Na světě asi těžko existují dva fotbalové týmy a jejich fanoušci, kteří by vůči sobě byli víc nevraživí. Oba mančafty pocházejí z Glasgowa, oba jsou nejúspěšnější a nejpopulárnější skotské kluby a oba hrají fotbal, jehož tvrdost někdy překračuje hranice surovosti, což pocítil nedávno také slávistický brankář Ondřej Kolář. Tím ale veškerá podobnost končí.
Atmosféra vzájemných utkání je neuvěřitelně vyhrocená a v ulicích Glasgowa pak může jít bez přehánění o život. A nejen v ulicích. Policejní statistiky ukazují, že večer po zápasech pravidelně stoupá domácí násilí. Autorovi tohoto článku jeden pamětník vyprávěl, jak coby malý kluk sledoval byty protějšího domu, kde si frustrovaní muži vybíjeli vztek po návratu ze stadionu.
Rivalita a násilí provázející oba týmy přesahuje samotný fotbal a pro vysvětlení je třeba nahlédnout do historie. Modří Rangers se tradičně hlásí ke Spojenému království, protestantismu a nadvládě Británie nad Irskem, zatímco zeleno-bílí Celtic jsou katolíci a netají se tím, že by jim nevadil rozpad Velké Británie a následné spojení Irska v jednu republiku.
I když sváry protestantů a katolíků probíhají ve Skotsku již od dob reformace v 17. století, nenávist těchto klubů není živena jen odlišným vyznáním víry. Stejnou měrou k ní přispělo přistěhovalectví nebo kolonialismus. S trochou nadsázky jde o fotbalový sud s prachem, okolo kterého létají jiskry už téměř sto padesát let.
Klub Celtic založili koncem 19. století irští imigranti, kteří utíkali před chudobou a hladomorem a nové živobytí si často nacházeli v průmyslovém Glasgowě. To se vůbec nelíbilo fanouškům Rangers, Irové pro ně byli "náplavy", které jim berou práci. Mezi 60. a 90. lety minulého století pak fotbalové rvačky v glasgowských ulicích odrážely konflikt v Severním Irsku, tzv. Troubles.
Tribunami Celtic zněly oslavné chorály na teroristy z Irské republikánské armády (IRA), zatímco mnozí fandové Rangers byli napojeni na unionistické polovojenské organizace požadující těsnější spojení s Londýnem.
Násilí na stadionech a v jejich okolí už dnes nedosahuje takové míry jako ve druhé polovině minulého století. Vymýtit fotbalovou nenávist se ale Skotsku stále nedaří, jak ukázala například vražda polského fanouška Celtic z března letošního roku. Ve vyhrocené pozápasové atmosféře mu chuligáni z Rangers mačetou podřízli hrdlo.
Stejně jako násilí dával skotský (a potažmo britský) fotbal dlouhou dobu volný průchod rasismu. V nedávném rozhovoru pro stanici BBC to vylíčil Mark Walters, černošský hráč, který nastoupil do služeb Rangers v roce 1987. Během prvních let byl vystaven neuvěřitelnému ponižování.
"Fanoušci na mě házeli banány, mince, dokonce i šipky. Zblízka jsem viděl nenávist v jejich očích. Ale za rozhodčím jsem nešel, nemělo to cenu. Jen by mi řekl, ať vystřídám, že s tím nic nezmůže. Byly to úděsné chvíle, nepřál bych je svému největšímu nepříteli," vzpomínal Walters.
Takové scény už jsou minulostí, vlády i kluby se snaží rasismus a sektářské násilí z fotbalu vymýtit. Ne vždy se to ale daří. Například v roce 2011 přijala skotská vláda tzv. fotbalový zákon, který mimo jiné zakazoval zpěv fotbalových chorálů na stadionech, ve veřejné dopravě či v hospodách.
Zákon zároveň postihoval internetovou komunikaci, která "může vzbuzovat náboženskou nenávist" (doslovná citace). Právě kvůli nejasnostem při dokazování trestného činu a nespokojenosti soudců byl zákon po sedmi letech zrušen.
Velká Británie je na projevy rasismu ve fotbale extrémně citlivá, o čemž se Češi přesvědčili při nedávné kauze Kúdela. I údajnou rasistickou urážku berou místní kluby (a stejně tak celá UEFA) neobyčejně vážně.
Z českého pohledu se může takový přístup zdát nepochopitelný a nespravedlivý. Na druhé straně kanálu La Manche se ale na věc dívají z úplně jiného úhlu, pohledem, který ovlivnila i divoká historie dvou klubů z Glasgow.
