Končí třeba oblíbený podnik v americkém New Havenu. Pořadatelé turnaje, který v minulých letech hned třikrát ovládla Petra Kvitová, po 21 letech nesehnali sponzora. To v čínském Čeng-čou podobné problémy neměli. První ročník se tam odehraje po US Open. Asijský a převážně čínský tenisový podzim bobtná do stále větších rozměrů.
Vše navíc letos v říjnu uzavře revoluční Turnaj mistryň, který bude poprvé po pětiletém singapurském období hostit jihočínský Šen-čen, už téměř třináctimilionové velkoměsto přezdívané "hardwarové Silicon Valley".
Smlouva mezi WTA a čínskými pořadateli je podepsána na dlouhých deset let a loňské krátké naděje, že by se atraktivní podnik pro osm nejlepších hráček sezony mohl hrát v pražské O2 areně, vzaly rychle za své.
Síla jüanu promluvila jasnou řečí.
V Šen-čenu bude mít Turnaj mistryň dotaci 14 milionů dolarů, dvojnásobnou, než byla doposud. Na místě také vyroste zbrusu nový impozantní stadion za 450 milionů dolarů.
Celou jednu dekádu bude tenisový kolotoč vrcholit právě v jednom z nejrychleji rostoucích měst planety. Jde o velkou věc, která výmluvným způsobem symbolizuje rychlost a sílu stále drtivějšího čínského tenisového boomu.
Jeho počátky mohl přímo na místě sledovat Martin Fassati.
Český kouč, který momentálně působící doma na Štvanici, v minulosti trénoval čínskou reprezentaci před olympijskými hrami v Pekingu 2008 a krátce po nich, a na svou tamní anabázi zavzpomínal v rozhovoru pro Aktuálně.cz
Dokázal jste si tehdy představit, jak rychlý bude rozvoj tamního tenisu a jak vlivným hráčem se Čína stane v nadcházejících deseti letech?
Popravdě ano, čekal. Bylo to naprosto jasné, když člověk viděl ty obrovské peníze, které najednou do tenisu putovaly. Už tehdy nebylo nic, co by Číňané považovali za problém. Po celé zemi začaly růst obrovské krásné areály, najímali se ve velkém zahraniční trenéři, velké investice byly samozřejmostí.
Ten boom přišel zčistajasna. Předpokládám, že hlavním důvodem byly olympijské hry a snaha Číňanů zářit ve všech sportech. Co ještě pohánělo ten bleskový rozvoj?
Ano, všechno začalo před olympiádou. Oni to vzali jako velmi prestižní záležitost. Když člověk viděl, jak všechno roste a jaké prostředky jsou ochotní vynaložit, bylo mu všechno jasné. Tenhle rychlý nástup měl pak ještě druhou fázi, kterou odstartovala svými grandslamovými úspěchy Li Na (historicky první asijská vítězka dvouhry na grandslamu, pozn. aut.). K ní se pak přidala Pcheng Šuaj a místní lidé získali hrdinky, kterým mohli fandit a na které mohli být hrdí. Také jde podle mě o to, že nadšení z tenisu malinko slábne v Americe a Evropě, o to víc pak vyniká růst v Asii.
Je tenis pro Čínu hlavně výhodný byznys, nebo tam mají k tenisu nějaký zvláštní specifický vztah?
Myslím, že jde o spojení obou faktorů. Kdyby nebyly peníze, asi by ten velký zájem o tenis nevznikl. Ale s angažováním cizích trenérů se dostavila i ta láska k tenisu. Číňané teď tuhle hru milují, speciálně čtyřhru.
Kam až to může zajít? Turnaj mistryň bude v Číně deset let. Ale už se velmi opatrně mluví o tom, že budou čínské ambice sahat až k možnému pořádání jednoho z grandslamů. Co si o tom myslíte?
To je pořád velká utopie. Nicméně WTA i ITF hodně slyší na peníze. Síla čínských peněz a čínského vlivu neustále roste. Stěhování grandslamu je v rovině spekulací, ale souhlasím s tím, že se něco takového do budoucna prostě nedá vyloučit.
Angažmá v Číně pro vás začalo v roce 2007. Nejprve jste trénoval reprezentační tým juniorek, poté jste bezprostředně před olympiádou dohlížel na přípravu Pcheng Šuaj, někdejší 14. hráčky světového žebříčku. Jaké to bylo?
Každopádně šlo o velmi zajímavou profesní zkušenost. Číňané před olympiádou nabrali asi 150 zahraničních trenérů, nakonec ale většinu propustili, zbylo nás tam asi deset nebo dvanáct. Šlo o to, že od nás postupně nasávali know-how a vlastně si tak vychovávali vlastní trenéry. Cizince pak potřebovali méně a méně. Oni jsou rádi, že je pak za konkrétním úspěchem Číňan a ne cizinec. Rádi slíznou tu smetanu. Největší fluktuace byla měsíc před olympiádou. Chtěli, aby na ní vynikli jejich národní trenéři.
Vy jste ale přežil. Jak se k vám chovali a jak na to vzpomínáte?
Vzpomínám si, že se pořád snažili vytěžit to know-how. Úplně ty znalosti nasávali. Kontrolovali mě a hlídali, ale když jsem odcházel, což bylo asi tři čtvrtě roku po olympiádě, poděkovali mi a řekli, že se ode mě hodně naučili.
Jak vypadalo to hlídání a kontrolování?
Nebylo to nic viditelného a vyloženě nepříjemného. Člověk ale cítil, že je pod drobnohledem. Vím, že si potají natáčeli tréninky. Tenis tam byl v podstatě v plenkách a oni chtěli rychle získat veškeré možné poznatky.
Čína je kontroverzní země, téma porušování lidských práv neustále rezonuje. Setkal jste se s tím, že by to tenistky nebo trenéři brali jako problém a rostoucí expanze jim nevoněla?
Nikdy se nic takového neřešilo. Když tam jste, je hrozně těžké podobné problémy zachytit, vnímat. Za tu dobu jsem nikdy neviděl ani sebemenší náznak něčeho problematického. A hlavně, Číňani jsou hrozně uzavření. Na veřejnosti si mezi sebou prakticky nepovídají a že by se o něčem hlubším bavili s cizincem, to už vůbec nepřipadá v úvahu.
Pojďme zpět k tenisu. Číňanek ve světové špičce přibývá, pět jich je ve stovce, deset ve dvoustovce. Ale mezi muži je to horší. Nejlepšího hráče mají Číňané na 200. pozici. Jak si vysvětlit tuhle obří propast?
Nechci v žádném případě znevažovat ženský tenis, ale přece jen je třeba říct, že prosadit se mezi muži je brutálně těžké. Konkurence mezi ženami je o něco slabší. Ale rozdíl může být i v mentalitě, podle toho, co jsem poznal. V Číně na ulici potkáte hodně mužů, kteří jen posedávají a kouří. Ženy jsou tam řekněme geneticky silnější, víc pracují, zatímco chlapi dost často zevlují.
