reklama
 
 

Kam kráčíš, Afriko? Zlaté sny ničí bída a lumpové v zákulisí

1. 7. 2014 10:30
Africké týmy evropským favoritům odolávaly, ale neodolaly. Do čtvrtfinále fotbalového MS jdou Francie a Německo.

Glosář - Afrika posmutněla, její zástupci na MS 2014 v Brazílii dohráli. Byť s evropskými favority bojovali Nigerijci i Alžířané jako lvi. Jenže okamžiku, kdy se světovým šampionem stane tým z Afriky, jsme nejspíš ještě stále velmi, opravdu velmi vzdáleni.

Vzpomínáte? Působili tak trochu jako zjevení, osmatřicetiletý dědula Roger Milla, nezastavitelný útočník Omam-Biyik nebo borci nesoucí jména, která nám tehdy jako pitomým puberťákům přišla ohromně legrační, Onana a Kunde.

Kamerunci na MS 1990 v Itálii působili jako zjevení. Svět byl zvyklý na to, že Afričané jezdí na tyhle turnaje tak nějak do počtu. Ale tahle vysmátá a uvolněná partička, co si po gólu ráda zatancovala u rohového praporku, působila na taktikou sešněrovaném turnaji jako balzám na fanouškovskou duši (video z jejího vystoupení na turnaji zde).

Ve skupině "zmákla" Argentince a Rumuny, v osmifinále vyškolila za jeho příliš drzé výlety s míčem do pole kolumbijského gólmana Higuitu a ve čtvrtfinále pak sehrála možná vůbec nejlepší zápas šampionátu s Linekerem, Gascoignem a spol.

Ghaně fandil celý kontinent. Marně

A byť ho nakonec prohrála, začalo se věštit, kdy Afričané ovládnou svět fotbalu. Hned se hledaly paralely třeba s Abebe Bikilou, co bosky přiběhl jako první do cíle olympijského maratonu v Římě. A po jeho triumfu se pak vytrvalecký svět stal africkou doménou. Ukázalo se, že ve fotbale je to složitější, byť ani Milla a spol. nezůstali zcela osamoceni.

Francouz s image rockové hvězdy Bruno Metsu přivezl na MS 2002 další africký tým, co dostával mnohé do kolen (video z jejich tažení zde). Senegalci smetli hned v úvodu obhájce titulu z Francie. El Hadji Diouf vypadal na hřišti jako tank, lepší levačku než Fadigovu jsem snad od té doby neviděl, ale i tihle nadupaní borci se zastavili ve čtvrtfinále.

A stejně tak i minule v Jižní Africe, na prvním mundialu, který tento kontinent uspořádal, dopadly Černé hvězdy z Ghany. Těm stačilo maličko, buď proměnit penaltu po Suárezově úmyslné ruce, nebo pak zvládnout proti Uruguayi alespoň následný penaltový rozstřel (video ze zápasu zde). Ale brána do semifinále zůstala Afričanům i doma, na jejich kontinentu, uzavřena.

Gyanu Asamoahovi a spol. ale tenkrát nefandila jen Ghana. Agenturní zprávy z mnoha afrických zemí hlásily, že v ten večer cítil prakticky celý kontinent obrovskou pospolitost, fandil prostě Afričanům.

Ale neuspěl, stejně jako teď v Brazílii. Jako fotbalově nejvyspělejší oceňovali experti na tomto turnaji, spolu se svižnými Alžířany, opět tým Ghany. Ale v silné konkurenci Německa, USA a také Portugalska to tentokrát Černé hvězdy ve skupině nezvládly.

Gyan Asamoah přestřílel Millu

Zmiňovaný Gyan Asamoah si připsal alespoň dílčí úspěch, když si připsal už 6. gól na závěrečných turnajích MS, a v africké tabulce střelců tak předstihl legendárního Rogera Millu. Kdyby v Kolíně nad Rýnem proměnil i penaltu zahrávanou proti Petru Čechovi a hlavně potom o čtyři roky později i "desítku", kvůli které Ghana nepostoupila přes Uruguay, mohl být dneska ještě veselejší...

Nakonec zbyl jen smutek, po osmifinále MS 2014 i pro Nigerijce a Alžířany. Ti první trápili lehce mátožné Francouze až do 79. minuty, kdy pořekadlo, zavánějící lehkou klišovitostí, že Afričany častokrát srazí jejich gólman, potvrdil špatným zákrokem při rohovém kopu Vincent Enyeama. Přestože předtím chytal na jedničku.

To jeho kolega Rais M'Bolhi Ouhab v bráně Alžírska chytal proti Němcům  jak pánbůh. Však se kvůli tomu zápas dostal překvapivě až do prodloužení, kde už na něj vpravdě kouzelnickou fintou vyzrál střídající Schürrle.

Ale oba africké týmy hrály proti evropským favoritům nadobyčej aktivně, oba rozvlnily síť, jenže rozhodčí jejich gólovou radost zastavili ofsajdovým praporkem, což bylo v případě Nigérie přinejmenším velmi sporné (video zde).

Na světových šampionátech tedy africký fotbal zůstane i nadále bez pronikavého úspěchu, přitom olympijské hry už opanovat dokázal. V roce 1996 v Atlantě zazářila Nigérie, za kterou hráli Kanu, Okocha, Amokachi nebo West. Čtyři roky nato v Austrálii se pak zlatě rozzářil tým Kamerunu.

