Proč vrcholoví sportovci páchají sebevraždy? Na konci kariéry je čeká naprosté pusto, říká psycholog

Jiří Škuba Jiří Škuba
7. 5. 2018 11:01
Jsou slavní, za kariéru vydělali spoustu peněz. Přesto celá řada vrcholových sportovců skončí tak, že si sáhne na život.
Jiří Šlédr
Jiří Šlédr | Foto: DVTV

Praha - Loni otřásly sportovním světem zprávy o sebevraždě Františka Rajtorala a Davida Bystroně, minulý týden se oběsil čtyřicetiletý Pavel Pergl. Tři fotbalisté uzavírají řadu špičkových sportovců, kteří zvolili krajní řešení. "Dá se diskutovat o tom, jestli je fotbal rizikovější, ale fakt je ten, že v ostatních sportech se případy sebevražd tolik nevyskytují," říká renomovaný sportovní psycholog Jiří Šlédr.

Co vede mnohdy úspěšné a známé sportovce k tomu, aby si sáhli na život?

Obvykle to bývá souběh mnoha faktorů. Pokud se bavíme pouze o sportovní oblasti, takzvaný parametr výkonu sice vytváří na psychiku permanentní tlak, ale ještě nemusí nic způsobit. Sebevražedné jednání může souviset i s okolím, dalšími spoluhráči v týmu, s rodinnou situací, na vině často bývají třeba problémy v partnerském vztahu nebo osamělost. Každý jsme jiný a každý potřebujeme jiné sociální okolí, pociťovat jiné úspěchy.

V čem se liší vrcholový sportovec od běžné populace?

Činnost, kterou sportovec dělá jako hlavní, třeba fotbal, mu najednou přestává cokoli dávat, přestává ho rozvíjet. Člověk fakticky dojde na konec - a co dál? Má určitý věk, a nemůže dál pokračovat v tom, co dělal celý život a co zná, nemá alternativu. A to je to, co je jedním ze základů sportovní psychologie - učí sportovce, aby nebyl zaměřený pouze na jednu specializaci, ale aby měl ještě další činnost jako budoucí profesi, která by ho obohacovala a v níž by nalezl další životní cíle.

Jsou tedy sportovci rizikovější, co se týká sebevražd?

Rizikovější bych neřekl. Ale jsou specifičtí tím, že dělají pohybovou činnost, která je limitovaná věkem. Když budu dělat manažera a vyhodí mě, můžu si najít jiné zaměstnání. Ale čtyřicetiletý fotbalista na špičkové úrovni už je extrém. Pokud si vezmeme průměrnou hranici dožití 85 let, a do 35 let hrajeme, tak člověk na dalších padesát let neví, co má dělat, protože neumí nic jiného než například hrát fotbal. Najednou skončí s kariérou a může přijít naprosté pusto, prázdno. Životní vakuum.

Ale po úspěšné kariéře plné slávy a ocenění není jednoduché hledat další životní naplnění, ne?

Podstatné je, aby si sportovec od mládí pěstoval alternativní činnost, třeba studoval vysokou školu. Co můžou po kariéře sportovci obvykle dělat? Správce areálů? Trenéry? Moderátory? Kolik je v Česku vrcholových fotbalových klubů? Míst v realizačních týmech moc není a navíc jsou obsazené. Spolu s asistenty trenérů se dostáváme na číslo třicet, čtyřicet a tam to končí. Když započítáme druhou ligu, tak se sice číslo rozroste, ale vezměte si toho sportovce - on byl někde na vrcholu a teď by měl finančně sestoupit o několik úrovní níž?

U většiny sportovců, kteří se rozhodnou spáchat sebevraždu, hrají roli i finanční problémy…

Protože nejsou schopni hospodařit s penězi. Neznají hodnotu denního života. Já se nedivím. Ráno vstanou, jdou na trénink, mají kondiční trénink, rehabilitaci a není tam to důležité bé. Nejsou tam nastavené žádné systémy, které by vedly hráče k dalšímu rozhledu v životě. Takže buď si sportovec na sebe vydělá a musí umět vhodně investovat, nebo se musí naučit žít jinak. Jeho osobnost se musí permanentně rozvíjet.

Když se člověk chystá sáhnout si na život, má šanci to jeho okolí vypozorovat?

Jsou u něj obvykle patrné změny komunikace a změny u obvyklých činností, časté je uzavírání se do sebe. Ten dotyčný přestává chodit tam, kam chodil normálně. Sníží i množství komunikací, přestává telefonovat, nebo se už neobjevuje na sociálních sítích. Někteří naopak o tom začnou mluvit nahlas. Záleží na tom, jaký typ temperamentu má, jestli je introvert, nebo extrovert. Změna trvající pár týdnů, někdy i dnů může indikovat, že se něco zásadního v osobnosti člověka děje.

Pavel Pergl je po Františku Rajtoralovi a Davidu Bystroňovi během jednoho roku třetím špičkovým fotbalistou, který se oběsil. Značí to něco?

Dá se diskutovat o tom, jestli je fotbal rizikovější, ale fakt je ten, že v ostatních sportech se případy sebevražd tolik nevyskytují. Hokejisté se v tomto směru chovají trochu jinak, vypadá to tak, že u fotbalistů je v tomto směru něco, co ještě nebylo odhaleno.

Hraje v sebevražedném jednání svou roli fakt, že máte známé jméno? Že vás třeba může odradit to, že se stanete středem mediální pozornosti?

Myslím, že ne. Kdo to chce opravdu udělat, tak je mu z větší části jedno, co se děje kolem. Udělá to vlastně hlava nehlava. Anebo člověk páchá manifestační sebevraždu, ale u té jde především o to, aby mu v ní bylo zabráněno. Je to apel vůči okolí, aby mu pomohlo vyřešit jeho nějaký osobní problém.

 

Právě se děje

před 6 minutami

Ondra ovládl na SP v Číně kvalifikaci v lezení na obtížnost

Adam Ondra vyhrál na Světovém poháru v Číně kvalifikaci v lezení na obtížnost, ve kterém se letos stal mistrem světa i Evropy. Český reprezentant byl jedním z osmi lezců, kteří vylezli až na vrchol obou kvalifikačních cest a může navázat na prvenství v předchozích závodech v Chamonix a Kranji.

S lídrem průběžného pořadí SP postoupil do nedělního semifinále z desátého místa také Jakub Konečný, který na takzvaný top dosáhl v prvním kole. A mezi 26 nejlepších se probojoval i Martin Stráník, který se na vrchol dostal při druhém pokusu.

V kvalifikaci lezení na rychlost se Ondrovi, české naději pro olympijský závod v kombinaci, podle očekávání tolik nedařilo a skončil padesátý. Ve své nejslabší disciplíně Ondra startuje kvůli umístění v žebříčku, na základě kterého bude moci v listopadu nastoupit do závodu v Toulouse, v němž bude ve hře účast na olympijských hrách. Na srpnovém MS v Japonsku se mu kvalifikovat do Tokia nepovedlo.

Do vyřazovacích bojů pro 16 nejlepších "sprinterů" nepostoupil ani vicemistr světa Jan Kříž, který obsadil 24. místo.

Další zprávy