Trutnov - Aleš Kisý si na mistrovství světa v Londýně vylepšil letošní osobní maximum, přesto to na medaili nestačilo, o jedenáct centimetrů skončil čtvrtý. Vrchol atletické sezony má za sebou, přesto se znovu vrhne na trénink. Po atletice pak přijde na řadu i ragby.
Jak trávíte svůj volný čas po návratu z mistrovství světa? Odpočíváte nebo už opět sportujete?
Zatím nesportuji, ale pouze z toho důvodu, že jsem neměl čas. Po příletu z Londýna jsem šel prakticky rovnou do zaměstnání. Takže se z toho náročného návratu ještě tak trochu dostávám. Trénovat však půjdu v nejbližších dnech, ale spíše se jen protáhnout a dát se dohromady. Do běžného tréninkového cyklu se vrátím příští týden.
Počkejte, mluvíte nyní o ragbyových nebo atletických trénincích?
O atletických. Náš ragbyový tým přes prázdniny společně netrénuje, protože hala základní školy v Hradci Králové, kde se běžně scházíme, je zavřená. Teď trénujeme individuálně, ale od začátku září začneme fungovat opět společně.
Zastavme se tedy nejdříve u ragby. Captains jsou nově vzniklým týmem a vy jste jeho vedoucím. Co vás a další hráče přimělo k opuštění Prague Robots a založení vlastního týmu?
Na rovinu, byl to výsledek dlouhodobé stagnace a nespokojenosti s fungováním týmu. Tréninky Robots pro nás neměly správnou efektivitu a neprobíhaly způsobem podle našich představ.
Co přesně se vám na trénincích zdálo být špatně?
V Praze se vždy sešli hráči ze dvou až třech týmů. Bylo to tedy takové namixované a v podstatě jsme nemohli trénovat věci, které náš tým potřeboval. Museli jsme se přizpůsobit většině. Další problém jsme viděli v tom, že nám nebylo umožněno mít přehled o financích v týmu a nemohli jsme do nich zasahovat. Se spoluhráči jsme si řekli, že to takhle nemá smysl, že chceme být pány sami pro sebe a dělat vlastní rozhodnutí. Navrhl jsem jim alternativu a oni do toho šli se mnou. A tak vznikli Captains.
Kolik se vás celkem odtrhlo?
Celý tým kromě jednoho hráče. Nyní naši základnu tvoří devět ragbistů s tím, že máme rozjednané tři nováčky. Celkově nás tedy bude okolo dvanácti.
A cítíte se v novém týmu lépe?
Já stoprocentně ano. A věřím, že to tak cítí i ostatní.
V čem tedy Captains fungují jinak než ostatní týmy?
Snažíme se, aby se do vedení tréninku mohl zapojit každý. Já sice tréninky vedu, ale zapojují se do toho vesměs všichni. Pracujeme na tom, co si myslím, že musíme zlepšit. Někdy si s námi přijedou zatrénovat i hráči z jiných týmů a odlišnost od pražských tréninků potvrzují. Já bych si přál, aby kluci v Praze něco změnili. Ale to už není v mé kompetenci.
V prvních dvou kolech české ragbyové ligy vozíčkářů získali Captains pouze jediný bod za prohru v prodloužení. Jak jste na tom jakožto vedoucí týmu s ligovými ambicemi?
Nejprve je potřeba zdůraznit, jak náš tým pojímá své zápasy. Na začátku sezony jsem klukům řekl, že prioritou je, aby se do zápasu dostali opravdu všichni. Máme v týmu samozřejmě několik starších, ostřílených hráčů s ragby v krvi. Jsou u nás ale i nováčci, kteří hru teprve poznávají. I ti se však podle mé teorie musí dostat do zápasů.
Jak tedy pracujete se sestavou?
První dvě čtvrtiny hraje nejsilnější možná sestava. Ale ať je v polovině zápasu průběžný výsledek jakýkoli, pošleme do hry slabší hráče. Potřebují nabírat zkušenosti a ochutnávat skutečné zápasy. Možná to vysvětluje momentální počet bodů na našem kontě, já ale vidím zlepšení. Zejména ve druhém kole byla vidět změna k lepšímu a musím říct, že se těším na další kola. Letošní ligu určitě nevyhrajeme, ale nepřeji si, abychom skončili poslední.
Vy jste také bývalým reprezentantem. Můžeme říci, že český výběr patří k světovému průměru…
Ne. Patří spíše mezi podprůměrné týmy.
Co to způsobuje?
Česká reprezentace funguje tak, že se vyberou nejlepší hráči v Česku, pokud ovšem tedy vůbec reprezentovat chtějí. Bohužel společně příliš netrénují, a když už, tak tréninky nemají správnou úroveň a systém. No a pak jen vyjedou na turnaje a myslí si, že něco uhrají. No a tam předvedou to, co předvedou. Výběry, které jsme před pár lety hladce poráželi, nás nyní přehrávají. Já si myslím, že čeští reprezentanti mají mnohem na víc.
A jakou změnu byste doporučil?
Musí se změnit celkové fungování týmu a způsob jeho vedení. Reprezentace prostě musí mít nějaký systém. Je potřeba okoukat, jak to dělají úspěšnější výběry, například Švédové. Zkusit to podle jejich vzorů. A hlavně by měli na turnaje vyjíždět jen čeští sportovci. Ne, aby byl tým doplněn o další velmi kvalitní hráče ze zahraničí jenom kvůli lepšímu výsledku. To mě osobně připadá nesmyslné.
