Praha - Možnost stát se popáté ironmanem překazily Zbyňku Švehlovi před dvěma lety zdravotní problémy, kvůli kterým nemohl startovat. Místo toho se letos rozhodl vyjet na svém handbiku na nejvyšší horu Havajských ostrovů, vyhaslou sopku Mauna Kea, která se tyčí do výšky 4205 metrů. Svůj plán uskutečnil 10. října, kdy v půl páté odstartoval od hladiny moře. Vrcholu dosáhl o patnáct hodin později.
Dá se váš výkon porovnat s ironmanem?
Bylo to klidnější v tom ohledu, že se člověk může zastavit, odpočinout si, jelikož to není organizovaný závod, ve kterém se musíte řídit pravidly. Takže mi to po té zdravotní komplikaci vyhovovalo právě v tom, že jsem si to mohl řídit sám, podle sebe.
Jak dlouho trvá zorganizovat takovou akci? Co musí člověk na vozíku zvládnout, aby se mohl do něčeho takového pustit?
Na organizaci je vždy nejobtížnější zajistit si, kdo s vámi pojede, sehnat si ty správné a ochotné lidi. Já jsem chtěl jet pouze s manželkou, avšak máme malou dceru a jednalo se o poměrně dlouhodobý pobyt. Zásadní je pro mě vše si nejdříve nastavit v rámci rodiny. Nemám žádný realizační tým, který by plánoval moje akce a zajistil personální kapacity, abych mohl jet, kam chci.
Jak jste to tedy zařídil?
Nakonec mi hodně pomohl kamarád, který se mnou nikdy na tak dlouhé cestě nebyl. Já jsem přesto měl ten spásný nápad, že jsem ho oslovil, protože mi připadal jako vhodný člověk. Což se potvrdilo, protože mi fakt hodně pomohl. Na pár dní pak dorazila i manželka, takže společně s ní, mým osobním doprovodem a kameramanem vytvořili tříčlenný tým. Ten nejlepší, jaký jsem si mohl přát.
A co sportovní příprava? Nasadil jste nějaký speciální tréninkový režim?
Kromě běžné přípravy jsem navíc začal jezdit víc v kopcích, absolvoval jsem týdenní soustředění v nadmořské výšce přes dva tisíce metrů. A v rámci přípravy na výškovou nemoc jsem spal v kyslíkovém stanu. To byla hlavní specifika přípravy, jinak se můj sportovní rok nijak nevyjímal. Dosud jsem neměl žádnou zkušenost s vysokohorskou cyklistikou, tak jsem nechtěl nic podcenit.
Vyplatila se speciální příprava? Nebo jste přece jen bojoval třeba s výškovou nemocí?
Samozřejmě nemůžu nikdy porovnat, jaké by to bylo, kdybych se nepřipravoval, kdybych nespal v tom kyslíkovém stanu. Ale musím říct, že jsem opravdu neměl žádné potíže, o kterých jsem četl, což přičítám právě té přípravě. Říkal jsem si, že když už zainvestuji čas a úsilí do všeho kolem, tak by mě pak hodně mrzelo, kdybych se na to nepřipravil. Byl jsem rád, že jsem do toho šel.
Všechny okolnosti nám šly na ruku
Jak jste se vyrovnával s teplotními změnami?
Během cesty se teplotní extrémy pohybovaly od 3 °C na vrcholu po 35 °C přes den. Já osobně jsem neměl s rozdíly větší obtíže, protože jsem to během výkonu a díky sportovní euforii ani nezaznamenal. Hůř to asi prožíval můj doprovod. Až nahoře, když už jsem se zastavil, jsem si všiml, že je tam fakt zima. Bylo potřeba mít hodně oblečení na převlékání.
Na počasí jste měli štěstí?
Ano. Za těch čtrnáct dní, co jsme tam byli, to byl jeden z nejlepších dnů. Kdyby bylo horší počasí, tak by byl výstup mnohem komplikovanější. Třeba kdyby pršelo, což se tam v těch spodních částech u moře stává docela často. Všechny okolnosti nám šly v tomto ohledu na ruku.
Jak probíhal samotný výstup?
Odstartoval jsem v půl páté ráno prvním úsekem, kterým byla souvislá jízda možná padesát kilometrů s jednou hodně krátkou pauzou na převlečení. Čili asi do dvou tisíc metrů nad mořem jsem jel plynule. Tahle cesta byla celkem příjemná, tam to bylo ještě v pohodě. Pak přišel úsek z dvou tisíc metrů do asi dvou tisíc osmi set a tam bohužel přišla poměrně velká krize, tam už to nejelo, neměl jsem sílu v rukách. I přestože jsem se snažil ten začátek krotit, asi jsem vydal víc energie, než jsem měl.
Jak jste se s krizí vyrovnával?
Dal jsem si dlouhou, asi dvouhodinovou pauzu, potřeboval jsem taky přesednout na jiný handbike i chvíli si odpočinout na vozíku. Přesedl jsem pak tedy na terénní handbike a vyrazil zdolat posledních čtrnáct set výškových metrů. Bohužel mě překvapilo posledních sedm a půl kilometru, které vedly po štěrkové cestě, kde mě zradila technika.
Co se stalo?
Po odpočinku jsem na tom se silami byl dobře, povedlo se mi je vzkřísit, ale nastal problém s podkluzováním štěrku pod koly. Ačkoliv byl plán vyjet až nahoru bez cizí pomoci, prostě to nešlo. Takže bylo potřeba, aby mě někdo roztlačil pokaždé, když jsem zapadl do písku. Když jsme překonali tento krizový úsek, tak už jsem to nějak dojel nahoru.
Čím myslíte, že to bylo - pro vozíčkáře opravdu nezdolatelný povrch, nebo nedostačující handbike?
