Praha - Miroslav Lidinský má za sebou mnohem těžší boje než ty, které ho už brzy čekají na paralympiádě v korejském Pchjongčchangu. Včetně toho nejtěžšího, který ho do světa handicapovaných sportovců poslal.
Psal se rok 2010 a vojín Lidinský "čistil prostor" na čerstvě dobytém území v Afghánistánu, když na něj zamířil jeden z bojovníků Tálibánu a odpálil ze svého úkrytu v jeskyni protiraketovou střelu. Ta mu dopadla přímo pod nohy a utrhla mu levý kotník. Lékaři odvedli skvělou práci. I když nohu už zachránit nedokázali, přes přetrženou tepnu ho udrželi naživu.
A i díky nim se Lidinský může vydat sportovat na letošní paralympiádu, kde bude Česko reprezentovat ve sjezdovém lyžování.
Kdy jste se dozvěděl, že pojedete na zimní paralympijské hry?
Finální nominace byla potvrzena Mezinárodním paralympijským výborem bohužel hodně pozdě, tuším v polovině ledna. Takže moc času na koordinaci a důkladnou logistickou přípravu opravdu nebylo. Tréninkově se ale nic nezměnilo, protože příprava probíhala a stále probíhá podle plánu.
Co pro vás nominace znamená?
Paralympijské hry jsou bezpochyby tou nejvyšší metou pro každého tělesně či zdravotně postiženého sportovce. Já nejsem výjimkou. S lyžováním jsem začal po amputaci poměrně pozdě a na svazích mám za soupeře "staré" zkušené mazáky kolem třiceti let a řadu perspektivních dorostenců ještě o deset let mladší. Proto je pro mne splnění kvalifikačních limitů a nominace za Českou republiku velkým úspěchem.
Jak hodnotíte svou předparalympijskou přípravu?
Příprava byla velmi náročná nejen proto, že ji vedla nová trenérka reprezentačního týmu handicapovaných lyžařů Eva Jelínková-Sochorová. Je to bývalá reprezentantka ČR, účastnice několika univerziád a její obrovské zkušenosti jsou jednoznačným přínosem, který se projevil ve výkonnosti celého týmu. Příprava začala již v září prvními výjezdy na ledovce a bude finišovat týden před odletem.
Jak se vám dařilo v letošní sezoně při závodech?
Bohužel většina závodů letošní sezony, kterých jsem se chtěl zúčastnit, se kvůli velmi špatným klimatickým podmínkám zrušila. Již v prosinci nevyšel Pitztal, následoval kompletně zrušený Sv. Mořic, únorový Tignes a následně Sella Nevea, kde jsem díky zlomené protéze absolvoval pouze jedno super-G. Takže smůla.
Těšíte se na paralympiádu?
Samozřejmě, je to doposud největší závod, který budu absolvovat. Stejně jako olympiáda je paralympiáda obrovská sportovní událost a každý, kdo se na tyhle světové hry dostane, může za pár let neskromně říct: "Každý měl tu šanci… ale já jsem tam byl."
Paralympijské tratě jste si vyzkoušel v loňském roce na finále Světového poháru, jaké jsou?
Přísné. Stejně jako loni při světovém poháru, tak i letos pořadatelé skvěle připravili trať a ze záznamů v televizi je vidět, že závodníci sviští na čistém ledu. Takže tvrdý rychlý povrch. Máme se na co těšit…
Patříte do kategorie stojících, kde lyžují závodníci s amputacemi končetin. Jak jste přišel o nohu?
Jako příslušník Útvaru speciálních operací Vojenské policie - SOG jsem během protiteroristické operace v Afghánské provincii Helmand utrpěl v přímém bojovém kontaktu s tálibánci ztrátové poranění levé nohy v kotníku. Byl jsem zasažen protitankovou střelou RPG 7, která mi dopadla přímo pod nohy. Je spíše zázrak, že jsem neutrpěl žádné další zranění.
Co vás po úrazu motivovalo a pomohlo k zotavení?
Během hospitalizace a rehabilitace jsem hledal nějakou sportovní disciplínu pro handicapované, kterou bych v ČR mohl provozovat. Tehdy vyhrál paragolf a alpské lyžování. Obojímu se věnuji dodnes. Bylo by hezké, kdyby se mi, stejně jako Ester Ledecké, podařilo reprezentovat ČR ve dvou disciplínách na té nejvyšší možné úrovni.
Lyžoval jste i před úrazem?
Lyžoval jsem, ale pouze rekreačně. Několik policejních závodů jsem absolvoval v branách, ale ten závodní posun nastal až po amputaci v roce 2010. Na lyžování obdivuji, že každý jede na hranici svých možností na jednom svahu ve stejných branách.
Je na lyžování handicapovaných naopak něco, co se vám nelíbí?
Co mě upřímně mrzí na paralyžování, jsou přepočty koeficientů v celkovém výsledku. Vzhledem k jednotlivým druhům postižení se některým závodníkům ubírá a některým přidává. Pak se stává, že někteří jsou zvýhodněni až neúměrně a ti, kteří jedou tzv "kudlu" na hraně možností, nemohou nikdy dosáhnout lepšího času. Proto také pravděpodobně ukončil paralympijské působení Matthias Lanzinger - bývalý rakouský reprezentant, specialista na rychlostní disciplíny, který v roce 2008 při děsivém pádu na sjezdovce v Kvitfjellu přišel o levou nohu pod kolenem.
