Kvitová i Plíšková nadchly evolucí, která se nečekala. Začaly myslet jinak

Aleš Vávra Aleš Vávra
28. 1. 2019 11:17
Během Australian Open bylo zajímavé sledovat reakce českých fanoušků. Až nečekaně často se mezi nimi tvořily dva poměrně nesmiřitelné tábory. Jeden stál za Petrou Kvitovou, druhý za Karolínou Plíškovou.
Petra Kvitová ve finále Australian Open.
Petra Kvitová ve finále Australian Open. | Foto: Reuters

Ačkoli jsou obě hráčky prudce rozdílné a jejich originální přístup nemusí vyhovovat každému, obdiv si bez debat zaslouží obě. Český tenis díky nim zažil nejlepší grandslam od Wimbledonu 2014. A nešlo o náhodu.

Svět v Melbourne uzřel v celé kráse jejich působivou evoluci, která už se nenápadně hlásila o slovo minulý rok.

Těch stigmat, která se s oběma hráčkami nesla v celém dosavadním průběhu jejich kariér, bylo víc než dost. Namátkou: o Kvitové i Plíškové se tvrdilo, že jsou jen ranařky. Že ve své hře nemají žádný plán B.

Tradovalo se, že pokud se Petra při svém agresivním stylu "padni, kam padni" vystřílí z kurtu, nedá se vlastně nic dělat, protože jde o daň za její způsob hry. Ten se v českém tenisovém rybníčku jen málokdy zpochybňoval, vzhledem k tomu, že přinesl dva sladké wimbledonské triumfy.

Podobné to bylo u Plíškové. Jako podmínka pro její případný úspěch byl vždy vyzdvihován servis. Karolína si právem vydobyla pozici "královny es", jenže pokud podání zrovna nefungovalo ideálně, šlo o neduh, jenž se v mnoha případech nedal ničím a nijak nahradit. 

183 centimetrů vysoká Kvitová ani o tři centimetry vyšší Plíšková se nemohou pouštět do dlouhých výměn s tenisovými atletkami, to by byla sebevražda, opakovalo se. Nejsou na to prý geneticky vybavené.

U obou hráček se také leckdy zmiňovala jakási neochota pracovat na svých nedostatcích a spoléhat jen na své nejsilnější stránky.

Dnes je již definitivně jasné, že šlo o předčasné soudy. Obě v posledních letech prokázaly obdivuhodný vývoj a mocnou touhu po něm, byť každá z nich hnána motivací odlišného typu.

Kvitová po incidentu s pořezanou rukou zprvu zvolila volnější přístup, fixovaný na psychickou pohodu a čirou radost z tenisu. Ulovila Jiřího Vaňka, momentálně jednoznačně nejlepšího českého trenéra. Ten s kondičním koučem Davidem Vydrou vytvořil skvělý tým a přivedl tenisku zpět mezi nejlepší. Velmi rychle a velmi efektivně, přitom hladce a bez jakéhokoli stresu. 

Plíšková zase často měnila trenéry, než našla zřejmě ideální kombinaci ve spolupráci se dvěma zahraničními ikonami ženského tenisu, Australankou Rennae Stubbsovou a Španělkou Conchitou Martínezovou. Její cesta nahoru je řekněme silovější, průraznější. Plíšková je fixovaná na neustálou pomoc vlastního sebevědomí, protože ze zkušenosti cítí, že sebedůvěra je jedním z nejdůležitějších klíčů k vlastnímu rozvoji.

Obě spojuje tvrdá dřina, touha a zápal pro tenis. A také sympatická ochota začít myslet jinak.

Už to není jen plán A a potom nic. Kvitová i Plíšková už nejsou ranařky s filozofií "když to tam nepadne, nic se neděje, jedeme dál". Jsou teď mnohem komplexnější a zaníceně odmítají jen tak házet ručník do ringu za jakékoli situace, jakkoli beznadějného stavu.

Ostatně nad jejich fyzickou kondicí, stejně jako schopností na kurtu bránit do posledního dechu a oběhat dlouhé výměny - což jsou atributy pro takový přístup nutné - se světoví tenisoví odborníci rozplývají takřka po každém jejich zápase.

Není se čemu divit, protože upřímně: tahle evoluce se příliš nečekala. Teď je ale tady a dvě Češky jsou mezi pěti nejlepšími tenistkami světa. Každá ukazuje jinou cestu, obě se ale po snovém úvodu sezony zdají být správné. 

 

Právě se děje

Další zprávy