dával nějakých 30 gólů za sezonu.
Byl jste odmalička na ledě spíše tvrďákem?
Myslím, že úplně ne. Co si matně vzpomínám, v žácích v Třebíči nebo v dorostu jsem ještě nebyl žádný ranař. Do výšky, kterou jsem měl na vojně, jsem dorůstal někdy v 17 nebo 18 letech. Nebyl jsem extra vysoký a udělaný hráč, který by to mydlil od osmé třídy.
Později už ano. Měl pro vás povedený hit skoro stejnou cenu jako gól?
To zase asi ne (smích). Dělal jsem to, co bylo potřeba. Když nám trenér říkal, že musíme být lepší než ostatní, hledali jsme cesty. Pakliže si sparťanští obránci chtěli získat respekt, museli jsme to přijmout, ale i otočit, aby měli ten respekt spíš oni k nám. Mluvím o Spartě, protože ostatní mužstva nebyla vychovávaná až tak dotvrda jako ona. Měli silné obránce a my jsme se jim museli umět postavit.
Oldřich Válek
Vstoupí v 58 letech do Síně slávy českého hokeje. Čtyřikrát vyhrál s Jihlavou extraligu (1982 až 1985), má stříbro z MS 1983, zlato z domácího šampionátu v roce 1985 a bronz z MS 1989. Po převratu si zahrál ve Finsku, Norsku a Francii, dlouhou kariéru ukončil v Moravských Budějovicích.
Urostlý útočník byl známý svou tvrdou hrou, a především jeho střety s obranou Sparty, často proti Leu Gudasovi, se časem staly legendárními. V sezoně 1984/85 nastřílel Válek v extralize 38 branek. Byl draftován Minnesotou, ale NHL si nikdy nezahrál.
Čím si vás Jihlava získala, že jste v Dukle zůstal i po vojně a pak i po celou ligovou kariéru v Československu?
Už když jsem byl školák, měli jsme mezi sebou takové dva tábory, Kometu a Duklu. Dětské souboje jsme formovali do těchhle týmů a mydlili jsme se mezi sebou. Odmalička jsem Dukle fandil a jakožto dukláci jsme vyhrávali i tyhle školní rvačky.
V letech 1982 až 1985 jste tam zažil nejlepší roky v kariéře, ne? Ve slavné éře jste s Jihlavou získali čtyři ligové tituly v řadě.
Samozřejmě, byly to skvělé časy. Od mládí jsem chtěl za Jihlavu hrát, byl to takový sen. Dukla byla pořád na špici, fandil jsem jí, a když jsem šel do Dukly na vojnu, přemýšlel jsem o tom, že pokud bude možnost, zůstanu tam.
Nenudila vás potom trochu ta obrovská dominance?
To bych neřekl. Spíš naopak, s jídlem roste chuť. Vyhráli jsme jeden, druhý, třetí titul. Určitě to nenudilo, hnalo nás to dopředu.
S reprezentací máte kompletní sbírku medailí z MS, včetně zlata z Prahy 1985. Jste s takovým účtem v národním týmu spokojený?
No, spokojený… Kdybych nebyl zrovna takový rebel a bouřlivák, možná jsem toho v nároďáku odehrál více. Ale jsem rád, že mám kompletní sbírku medailí. Kdybych byl snaživější, odehrál bych toho více, ale i takhle jsem spokojený.
Ve výpisu nejvíce chybí olympiáda a NHL. Mám pravdu?
Jistě. Jednu olympiádu jsem promarodil, podruhé jsem neměl formu a potom už bylo pozdě. V 90. letech jsem byl ve Finsku, pan trenér Neveselý tam přijel, že bych mohl na olympiádu do Lillehammeru jet, ale v té době se říkalo, že ve 32 letech už jsem pro nároďák starý.
A co se týče NHL? Byla už ve vaší době velkým hráčským snem?
Snil o ní snad každý. Já jsem byl asi ve 24 letech draftovaný Minnesotou, ale bohužel o mě neměla zájem. Byl jsem navíc takový, že jsem nechtěl utéct z Československa. Příčilo se mi to, že hráči, kteří utekli, nechali mužstvo ve štychu, většinou se utíkalo ze soustředění těsně před MS nebo po druhém zápase. Nebyl jsem toho zastáncem a asi jsem byl i poseroutka. Říkám si, že to mohla být chyba, ale nějak jsem se rozhodl a odehrál jsem to doma.
V roce 1989 ale místo Minnesoty projevil zájem Québec.
Ano, zajímali se o to, jak to mám, v průběhu MS 1989 ve Stockholmu se vyřizovalo, že bych po sezoně mohl odjet do Kanady. Bohužel Québec měl v té době nějaké nesrovnalosti s Minnesotou. Ta mě vybrala na draftu až jako číslo 212, ale nechtěla mě přepustit Québeku. Tím se veškerá vidina NHL zavřela.
Šel byste tam na prahu třicítky, ale přeci jen byste si NHL zahrál.
Už jsem byl starší, ale zrovna po odchodu do Finska v roce 1989 se mi hodně dařilo a hokej mě tehdy hrozně začal bavit. Takže kdo ví…
Ve finském Lahti se vám prudká hokejová povaha docela vymstila, když jste se pěstmi pustil do rozhodčího, který soupeři zastavil puk v útočném pásmu, načež váš tým inkasoval.
