České Budějovice - Letošní extraliga florbalu vozíčkářů je u konce, z Ostravy si titul odvezli českobudějovičtí Štíři. S Karlem Poborským, legendou fotbalového Dynama České Budějovice, se však vrátíme do loňského play off, kdy si roli vozíčkáře s hokejkou v ruce vyzkoušel na vlastní kůži.
V rámci exhibičního miniturnaje poměřoval svou sílu jak s jinými zdravými sportovci, tak s prvotřídními vozíčkáři. I tato zkušenost utváří jeho pohled na sport handicapovaných.
Jak dlouho jste měl po onom miniturnaji puchýře na dlaních?
Dlouho. Minimálně jeden až dva týdny. A to na každém prstu.
Vyzkoušel jste si jiný sport pro handicapované už předtím?
Ne, nezkusil. Florbal na vozíku při minulém play off byla má úplně první zkušenost. Ale občasně jsem sport handicapovaných sledoval.
Například?
Například právě florbalisty nebo také sledge hokejisty. Setkal jsem se i s jednonohými fotbalisty. Jsou to velice zajímavé zkušenosti, vidět je hrát. Jdou do toho naplno.
Váhal jste, když vám bylo nabídnuto zúčastnit se miniturnaje?
Vůbec mě nenapadlo, že bych odmítl. Hned jsem souhlasil, protože mám zájem o každý sport. Tahle nabídka byla zajímavá i z toho hlediska, že mohla pomoci sport vozíčkářů zviditelnit.
Jak jste se cítil při úplně prvním momentu, kdy jste usedl na vozík a s hokejkou v ruce vyjel na hrací plochu?
S florbalisty jsem si zatrénoval ještě před play off. A bylo to trochu šílené. Připadal jsem si nemotorně a vozík vůbec nejel, jak bych si představoval. Když jsem chtěl zatáčet, hokejka mi vypadávala z ruky. Zkrátka jsem se cítil jako každý, který dělá něco úplně poprvé a nemůže tomu přijít na kloub.
Čekal jste, že to bude přesně takové?
Popravdě, čekal jsem, že to bude jednodušší.
Co přesně je tedy na tom sportu náročné?
Je u něj potřeba zkoordinovat mnohem více pohybů než bez vozíku. Ruce musí řídit vozík, aby jel a zatáčel, a k tomu ještě operovat s hokejkou… A oni navíc dokáží vozík rozpohybovat tak, že jede skutečně rychle. Mně se nepodařilo takovou rychlost vyvinout ani bez hokejky. A oni při tom všem navíc dělají různé kličky. Myslím, že na takovou úroveň by se mi nepodařilo dosáhnout hodně dlouho.
Jaká část těla tedy trpěla nejvíce?
Celé ruce. Kluci mě na to připravovali a obvázali mi prsty, přesto jsem měl do několika minut puchýře na každém z nich. A trpí i paže. Je potřeba mít v celých rukou hodně síly. Musel bych hodně posilovat, abych měl takovou sílu jako hráči.
Se zkušeností jste ale spokojený…
Určitě ano. Bylo mi ctí trénovat a následně si zahrát turnaj s těmi nejlepšími hráči v Česku. A gratuluji Štírům, že vrátili titul na jih Čech.
A změnil se váš pohled na sport handicapovaných po turnaji?
Spíše nezměnil. Už předtím jsem věděl, že ti kluci do toho jdou naplno. Hlad po vítězství je na nich znát, nešetří se a nic si nedarují. Cením si toho, že i přes svůj handicap jsou schopni žít svůj život na plné pecky. Osobní zkušenost mi pouze pomohla pochopit, jak moc je to náročné.
Jaké povědomí mají podle vás Češi o sportu handicapovaných? Jak ho chápou?
Já myslím, že v tomhle jsme stále pozadu. Stále je bereme jako neúplné, postižené sportovce. Já ale viděl lidi, kteří mají vůli hrát za každou cenu až do konce, kteří jdou do všeho po hlavě. Viděl jsem plnohodnotné sportovce.
Takže by se handicapovaní sportovci měli stavět na úroveň těch zdravých?
Jsem o tom přesvědčen. A myslím, že by to tak mělo být obecně chápáno. Prostě v tom nevidím rozdíl - stejně jako zdraví trénují, jsou pilní a jezdí na zápasy, které odmakají a prožívají. Proto jsou to sportovci se vším všudy.
Zkusil byste si i jiný sport na vozíku, kdybyste dostal nabídku?
Samozřejmě. Jak už jsem řekl, mám rád sport obecně. A je pro mě velkou výzvou setkat se s něčím novým. Šel bych do toho znova.
