Hráčskou premiéru v národním mužstvu měl Viktor famózní. Na stadionu Maracaná v Rio de Janeiru byl 12. června 1966 v ohni střel brazilských fotbalových kouzelníků a překonal ho dvakrát pouze velikán Pelé. A o čtyři měsíce později nastoupil ke svému druhému utkání ve Wembley a doslova vychytal remízu 0:0.
"Podařilo se mi skvělé vykročení do velkého fotbalu, vždyť našimi soupeři byli mistři světa. Můžu mluvit o fantazii. Zvláště když si vzpomenu na období po přestupu z I. B třídy do druholigového Prostějova, kdy se mi nedařilo a vypadalo se mnou dost špatně. Po několika zápasech jsem však přece jen získal sebedůvěru a v brance už definitivně zakotvil," vzpomíná jubilant.
Také hráčský epilog měl doslova zlatý: 20. června 1976 ve vítězném finále mistrovství Evropy v Bělehradě v duelu s NSR - 2:2 i po prodloužení a 5:3 na penalty.
"Po Panenkově proměněné penaltě vybuchly gejzíry nadšení. Kluci na mě naskákali, nemohl jsem dýchat, asi jsem měl vyražený dech, ale takové maličkosti jsem nevnímal. Byli jsme opojeni štěstím. A snad ani není divu, vždyť takových triumfů český fotbal moc nepoznal. Nikdo tehdy nečekal, že položíme na lopatky Nizozemce i Němce. Sen bláhových optimistů se stal skutečností, stali jsme se mistry starého kontinentu," připomíná Viktor historickou událost a dodává, že podobnou radost zažil jako asistent trenéra Dušana Uhrina o dvacet let později, kdy český tým vybojoval na mistrovství Evropy v Anglii stříbrné medaile.
Představoval jistotu
Psát ódy na Viktora je asi stejně zbytečné jako nosit sovy do Atén. Přesto při procházce více než šesti desítkami jeho zápasů v dresu národního mužstva se nelze nezmínit, že téměř ve všech byl jeho výkon označen jako spolehlivý, velice dobrý či výborný. Po úvodních už zmíněných dvou střetnutích jen namátkou ještě tři vzpomínky. Utkání Brazílie - ČSSR v červnu 1972 na Maracaná skončilo 0:0 a světové agentury byly v hodnocení Viktorova hodnocení jednotné: "Chytal báječně, stal se hrdinou utkání."
A opěvovaný brankář jen skromně dodal: "Po taktické stránce to bylo z naší strany bezchybné. Největší potíže mi činil Rivelino svou nenapodobitelnou střelou."
V říjnu 1975 ČSSR zvítězila v kvalifikaci mistrovství Evropy v Bratislavě nad Anglií 2:1. "Viktor opět představoval jistotu, na kterou jsme zvyklí už řadu let. Má obrovský podíl na cenné výhře," uvedl týdeník Gól. Ve čtvrtfinále mistrovství Evropy v roce 1976 náš tým po vítězství 2:0 v Bratislavě remizoval v kyjevské odvetě se Sovětským svazem 2:2, a zajistil si tak postup na závěrečný turnaj. "Skvělý výkon podal Viktor, který jednou bude českému mužstvu moc chybět," věštil Čs. Sport.
Po skončení své hráčské kariéry se jako trenér věnoval hlavně mladým brankářům. Své bohaté zkušenosti rozdával především sparťanským žáčkům a na srazech talentovaného pražského potěru. Má za sebou i dvouleté působení v rakouském provinčním klubu Gmünd a v letech 1993 - 2001 vykonával funkci asistenta reprezentačního kouče. "Chtěl jsem zůstat v tomto světě mezi třemi tyčemi. Protože jsem však neměl potřebnou kvalifikaci pro působení v zahraničí, tak jsem se až na jednu výjimkou zabydlel v českých podmínkách," přibližuje svůj vstup do společnosti trenérů.
Cesty do "velké Evropy" se nedočkal
Hlasitý potlesk, lavina díků, bezbřehé ovace. To všechno ho provázelo a přesto jako jediný z československých fotbalových králů nepoznal zahraniční angažmá.
"Lákali mě do Anderlechtu Brusel i Ajaxu Amsterdam, kde měli hráči příjem až dvacetkrát vyšší než u nás. Měl jsem dobrou pozici v Dukle i v národním mužstvu, ale pokaždé v onom krušném období normalizace skončila jednání o mém přestupu kdesi v autu. Dlouho mě to mrzelo, sláva nepodložená finanční injekcí je poloviční, ale časem jsem to obrečel. Milionář nejsem, ale žiji si na české poměry celkem dobře. Ostatně v mém věku toho člověk kromě dobrého zdravotního stavu už moc nepotřebuje. Kdybych se narodil kousek víc na západ, tak bych se měl líp. Ale kdyby to bylo na opačnou stranu, tak by mně bylo určitě hůř. Takže si nemám nač stěžovat," říká s úsměvem.
Chybějí zahraniční zkušenosti
S trenérskou činností u mladých brankářů se po několika zdravotních problémech už rozloučil, ale fotbalové dění stále pozorně sleduje.
"Současné reprezentaci chybí víc hráčů se zkušenostmi z renomovaných evropských klubů. Jsou to jen Souček, Coufal a Schick, což je málo. Konkurence se stále zvětšuje. Světový šampionát byl pro nás daleko a to nejen proto, že se bude konat až v Kataru. Ve společnosti starého kontinentu pak patříme do druhé až třetí výkonnostní skupiny, takže nebude vůbec jednoduché navázat na pravidelnou účast na mistrovství Evropy," netají svůj názor.
Pod drobnohledem pak má nejlepší české brankáře. "Posledním skvělým gólmanem byl Petr Čech, jehož cestu až na vrchol jsem sledoval od jeho 16 let. Je obdivuhodné, že českou brankářskou jedničkou vydržel 14 let a za národní mužstvo nastoupil ke 124 zápasům. Teď už je dost dlouho stálicí Tomáš Vaclík. Zdobí ho spolehlivost a oceňuji i jeho dobrou práci nohama. Pěkné celkové vysvědčení za uplynulou sezonu mají i slávistický Mandous a plzeňský Staněk, i když v některých zápasech se svými výkony asi sami plně spokojeni být nemohli," dodává Viktor.