Určitě existuje handbike, na kterém bych ten úsek dokázal překonat. Možná jsem trochu podcenil, co mě všechno mohlo potkat. I když jsem se důkladně připravoval, sledoval jsem na YouTube videa, jak výšlap nahoru vypadá. Připravoval jsem se na prudké převýšení, ale tohle mě překvapilo. Já jsem byl dosud nedotčen terénní turistikou, v mezích možností jsem udělal maximum, pořídil jsem terénní vozík, ale nedopadlo to. Kdybych tam jel příště, což rozhodně neplánuji, tak bych už věděl.
Jinak vám videa z YouTube pomohla?
To, co vidíte na YouTube, není vždy stejné, jako je realita. Opticky to vypadá jako pohodlná prašná cesta, ale on ten písek je jemný a v cestě jsou takové žlábky naplněné právě tím pískem, do kterých zapadnete, a hrozně to klouže. Realita ukázala, že je to ještě náročnější, než jsem si myslel. Přestože jsme ještě před samotným výstupem absolvovali trénink přímo v terénu, protože to bylo to první, co jsem chtěl vidět v reálu, doobjednávali jsme ještě plášť na kolo. Stejně nám nakonec nezbylo než improvizovat. Nakonec jsme to vyřešili tak, že Joanna, moje žena, do mě strčila, když jsem zapadl, a vlastně mě vysvobodila.
Žádný časový cíl jsem si nedával
Je pro vás sport především výzvou, co ještě dokážete zdolat a překonat? Baví vás posunovat hranice svých možností?
Čím dál tím víc dělám sport spíš kvůli zážitkům než výsledkům a poměřování se. Tohle byl zážitek ojedinělý. Nemyslím si, že cílem je především posouvat hranice. Jasně, člověk rád vyzkouší něco nového, stanoví si cíl, něco, co ještě nedokázal, ale ve výsledku je to čím dál tím víc spojené se zážitky, které to přináší.
Co jste si odnesl z Havaje nyní?
Pro mě mělo největší význam to, že jsem byl zpátky na ostrově, který mám spojený s ironmanem, po kterém jsem prahl už před úrazem. Bylo to spojené především s prostředím, které právě tam je vždycky nádherné. A bylo to opravdu krásné, když jsme vyjeli nahoru, ocitli jsme se nad mraky, chvílemi to bylo až magické. A to je především ten důvod, kvůli kterému sportuji, dělá mi to dobře jak fyzicky, tak psychicky, očišťuje mě to a drží mě to v rovnováze.
Vaším cílem bylo zdolat trasu za 17 hodin, je to pravda?
To ani ne. Tento časový limit je ve spojení s ironmanem, který musíte dokončit právě do 17 hodin. Ale tady jsem si žádný konkrétní časový cíl nedával, spíš jsem si řekl, že chci ráno vyjet a dojet tam tak, abych večer šel spát do své postele. Chtěl jsem jet celý den a buďto tam vyjet, nebo se vrátit. Nebyl žádný konkrétní cíl ani limit, v tom byla právě ta volnost.
Nalákala vás tato zkušenost na nějaké další výstupy, nebo spíš odradila?
Když dá Bůh zdraví, tak bych rád dál klasicky sportoval, handbike či triatlon, to je pro mě pořád přitažlivé. Mám rád závodění, ten pocit dělat všechno pro to, aby vám skupina neujela, to mě pořád bere. V tom mě poslední zkušenost neposunula někam výhradně k individuálním adventurám, ale spíš jsem si nejvíc užíval to dobrodružství. Takže bych po tom zážitku určitě rád vyzkoušel něco, co se tomu aspoň vyrovná. Ale nemusí to být něco, co ještě nikdy nikdo nedokázal, nemusí tam být žádný element překonávání, spíš mě láká něco, co má nějaký příběh, co mě zaujme a nedá mi spát, dokud to sám nevyzkouším.
Už se něco rýsuje?
Jen tak z hlavy mě napadá třeba nějaký týmový maraton, štafeta třeba, nevím. Mauna Kea je pro mě zážitek, který stojí bokem, chutná jinak, dal mi něco jiného než všechny ty závody a ironmany. Dobrodružství, které bylo fakt super.
Nechám se překvapit, co přinese budoucnost
Co bylo pro vás tedy těžší - ironman, nebo výstup na sopku?
Těžší byl asi opravdu ironman. Pokud to mám porovnat s tím, jak jsem se cítil druhý den po výkonu, tak po ironmanu jsem byl určitě rozbitější než po sopce.
Co plánujete do budoucna?
Návrat k plným ironmanským distancím je lákavý, ale je to přece jenom přes deset hodin vsedě nebo vleže a to je pro vozíčkáře ohromná zátěž. Tak nevím, jestli to ještě někdy zkusím, přece jenom mám trochu zábrany, protože u nás nikdy neodhadnete, co je ještě únosné a co není. Na jednu stranu bych chtěl, na druhou stranu se bojím, radši budu jezdit kratší a méně náročné akce a pak si můžu užívat další věci, jako je rodina.
Na Havaj se ještě někdy vrátíte?
Pokud by tento výstup na sopku měl být uzavřením mé havajské ironmanské kapitoly, tak proč ne. Stejně se věci nakonec uspořádají tak, jak mají být - nechám se tedy překvapit. Třeba budu ještě jednou "šlapat vodu" v Kailua Pier a čekat společně s dalšími dvěma a půl tisíci závodníky na výstřel děla, který odstartuje mého dalšího havajského ironmana. Daleko na horizontu bude čnít vrchol Mauna Kea a ve startovním poli handicapovaných bude vedle mě i nějaký další pochroumaný kluk nebo holka z Čech… To je posedlost, že? To je hrozný. (smích)