Sparťanské kopačky mezi "Slony"

Nicméně Otto Pfister, odborník nad jiné povolaný, vždyť v kariéře vedl celkem osm afrických národních týmů, je přesvědčen, že k tomu, aby Afričané uspěli také na MS, jen tak nedojde. "V Africe není žádná fotbalová infrastruktura, nemají třeba juniorské ligy. Ti kluci si prostě jen kopou někde na prašné cestě, ale vybudování systému juniorských soutěží, které by je posunulo dál, by stálo peníze. A ty tam prostě nejsou."

V Pobřeží slonoviny, Ghaně nebo Nigérii najdete fotbalové akademie, projekty, do kterých se obtiskl zahraniční kapitál. Zejména francouzské kluby pak odtud čerpají zajímavé, a v tu chvíli levné posily. Ale kvalita jejich zabezpečení těchto akademií je velmi proměnlivá. A hlavně je jich málo.

Jsou známé příběhy o tom, jak Bony Wilfried sbíral ve sparťanské kabině obnošené kopačky a dresy a posílal je domů, do země, kde by asi Didier Drogba neměl problém stát se okamžitě prezidentem, kdyby o to stál. (Georgi Weahovi to v Libérii nevyšlo jen těsně.)

Z nuzných afrických poměrů se už spousta fotbalistů dostala k dobře placenému angažmá v Evropě. Za africké národní týmy navíc hrává i spousta potomků přistěhovaleckých rodin. A mají možnost porovnávat.

Proto nemůžou nevidět obrovské rozdíly v tom, jak se pracuje v profesionálních podmínkách - a jak to (ne)funguje u nich doma.

Z toho pak vznikají obrovské třecí plochy, jako když Kamerunci odloží kvůli hádkám o vyplacení prémií za MS odlet do Brazílie, nebo když Nigerijci z podobného důvodu bojkotují trénink.

Anebo když se v týmu Ghany pustí Kevin-Prince Boateng, rodák z Berlína, co hrával i za AC Milán, teď za Schalke, do funkcionářů a ptá se jich, kam se vlastně poděly miliony, co asociace zinkasovala za start na šampionátu.

Proč tým bydlí v hotelu s plesnivými stěnami, proč do Ameriky letí ekonomickou třídou, zatímco šéfové asociace si lebedí v business-class a tak podobně.

Přitom za účast na šampionátu přiteče do pokladny svazu v přepočtu minimálně 200 milionů korun. Ale kam se pak rozkutálejí...?

Sedm shnilých jablek?

Středoevropské představy o korupci si bohužel v chudém africkém světě musíme ještě výrazně znásobit.

Už několik let se otevřeně píše o tom, že hráči, funkcionáři i trenéři jsou náchylní k tomu, podlehnout svodům sázkařských mafií. Velké spekulace se vedly zejména kolem působení týmu Ghany na MS 2006. Brankář tehdejšího ghanského výběru se posléze zmínil dokonce o pokusech východoasijských sázkařů "cinknout" na tomto turnaji i zápas s Českem.

A nemusíme se jen ohlížet do minulosti, v Kamerunu se právě teď rozjelo vyšetřování, zda se náhodou kvůli sázkám ve velkém nepodvádělo ve všech zápasech týmu na MS a především pak v utkání s Chorvatskem (více zde).

"V týmu prý bylo sedm shnilých jablek," píše se doslova v oficiálním prohlášení asociace. Ať už jsou ta podezření postavená na reálném základě, nebo jde o hon na čarodějnice, který má odvést pozornost (a hněv) národa jinam než na funkcionáře asociace, o poměrech panujících v tamním fotbale to jistě říká mnohé.

Na naše Pelty a Berbry můžeme sice skuhrat od rána do večera, nicméně oproti tomu, co se děje v Africe, jsou patrně zdejší poměry, i co do etických hodnot a měřítek, nejspíš ještě pohádkové.

Ano, může se stát zázrak, že nějakému africkému týmu jednou všech sedm zápasů na turnaji vyjde, podobně jako se jim to už dvakrát podařilo na olympiádách, a Afričané jednoho dne MS ve fotbale vyhrají. V Kataru by tomu v roce 2022 mohly napomáhat i extrémní klimatické podmínky, zvlášť pokud by se tam hrálo v létě.

Ale zázemí afrického fotbalu se tak rychle nejspíš nepozdvihne. A pokud africké asociace nevytvoří svým národním týmům profesionální podmínky pro přípravu i působení na šampionátu, tak aby se mimo kopání do míče nemusely rozptylovat tisíci problémy kolem sebe, šance, že Afričané prorazí až někam na vrchol, zůstane malá.

"Neokolonialismus" mizí. A co dál?

Africký fotbal je ve fázi, kdy stále víc sází na domácí a vytěsňuje už zahraniční trenéry, na něž tradičně spoléhal.

Případy Ghany i Nigérie na tomto šampionátu ukázaly, že už i tady mají k dispozici dostatek vlastní erudice, a afričtí trenéři tak už na své evropské kolegy, kteří jim dosud podle jejich mínění brali práci, nemusí štěkat cosi o neokolonialismu.

Afrika v sobě do budoucna nese obrovský fotbalový potenciál, který navíc plave na vlně extrémní motivace. Vždyť fotbal se pro tamní kluky ukázal být možná tou nejsnazší a nejschůdnější cestou ke štěstí.

Jenže i fotbal je jen únikem od reality a všechny Afričany rozhodně nespasí...

Facebooková stránka autora: Luděk Mádl - Aktuálně.cz

autor: Luděk Mádl | 1. 7. 2014 10:30

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama