Před pěti let vás Lukáš Vácha a Tomáš Koubek ze Sparty poslali ke sporáku, když jste neodmávala ofsajd, ze kterého Letenští dostali gól. Jak na kauzu vzpomínáte?
Byl to velký humbuk. Samozřejmě chybu jsem udělala, byla jsem si toho vědomá, přijala jsem trest a na nikoho jiného jsem to nesvalovala. Reakce mě překvapily. Kdyby byl na mém místě muž, tak se to tolik neřeší.
Co jste říkala na vlnu solidarity, která se pak v médiích strhla? Sparta hráče potrestala tím, že jim nařídila zúčastnit se ženských tréninků.
Překvapilo mě to, byla jsem ráda, nečekala jsem, že to dostane tolik péče i v médiích. Sparta se mě zastala asi proto, že působím i v ženských soutěžích, ví, že jinak je na mě spoleh, chybu jsem do té doby neudělala. Osobně znám i některé sparťanské funkcionáře a vycházím s nimi dobře. Tak asi proto to gesto.
A omluvil se vám někdy některý z fotbalistů osobně?
Ne, nikdo se mi z nich nikdy osobně neomluvil. Jenom prostřednictvím médií.
Pomohl vám tenhle případ k tomu, že už vás hráči víc berou a na hřišti vás šetří?
To si nemyslím. Spíš mi zůstala nálepka "žena od sporáku". Takže občas nějaká nadávka nebo adresná výtka přilítne. Většina hráčů to ví, že jsem to já z té kauzy. Určitě mi to nepomohlo. Mě osobně to ale zocelilo.
Na hřišti musíte udržet tempo s mužskými kolegy, jak to zvládáte?
Je to hodně náročné. Musím na to trénovat každý den, dělám to samozřejmě i sama kvůli sobě, protože mě to baví, ale fyzicky to není snadné, musíme plnit mužské limity.
A berou vás chlapi jako sobě rovnou, nebo tam existují nějaké předsudky?
Já myslím, že berou. Nechci to říkat za všechny. Někteří si něco myslí, ale neřeknou vám to do očí. Jsem ale přesvědčená o tom, že mě respektují. Když společně řídíme nějaký zápas, tak spolupráce rozhodně nevázne. Oni vědí, že se na mě můžou spolehnout a že práci odvedu jako kterýkoli jiný muž.
A jak je to ve světě fotbalových rozhodčích obráceně? Jak se muži tváří na to, že by měli pískat ženský zápas?
Vzhledem k tomu, že dělám předsedkyni rozhodčích žen, snažíme se první a druhou ligu žen obsadit sudími ženami. Muže využíváme ojediněle. Ale nemyslím, si, že by to teď chlapi brali za trest. Naopak. Mám zprávy, že třeba mužští rozhodčí z nižších soutěží, kteří teď kvůli covidu stávkují, by si rádi zapískali klidně i holky. Neopovrhují tím.
Máte tedy dost nových ženských rozhodčích?
Hlásí se, ale počet je hodně malý. Chtěli bychom to zlepšit, ale ony ví, že by si musely projít okresními soutěžemi, kde si ledacos vyslechnou, pak krajskými a trvalo by, než by se někam dostaly. Není to snadné pro kluky, natož pro holky. Spousta z nich u toho nevydrží. Ale máme talentovaná děvčata a věřím, že některá z nich se dostanou na úroveň co my.
K tomu ale potřebují i flexibilní práci. Vy jste už dlouhá léta kriminalistkou v Benešově. Stíháte vyšetřovat zločiny?
Ano. Mám skvělého šéfa a podporu od vedení, jinak by se to kloubit nedalo. I tolerantní rodinu. Dokážu ale rozlišovat mezi koníčkem a prací. Někdy si to hráči ani funkcionáři neuvědomují, že máme vedle toho ještě vlastní život a zaměstnání. Ale dali jsme se na to, tak to musíme brát.
Tím pádem ani na ten sporák, jak si přáli sparťanští fotbalisté, nemáte čas, že?
Přesně tak. Když si někdo rýpne, tak vždycky říkám: U sporáku jsou to ještě horší výkony než na tom hřišti, takže kdybyste to viděli, tak to na mě ani nekřičíte. Dneska už to takhle zlehčuju.
Anglický sudí Howard Webb dělal také u policie a říká, že mu zkušenosti z práce často pomáhaly na hřišti, protože i tam je to o rychlém úsudku. Co vám?
Určitě mi to taky pomáhá. Je to i o trpělivosti, ale zároveň o schopnosti se rychle rozhodnout, improvizovat. Musíte umět jednat s lidmi, krotit emoce vlastní i jejich. A v mé práci je to podobné, setkáváte se s lidmi, kteří většinou mají nějaký problém, jednají v emocích, tak musíte zachovat chladnou hlavu a neoplácet jim to stejnou mincí. To se všechno hodí.
Čtete jako kriminalistka detektivky nebo sledujete seriály z tohoto ranku?
Čtu detektivky. Je to pro mě stejná vášeň jako fotbal. Mám ráda severské detektivky, Larse Keplera nebo Roberta Bryndzu. Seriály tolik nesleduju, ta realita je přece jen trochu někde jinde a mám toho dost v práci.
Díky fotbalové vášni se ale už podruhé podíváte na olympijské hry jako rozhodčí pro ženský turnaj. V čem jsou pro vás zápasy pod pěti kruhy jiné například oproti řízení Ligy mistryň?
Když jsem byla v Riu, tak pro mě bylo nové to, že jsem měla společné tréninky a sezení s mužskými rozhodčími. Jsme oddělení od olympijské vesnice, máme svůj tréninkový komplex a zázemí. Musím říct, že to není třeba tak náročné jako na mistrovství světa, kde je dril mimo hřiště o dost větší. Tady se najde čas i na nějaký ten odpočinek, nejede se v takovém tempu.
Jenže tentokrát bude olympijský turnaj nejspíš bez diváků, mrzí vás to?
Mrzí a hodně, protože jsem zažila olympiádu a fotbalové zápasy v Brazílii, což byla jedna velká show a karneval. Hlediště bylo zaplněné. Teď to bude hodně specifické, na druhou stranu, teď už jsme na to hráči i rozhodčí zvyklí za ten rok a půl, co v covidové éře žijeme.
Vaše předchůdkyně Dagmar Damková řídila olympijské finále, máte vy nějaký podobný sen?
Já budu skromnější, i když finále by bylo skvělé. Ale mně by stačilo zamávat si zápas Američanek. To by pro mě byla fotbalová paráda, ale jinak budu samozřejmě vděčná za každý zápas, do kterého tam budu nominovaná.
Jak vás vůbec napadlo stát se fotbalovou rozhodčí?
Hrála jsem kdysi fotbal, ligu žen. Pak ale náš klub sestoupil z první ligy do druhé, skončila jsem na hřišti a začala jsem pracovat. A kolegové z práce se mě ptali, jestli nechci jít dělat rozhodčí. Sami to jsou buď bývalí nebo i současní sudí. Na fotbal jsem pořád chodila koukat a měla tu vášeň, tak jsem si řekla, proč ne.
