Praha - Ta zpráva přišla jako blesk z čistého nebe a fotbalovou veřejnost velmi zaskočila. Myjava v polovině uplynulé sezony na vlastní žádost odstoupila z nejvyšší slovenské soutěže a spadla do čtvrté ligy. Proč? "Svaz nám ubíral sílu, chuť a radost z fotbalu. Už po postupu jsme cítili, že do první ligy nepatříme," odpovídá prezident klubu a primátor města Myjava Pavel Halabrín.
Po odstoupení se kádr Myjavy radikálně změnil a klub byl přeřazen do čtvrté ligy. "Jsme v soutěži, na kterou máme z vlastních zdrojů. Hráčsky, zázemím. Nemáme dluhy a kauzy, zkrátka čistý stůl," nelituje Halabrín svého rozhodnutí ani po více než půlroce. V obsáhlém rozhovoru pro Aktuálně.cz nabízí smutný pohled do slovenského sportovního prostředí, kde podle jeho slov 90 procent oddílů žije stylem "z ruky do huby".
Na konci roku 2016 jste s Myjavou odstoupili z první slovenské ligy. Stojíte si i teď pevně za tímto rozhodnutím? Nepřemýšlíte, zda to bylo správné?
Samozřejmě se k tomu rozhodnutí často vracím. Opakovaně zvažuji pro a proti a přemýšlím, zda jsme učinili správně. A musím říct, že drtivou většinu pochybností už vzal čas. Ukázalo se, že to bylo velmi dobré, i když těžké rozhodnutí.
Říkal jste, že odstupujete kvůli nespokojenosti s fotbalovým prostředím na Slovensku. Co konkrétně jste měl na mysli?
Fotbalové prostředí na Slovensku je žalostné. Infrastruktura, mediální prostředí, neexistující podpora a společenská objednávka, systém přizpůsobující se zájmům neschopných funkcionářů a lobbistů. Zavírání očí před současným stavem a uspokojování se částečnými úspěchy. Fotbal na Slovensku bohužel kolabuje a ti, co jej řídí, se tváří, že jde vpřed. Je to hra pro diváky, pro děti, ale na to se zapomíná. Jsem naučený říkat, co si myslím, a velmi často jsem byl v konfrontaci ve vrcholových orgánech ve fotbalovém hnutí. A všechno se to mně a našemu klubu vracelo. Oponenti mě brali jako nepřítele, provokatéra a rýpala. Nepochopili, že i jiný názor a pohled na věc může být prospěšný.
Nechci, aby to vypadalo, že si myslím, že jedině já mám pravdu. To určitě ne. Ale náš národ má v genech stádovitost a poslušnost, což v rozhodujících momentech převažuje nad vnitřním nesouhlasem a pochybnostmi. Když se ještě objeví vidina vlastního užitku, je rozhodnuto. Roky jsem ve výkonném výboru svazu nebo v unii ligových klubů upozorňoval na důsledky některých rozhodnutí, ale zbytečně. Cítil jsem potřebu promluvit za ty, kteří se báli, nechtěli nebo neměli možnost. Fotbal řídí elitářská skupina lidí a vícero z nich nic neví o základních principech fungování fotbalu, dokonce je to ani nezajímá. Mají vlastní cíle a potřebují udržet pozici. Do takového prostředí nepatříme.
Vadil vám tedy liknavý, až záporný postoj svazu k menším klubům a nulová snaha podporovat fotbal ve městech, jako je Myjava?
Podívejte, slovenský fotbal se hodně změnil. Tradiční bašty jako Inter, Petržalka, Prievidza, Banská Bystrica, Košice, Nitra a mnohé další živoří. Mezeru zaplnili takoví jako Myjava, Skalica, Senica, Sereď nebo Podbrezová, tedy malá města ve slabých regionech, bez tradice "velkého" fotbalu, stadionů, zázemí. Nikdo na to nereagoval, všichni se tvářili, že je to v pořádku. To byl ale velký omyl, fotbalově řečeno vlastní gól. Svaz a odpovědní lidé měli dělat všechno pro to, aby zmiňované velké kluby zachránili. To ale nebyl důvod našeho odchodu.
Postupovali jsme z nižších soutěží výše, ale o první lize se nám ani nesnilo. Nebyl to náš cíl. Ale vypořádali jsme se s tím a epizodní roli sehráli myslím dobře. Nikdo ale neposlouchal, že na malém městě nemáme 20 hráčů s ligovou minulostí, naši trenéři nemají potřebné licence a na jiné nemáme peníze. A přitom právě takoví dovedli náš tým k úspěchů bez potřebných dokladů. Chtěli jsme po svazu, aby nám pomohl s výchovou našich vlastních lidí. Odpověď zněla: "Proč? Vždyť 300 trenérů s licencí je volných." Takových "drobností" bylo více. Brali nám sílu, chuť a radost.
Už po postupu z druhé ligy jste váhal, jestli jít dále. Tušil jste, jak to v nejvyšší fotbalových kruzích funguje?
