Praha - Eva Datinská z Městce Králové prodělala jako malá dětskou mozkovou obrnu. Už ve čtrnácti letech se vypravila na svou první paralympiádu, do Sydney. Při své účasti na dalších paralympijských hrách v Aténách v roce 2004 získala ve vrhu koulí bronzovou medaili, stejně tak pak v roce 2008 v Pekingu, v roce 2012 v Londýně i na poslední paralympiádě v Riu. Na nedávném mistrovství světa ji však čekalo zklamání, ve vrhu koulí o medaili nakonec bojovat nemohla.
Jak hodnotíte nedávné mistrovství světa v atletice po organizační stránce?
MS bylo po organizační stránce docela dobré. Samozřejmě by se daly některé věci udělat lépe, ale v porovnání s jinými závody na takové úrovni si v Londýně vedli celkem dobře.
Z vaší hlavní disciplíny - vrhu koulí - udělali nemedailový závod. Jak k tomu došlo?
Aby byl závod medailový, musí se přihlásit alespoň tři země a čtyři závodníci. Bohužel na vrh koulí v mé kategorii F37 jsem se přihlásila já a dvě Číňanky. Nejde mi ale na rozum, proč tento závod nezrušili či nesloučili s kategorií F38, se kterou jsme sloučené na disk. Jít na závod ve své hlavní disciplíně s tím, že stejně nebudou udělovat medaile, je dost absurdní. A pak se ještě dozvědět, že tento závod se odehraje před samotným zahájením MS s prázdnou tribunou a nepřipraveným stadionem, je pro sportovce dost demotivující… Toto se organizátorům opravdu nepovedlo a doufám, že se to stalo poprvé a naposledy.
Bylo to pro vás zklamání?
Tento závod byl pro mě velkým zklamáním, protože je to moje hlavní disciplína, tudíž si v ní nejvíce věřím na medaili. V disku jsem měla na to, hodit víc - umím to, ale bohužel jsem vrhačka a v kouli vím, že když jde v závodě do tuhého, tak jsem s tím schopná něco udělat… Bohužel disk nemám tak natrénovaný a vyházený, abych mohla během závodu dělat zázraky.
Česká výprava se domů vrátila bez medaile, což ilustruje již delší dobu trvající trend poklesu medailí a úspěchů našich parasportovců v zahraničí. Čím to podle vás je?
Pokles medailí se dal čekat. Odráží to situaci v České republice, kdy sport handicapovaných není příliš podporován a není zprofesionalizován, jako je to ve světě. Takže sportovci se musí živit chozením do zaměstnání a až poté se mohou věnovat sportu. Za takovéto situace se toho opravdu moc natrénovat nedá. Tudíž když vyrazí česká reprezentace do světa na závody, tak spíše vypadáme jak chudí příbuzní a "100 let za opicemi".
Jaké jsou podmínky pro trénink u nás a v zahraničí? V čem se obecně liší podmínky pro sport handicapovaných u nás a v zahraničí?
Podmínky u nás jsou určitě slabší než v cizině. Budu se teď znovu opakovat. U nás sport handicapovaných není moc podporovaný, takže nám chybí pořádné zázemí. V zahraničí si sportovec může dovolit jezdit na soustředění za teplem, kdežto my si musíme nejprve v zaměstnání zajistit dovolenou a sehnat si na dané soustředění finanční částku, která se u nás neshání zrovna moc dobře.
Jaké je podle vás řešení této situace?
Jedno z řešení této situace by bylo změnit strukturu Českého paralympijského výboru a dovolit aktivní zapojení sportovním svazům.
Na šampionátu jste naposledy závodila pod svým příjmením za svobodna. Bylo to pro vás nostalgické?
Ano, máte pravdu. Na MS jsem závodila naposledy pod svým dívčím jménem, ale nějakou nostalgii jsem nepociťovala. Tyhle věci příliš neřeším (úsměv).