Pojďme se nyní přesunout k atletice. Na mistrovství světa v Londýně vám těsně unikla medaile ve vrhu koulí, bylo to pro vás velké zklamání?
To víte, že mě to mrzí. Uniklo mi to o pár centimetrů. Ale u mě není čtvrté místo novinkou. Už mi začínají přezdívat "pan bramborový".
Co chybělo?
Víte, myslím, že jsem na MS odjel skvěle připravený. Byl jsem si vědom, že budu muset bojovat s jednou věcí. Nakonec jsem musel bojovat se dvěma.
Jak to myslíte?
První z nich byla, že do mojí kategorie přesunuli dva Íránce. Proč? Nevím. Jsem si pouze jistý, že v naší skupině nemají co dělat. Jsou prostě zdravější. Mohou lépe využívat trupové svalstvo a prsty, které máme my ostatní znatelně oslabené. No a jeden z těchto přeřazených vyhrál, další byl bronzový.
A co bylo tou druhou věcí?
Rozhodčí. Hned svým prvním vrhem jsem překonal své letošní maximum, rozhodčí však zdvihl červený praporek, který znamená neplatný pokus. Neuznal mi ani druhý vrh. Nechápu to. Tímto způsobem vrhám celou kariéru a nikdy nebyl sebemenší problém. Třetí pokus jsem tedy provedl na jistotu, abych se dostal do finále. V něm jsem sice vylepšil svůj letošní rekord, přesto to na bronz nestačilo.
Jaká byla v Londýně atmosféra? Fandilo hodně lidí?
Bylo to vynikající. Škoda jen, že jsem měl závody až večer, to už bylo fanoušků méně. Ale když jsem se byl podívat na odpolední závody, stadion byl plný. Zkrátka skvělá atmosféra. Dodává to závodníkům potřebnou energii.
Českému týmu se však na mistrovství nedařilo, nezískalo ani jeden cenný kov. Čím myslíte, že to je?
Je to jednoduché. Svět nám prostě uniká. Nemáme příliš nových závodníků. A pokud se nějaký najde, je to člověk, který pracuje nebo studuje, má své povinnosti a finanční závazky. Jak si takový člověk může dovolit financovat sport? Platit trenéry, benzín na cestách nebo rehabilitace s fyzioterapeuty? Do toho člověk musí investovat i statisíce korun ročně. Účast na mistrovství a paralympiádách má proplacené jen reprezentace A, kde nás je asi šest. Ostatní si to musí platit kompletně ze svých zdrojů. Přiznám se, že kdybych nebyl v reprezentaci A, tak na mistrovství světa nejedu. Jen do přípravy jsem musel vložit spoustu peněz.
Tím se dostáváme k financování sportu handicapovaných v Česku. Jak situaci vidíte vy?
Řeknu vám to asi takhle. Chování Českého paralympijského výboru (ČPV) je prachbídné, smutné a alibistické. Výbor peníze prostě neposílá, respektive je rozděluje podle špatného klíče. Jsem si vědom, že ČPV dostává od ministerstva pouze omezenou částku, ale ani ta není zrovna nízká. A finance se přece dají sehnat i jinde, například od sponzorů. Nebo se podívejte, jaký je v Česku rozdíl mezi odměnami pro zdravé a handicapované sportovce. Nám řekli, že za zlatou medaili z paralympiády dostaneme sto tisíc. Zdraví jsou odměněni milionem sedm set padesát tisíc. Proč je například na Slovensku možné, aby byly odměny pro zdravé a handicapované srovnatelné, ale u nás ne? Kde je chyba? Sportovci si nemůžou všechno zařídit sami, od toho by tu mělo být právě vedení. Mají pro sportovce něco dělat a ne se jen držet u koryt.
Jak celá situace ovlivnila neuspokojivé výsledky české výpravy na MS v Londýně?
Upřímně, náš výsledek je jen odraz toho všeho. Já sám se divím, že se nic podobného nestalo už dřív. Je to výsledek fungování a přístupu ČPV a svazů. Oni po nás chtějí profesionální přístup, podepisování smluv, chtějí vědět, kde se pohybujeme kvůli dopingovým testům… Ale co z toho máme my, sportovci? Dobře, reprezentaci A proplatí výjezd na vrcholné akce typu ME, MS nebo paralympiády, ale tím to hasne. Přístup ČPV je stylu připravuj se sám, starej se sám a užij si to. Já nemám šanci být konkurentem soupeřům, když nemám peníze na kvalitní přípravu. Musím platit spoustu jiných věcí, musím chodit do práce… Narovinu, pokud se něco nezmění, bude to horší a horší.
Jak je podle vás v Česku vnímán sport handicapovaných širokou veřejností?
Z mé zkušenosti velice dobře. Lidi to baví, zajímají se o to a chtěli by se na to podívat. Tady však nastává problém v medializaci a propagaci. Jen se zamyslete, kolikrát jste během mistrovství o něm slyšeli v televizi nebo kdekoliv jinde? V Anglii? Spousta billboardů, když jsem zapnul internet, vyskakovaly na mě upoutávky.