Bylo to velmi těžké rozhodnutí. Možná ještě složitější než z ligy odejít. Neměli jsme zkušenosti, lidi, stadion, skoro nic. Intuice nám říkala ne, nemáte na to. A věděli jsme, jak to chodí, že je nejdůležitější, čí jste kamarád. Na druhou stranu jsme měli chuť, odvahu a výbornou partu fotbalistů a fanoušků. Během čtyř měsíců jsme vybudovali stadion a nastavili v amatérském klubu profesionální chod. Ale na otázky novinářů, co budeme dělat, až zjistíme, že na to nemáme, jsme odpovídali, že se nezblázníme. Prioritou je, aby fotbal na Myjavě fungoval pořád, ne ve stylu "po nás ať přijde potopa". Tak se i stalo. Jsme tam, kde patříme hráčsky i zázemím. Nemáme dluhy a kauzy, zkrátka čistý stůl a zabezpečená budoucnost.
V premiérové sezoně jste skončili čtvrtí, o tři roky později jste se z třetího místa dostali do předkola Evropské ligy (konec v 1. předkole proti Admiře). Byl jste se sportovními výsledky spokojen?
Naším cílem bylo udržet se a hrát důstojnou úlohu. Boje o přední příčky byly nadplán. Hráli jsme o ně zaprvé proto, že první liga je skutečně slabá a fotbal na Slovensku je na tom hodně špatně, když se slušně vyjádřím. Zadruhé jsme se tomu naprosto odevzdali, obětovali vše a možná tomu i trochu rozuměli (úsměv). Evropská liga byla senzačním bonusem. Paradoxně nás ale tento úspěch doběhl. Kdybychom ji nehráli, asi bychom se z ligy odhlásili už tehdy.
Na výsledky jsem se ptal, protože jste při odstoupení prohlásil, že na vašem rozhodnutí nesou nemalý podíl viny i hráči. Ač jste po podzimu uplynulé sezony byli šestí, nebyl jste spokojen s jejich přístupem…
Cítili jsme, že mnoho našich hráčů se s klubem a městem neztotožnilo. Byla to pro nich jen další štace, zaměstnání. Neuvědomili jsme si, že za pět let v lize odchovanci kvůli věku skončili a ti, kteří je nahradili, nezažili euforii čtyř postupů z nižších soutěží a budování celého zázemí. To pocítili i fanoušci a začali se odvracet.
Takže i od fanoušků jste měl v průběhu podzimu negativní signály?
Ano. Návštěvy klesly o 40 procent, lidé přestali o fotbalu mluvit, bavit se hrou a přestávali věřit. Několikrát jsem v šatně na hráče sám apeloval a přesvědčoval je. Ale duch předchozí kabiny se už probudit nepodařilo. To jsem dával hráčům za vinu, to jsem zmiňoval. Jejich zpětná vazba však byla slabá a nestáli za to, abychom se kvůli nim trápili se zabezpečením chodu klubu.
Slovensko má na konci července v evropských pohárech už jen jediného zástupce. Nacházíte souvislost s vámi zmiňovanými problémy?
Slovenské kluby podporují mecenáši, podnikatelé, v dobrém slova smyslu blázni. Chybí podpora svazu, státu, médií. Bez toho je slabá podpora fanoušků, prakticky nefunguje hráčský trh, prodat se dá jen ven. Talentovaní hráči utíkají i do nižších soutěží v Rakousku a kamkoliv jinam. Většina klubů u nás jim nedokáže garantovat jistotu, že dostanou řádnou výplatu. My jsme skončili také proto, že nechceme dělat dluhy, pouze to, na co máme. A když jsme viděli, že výdaje porostou, dotace dá svaz jen vyvoleným, média na nás kašlou a státu se to netýká, nebyla jiná cesta než skončit. Mnozí si to nepřipustili a krach už mají za sebou. Například Banská Bystrica nebo Košice.
Slovenská reprezentace ale nedosahuje špatných výsledků. Ať už si vezmeme dospělé, nebo jednadvacítku. Čím si to vysvětlujete?
Život je plný paradoxů. Ale účast hráče z naší ligy v důležitém zápase reprezentace je spíše výjimkou. V reprezentacích se vrací zkušenosti fotbalistů z kvalitních soutěží v zahraničí. U nás dostali prostor ještě mladší hráči a dorostli do kvality. Jednadvacítka patří už v druhém cyklu mezi nejlepší. Je potřeba zmínit také úžasnou práci trenérů Galáda a Hapala, kteří vytvořili tým, vštípili mu emoce, sebedůvěru a získali si fanoušky. A nesmím zapomenout ani na Žilinu s majitelem panem Antošíkem. Postavil mladé nezkušené mužstvo, přivedl nejlepšího trenéra, přečkal slabší rozjezd a nyní už Žilina dominuje.