Nerad jsem cítil křivdu. I když mi do toho nic nebylo, při výhře nebo prohře bychom měli pořád stejné peníze, vjel do mě takový vztek, že jsem musel jednat (úsměv). Dostal jsem pokutu a 16 zápasů jsem nehrál. Byla to moje chyba.
Rozhodčímu jste naložil i v příští sezoně. Tentokrát neúmyslně, že?
Dá se říct, že to byla náhoda. Asi tři kola před koncem soutěže jsme se šťouchali za bránou s jedním Finem. Přijeli jsme k brance, natáhl jsem, že mu dám pěstí, ale vjel mi do toho čárový, který šel bránit Fina. Trefil jsem se do něj, odletěl do rohu. Snažil jsem se omluvit, ale už bylo pozdě.
Za tuhle ránu jste dostal plošný zákaz hraní v celé Evropě?
Dostal jsem trest ve Finsku, a proto jsem odešel do Norska. Jenže aktivní norští novináři do toho začali šťourat, dostalo se to do Švýcarska k panu Faselovi (prezident IIHF, pozn. red.), a ten vydal trest na celou Evropu. Mohl jsem hrát jedině v NHL, ale ve 33 letech bylo těžké si něco hledat. V Norsku jsem tedy půl sezony stál a až potom jsem začal hrát.
Jak moc sledujete hokej v dnešní době?
Nechci říct, že jsem na něj zanevřel, ale jsem přehokejovaný. Nejsem žádný fanatik, abych jezdil na Duklu do Jihlavy, žiju v Moravských Budějovicích, ale snad jsem v této sezoně nebyl na hokeji ani tady, i když to mám 400 metrů. Nepřinutím se k tomu, akorát se jezdím dívat na mladého do Třebíče. Zajímá mě, jak na tom je, jak se mu daří.
Už nepracujete v druholigovém klubu Moravských Budějovic, kde jste dříve působil jako trenér a později jako asistent?
Ne, ne. Už když jsem šel na první operaci s kyčlí, domluvili jsme se s majitelem klubu Zdeňkem Stojánkem, že skončím. Jsem částečně na invalidním důchodu, jsem doma. Kyčel je docela dobrá, ale o rok později jsem byl na operaci s kolenem, a to mě zlobí. Kloub je udělaný dobře, doktoři nikde chybu nevidí, ale já to cítím. Prodělal jsem i boreliózu, možná je to tím.
Co říkáte obecně na stav českého hokeje? Medaile z velké akce uniká dospělé reprezentaci již sedmým rokem.
Nechci to příliš komentovat, ale pořád se mě drží taková myšlenka, že hokej je dneska hodně o tom, jak majetní a ochotní přispívat jsou rodiče. Kdyby to tak bylo za nás, ani bych hokej nehrál. Vyrůstal jsem s babičkou, v Třebíči jsme jako děti veškerou výstroj dostávali a příspěvek se platil 200 korun za sezonu. Ve větších klubech kluci výstroje dostanou, ale o to více třeba zaplatí za rok. V Třebíči nás kluk stojí osm až deset tisíc na sezonu. S manželkou to nějak seženeme, ale myslím si, že je to pořád hodně. Nikdo se nezajímá, jak se tam dostane, kdo ho doveze. Sice to má do Třebíče nějakých 30 kilometrů, ale denně tohle absolvovat. Opravdu je to spíš pro majetné.
Ale zrovna tohle nebude jen otázka České republiky, ne?
Nevím, jaká je ekonomická situace jinde, ale myslím si, že třeba škola finského nebo švédského hokeje je jinak podchycená. Dokonce bych řekl, že rostou i Švýcaři. Dříve nám tam za stavu 5:1 říkali, ať už nedáváme góly, aby nás příště zase pozvali. Dneska jezdíme do Švýcarska prohrávat. Abych se k tomu vrátil, u nás mi připadá, že největší úbytek je u kluků z periferie, kteří musí někam jezdit. Třeba je jich v rodině více a těžko se s tím dá pracovat, když rodiče nemají moc peněz.
Říkal jste, že vás hokej na stadion netáhne. Je to v případě extraligy tím, že v ní nejsou hráči, na které by se chodilo? Že v ní chybí osobnosti?
Myslím, že každý klub své miláčky má, v tom to nebude. Ale je to jiné. Hráči k sobě nemají takovou úctu jako my. Na ledě byla rivalita, ale ne taková, abychom jeden druhého sekali holí, dali mu za krk jenom proto, že to je jméno. Vymizela úcta, jsou větší peníze a řeší se to jinak. Oni se dneska ani tím hokejem tolik nebaví, je to spíš tvrdá řehole. Byl jsem na stadionu, potkal jsem se s hráči a tvářili se na mě, jako bych byl póvl. Jsem o 30 let starší, už pro ně nejsem hokejista. Vycítíte, jaké mají chování, a říkáte si: "Hoši, s vámi bych pracovat nechtěl." Je to můj názor.
Vy jste nejlepší hokejová léta prožil ještě za socialismu, ale život v partě, posezení u piva a věci okolo jste si užil asi více, ne?
Bylo to jiné. Vynadali jsme si po prohraném zápase, ale pak jsme šli na pivo a druhý den znovu na trénink. Museli jsme to udělat tak, abychom příště vyhráli. Ale sešli jsme se na pivu, kdežto dneska jsou možná partičky dvou až tří lidí, snad ani to ne. Spíš jede každý sám za sebe.
