Co z vašeho hráčského období vám přineslo největší radost?

V letech 1965 a 1966 tituly se Spartou a Duklou, všechny zápasy v Poháru mistrů, s letenským týmem dva úžasné zámořské zájezdy a v roce 1973 postup Sparty až do semifinále Poháru UEFA. V dresu národního mužstva to pak byla v roce 1966 remíza 0:0 s anglickými světovými šampiony a o pět let později evropská kvalifikace ve Walesu, kde se mi za stavu 1:1 podařilo vstřelit můj jediný a navíc vítězný reprezentační gól.

Fotbal je však i o zklamání. Kdy a které bylo vaše největší?

Jednoznačně na jaře 1975, kdy Sparta sestoupila do druhé ligy a já jsem se musel kvůli vážnému zranění kolena už v 31 letech s vrcholovým fotbalem rozloučit.

Vydal jste se po trenérské dráze a v roce 1983 jste se stal asistentem legendárního Václava Ježka. Co to pro vás znamenalo?

Byla to velice užitečná škola. Poznal jsem trenérské metody této uznávané osobnosti a jednání s lidmi. Chtěl jsem z jeho činnosti co nejvíc získat a tyto zkušenosti později uplatnit. Podařilo se mi to hned o rok později, kdy jsem už v roli kouče dovedl Spartu k titulu. Přitom pouze napodobovat Václava Ježka jsem nechtěl, protože bych nebyl sám sebou, pouze jeho nepovedená kopie. Snažil jsem se uplatnit vlastní poznatky, názory i přístup k hráčům. Šlo především o to, aby moji svěřenci zůstali skromnými a pracovitými s odpovědným přístupem ke svým povinnostem.

Ještě téhož roku jste se vydal do Řecka. Jak na to vzpomínáte?

Především jsem tam byl velice spokojený. Nejprve jsem ve třech klubech strávil sedm let a pak jsem se do této krásné země ještě několikrát vracel. Trenérských sezon bylo celkem jedenáct. První až třetí liga jsou profesionální a hráči mají ještě tak zvané vnitřní smlouvy, které musejí respektovat. V jednotlivých klubech jsou různé, ale většinou jde o pokuty za pozdní příchody na trénink, kouření na veřejnosti, nevhodné oblečení, porušení životosprávy a podobně. Například v druholigovém Patraikosu se hráči mimo své bydliště mohli zdržovat jen do jedenácti hodin večer, což se občas kontrolovalo. A kdo to nesplnil, následoval finanční postih.

V roce 2001 jste ukončil svoji trenérskou činnost a stal jste se spolukomentátorem. Jaká to byla práce?

S fotbalem jsem skončit nechtěl a tak jsem přijal nabídku z České televize. Tato práce mě bavila, dokonce mi otevřela dveře i na evropský a světový šampionát, což se mi jako hráči nikdy nepodařilo. Výjimečná byla i příhoda z ligového utkání Slavie v Mladé Boleslavi, které jsem komentoval s Jaromírem Bosákem. O přestávce jsme se ne zrovna uctivě vyjadřovali k různým situacím i hráčům a uniklo nám, že mikrofon zůstal zapnutý, takže diváci u televizorů se jistě dost bavili. Bylo to pro nás dost nepříjemné a nějaký čas to trvalo, než jsme se tomu smáli.

V roce 2013 jste se stal členem dozorčí rady sparťanského Nadačního fondu. Můžete tuto činnost trochu přiblížit?

Pomáháme svým bývalým spoluhráčům. Hlavně v jejich finančních problémech po operacích nebo při potřebě drahých léků. Peníze získáváme hlavně od vedení klubu, hráčů prvoligového mužstva a také od sponzorů, kteří mají pro naši činnost pochopení.

Věříte jako velký sparťan, že koncem května se na Letné zase bude slavit ligové prvenství?

Sparta má sice náskok a myslím si, že se jí vrací i předchozí dobrá forma. Jenže z vlastní zkušenosti vím, jak je náročné mistrovský titul obhájit. Navíc do konce letošního ligového ročníku zbývá ještě nadstavba, v níž se může stát cokoliv.