Zpět k problémům, které na Slovensku nemá jen fotbal, ale také hokej. Krachují kluby přežívající ze sezony na sezonu. Skutečně je situace ve sportovním prostředí tak špatná?
Není to problém fotbalu, ale celého sportu. Jeho renomé a zájem fanoušků u nás udržují jen výjimečné osobnosti jako Sagan, Zuzulová, Vlhová nebo Cibulková. Nejsou produktem naší výchovy, u nich je to o obětavosti rodičů, dřině a talentu. Dnes z toho žijí politici a funkcionáři. Fotbal drží nad vodou legionáři, hokej je na hraně kolapsu. Zanikají kluby, rozpadají se stadiony, likvidujeme to, co naši otcové a dědové vybudovali. 90 procent klubů žije "z ruky do huby", prioritou je vyplatit výplatu z před tří měsíců a vůbec zaplatit za elektřinu. To je realita, smutný fakt.
Když se podívám na ČT Sport, je mi smutno. Množství sportů, klidně malých, soutěže dětí, prostor pro každého. To je motivace a zdroj příjmů. Potom se nedivím, když se podívám na jakýkoliv šampionát nebo závod a vidím, že čeští muži a ženy bojují o medaile. Za 20 let nás bohužel Češi o patnáct předběhli. Když přijdu na sportoviště v Ostravě, Třinci nebo Karlových Varech, nejraději bych se tam přestěhoval. Závidím, jak funguje spolupráce krajů, státu, města a klubu, ale i podnikatelů. Ano, i tam je hodně problémů a nepochopení, ale jsou úplně na jiné úrovni. V roce 1993 jsme byli na stejné startovní čáře, dokonce měli Slováci v mnoha sportech navrch.
Proč je podpora sportu na Slovensku tak slabá? Může se to změnit?
Podpora sportu je odrazem naší společnosti. Všechno je postaveno na klientelismu, prospěchářství, politikaření, nedůvěře a sobectví. Takovým způsobem už politici změnili i společnost. V dohledné době změnu nevidím, musel by změnit politický systém.
Vy sám nejste jen prezidentem fotbalového klubu, ale i primátorem města Myjava. Jak těžké bylo tyto funkce skloubit v době působení klubu v první lize. Pociťujete teď úlevu?
Ano, i to, že jsem primátorem, býval problém. Ve vztahu ke sponzorům, budování stadionu nebo vlivu v regionu to bylo jednodušší, ale zase na druhou stranu na mě útočili ti, co fotbal zrovna nemusí. Vždy, když se něco pokazilo, mohla za to má angažovanost ve fotbalu. Zároveň ale musím říct, že jsme úspěchů dosáhli hlavně díky výbornému propojení klub - sponzoři - fanoušci - město a region.
Jak se promítl sestup do čtvrté ligy do fotbalu v Myjavě? Kolik hráčů zůstalo, kolik diváků nyní na zápasy chodí?
Kromě tří hráčů všichni odešli do Polska nebo Česka, nabídli jsme je zadarmo. Solnička a Marček zůstali u nás, Kóňa přestoupil do Slovanu. Ukázalo se jiné myšlení českých klubů, dva nám zaplatily, i když vůbec nemusely. Vůči hráčům ani trenérům nemáme žádné dluhy ani závazky. Muži hrají čtvrtou ligu, systém žen a mládeže zůstal zachovaný. Jsem přesvědčený, že kluci mají v pohodě na třetí ligu, možná za deset let znovu vyroste generace pro první ligu. V takovém případě se tam v klidu přihlásíme. Chceme dělat fotbal pro radost.
Co se týče diváků, klesli jsme na nějakých 300 až 500. Věrní zůstali, chodit přestali přespolní a ti, co byli zvědaví na soupeře. Zabezpečení, servis pro diváky, umělé osvětlení a všechno ostatní jsme zachovali. Chlapci hrají agresivní a útočný fotbal, jsou to odchovanci, kteří zde mají rodiny a přátelé. Když pomine hněv části fanoušků po odstoupení z první ligy, věřím, že se na tribuny vrátí. Vedení udělá vše pro to, aby fotbal na Myjavě pokračoval a bavil lidi.
Předpokládám, že ani od doby myjavského odstoupení jste žádné změny k lepšímu v první lize nezaznamenal. Mám pravdu?
Žádné větší změny jsem nepostřehl. Stali jsme se v očích svazu škůdcem, ostudou a nevím, čím vším ještě. Mottem posledních měsíců je směšná a ješitná snaha nám ublížit. Mluvil jsem po našem odstoupení se zástupci skoro všech klubů a mnozí naše rozhodnutí podporovali. Pak ale přihlíželi snaze fotbalového svazu o naši popravu. Vymysleli totiž tresty, které nemají v ničem oporu, trestali i naše B-mužstvo a my jsme podali žaloby. Ještě chvíli to celé potrvá. Neuchýlili jsme se však k žádným mediálním přestřelkám a vytahování kauz. Máme fotbal rádi a nechceme mu škodit.
