Scardo - "Byli jsme jako kapitán Jack Sparrow. Také jsme měli jediný náboj," popisuje český horolezec Libor Uher krizové okamžiky výstupu na K2.
Nejnebezpečnější horu světa zdolal Libor Uher 20. července 2007. Teprve jako druhý Čech v historii. Zbytek expedice Leopolda Sulovského, se kterou se Uher o výstup pokoušel, musel skončit před vrcholem.
Cesta dolů z 8 630 metrů pak byla pro českého horolezce možná ještě nebezpečnější. Sestup mu silně komplikovalo počasí, ale nakonec všichni Češi zdárně stanuli v základním táboře.
Druhý Čech v historii na vrcholu K2
Jak ostravská expedice Leopolda Sulovského dobyla nejtěžší osmitisícovku světa K2? Projděte si jejich putování vtipně komentované členy výpravy a opatřené fotkami Romana Langra a dalších náruživých fotografů. Aktuálně.cz je mediálním partnerem expedice.
Po jednodenním odpočinku pak vyrazili na náročný pětidenní přesun do městečka Scardo. "Byl to očistec a zejmena první dva dny, kdy jsem to musel jít v horečce se zánětem krku a totálně vyšťavený, jsem myslel, že je to můj poslední výlet," popisuje útrapy cesty Libor Uher.
"Ale kluci se mi to snažili ulehčit, jak to jen šlo. Nesli úplně všechny moje věci a kdyby mohli, nesli by možná i mě. Však by to taky sakra poznali, neboť místo původních 82 kg by nesli pouze 70 - a to je poznat. Zbytek tělesné hmotnosti jsem zanechal někde v BC pod K2," začíná líčení svého životního zážitku druhý Čech, který vystoupil na nejnebezpečnější horu světa.
S vlastním popisem jediného pokusu o výstup na K2 se Libor Uher podělil i se čtenáři Aktuálně.cz:
Já, automechanik z Frýdku-Místku na K2
Problém č.1 je ten, že je podle předpovědi hlášeno pouze třídenní okno dobrého počasí a summitday vychází na osmnáctého.
Naše skupina Kamil, Roman, Švidry, Liban, na kterou oficiálně vyšla řada, nastupuje už s předstihem dvou dní. V sobotu (14. července) tedy stoupáme do 2C - za hodně špatného počasí!
Je zataženo, takže sněží a kolem nás jezdí malé lavinky, stopa je zafoukaná a hodně zebou ruce. Nicméně všichni jsou odhodláni obětovat se, abychom, až přijde jasno a slíbené 3 dny azúra, byli připraveni k útoku v táboře 3C.
Jenže počasí nás na jeden den navíc uvěznilo nejprve v táboře 2C, kdy jen ležíme ve stanu a skoro držíme tyčky, aby nás to nesfouklo. A to stejné se opakuje i v táboře 3C.
Naděje slábne
Kvůli počasí se to celé kamsi posunuje (někdy k dvacátému) a naše naděje, že se ještě pokusíme o vrchol velmi, velmi slábne. O to víc, když osmnáctého nejsme schopni skoro dojít ani na konec fixů, které natáhli Polda s Galošem do výšky 7500 m.
Ze základního tábora mezitím vyrazily posily. Dvojice Polda s Galošem, jako samostatná úderka, která si všechno své vybavení nesla už odspodu, a Zdeněk a Lupi.
Ale o jejich oprávnění na pokus o vrchol panují důvodné pochyby, protože doba odpočinku po výstupu na Broadpeak byla tragicky malá - pouze 3 dny, a to je sakra málo!
Colombo zhodnotil svou situaci, a správně usoudil, že by tam nahoře byl naprosto marný a trapný a zůstal doma.
Bohužel dole nebyla páka, která by Zdeňka a Lupiho zadržela v BC, a tak i oni vyrazili vstříc poslednímu pokusu o výstup na vrchol K2.
Jak se dostat na Rameno?
Na pověstné Rameno stále chybí 400 výškových metrů, a to je proklatě hodně. Další den (19. července) ráno vstáváme ve čtyři ráno. V šest už v osmi lidech vyrážíme ze stanu v naději, že konečně prorazíme tolik vytoužené rameno s hladinou 7900 m.
Na pomoc nám přispěchali také čtyři Američani a Frantík se dvěmi šerpy. Sice postupujeme nad 7500 metrů, ale jde to velice pomalu. Ve sněhu člověk zapadá místy po pás a skalky jsou samý lokr.
Slunce neúnavně krájí časomíru, až mizí za horizontem nás dohání stín K2. A my jsme všichni rozeseti po svahu asi ve výšce 7700 metrů. Začíná to být opravdu kritické, chybí 200 výškových metrů na šoulder a my nemáme kde spát.
Poslední zoufalá mobilizace zbytku optimismu a hrneme to bez fixování sněhovou plání pod veliký skalní převis více vpravo na hranu česena.
Ze spodu se ozývá "ale K2 je směrem vlevo, kam pak?". Odpověd je - "drž hubu a makej, víš co říká liška mezi ohařema?"
Většina lidí slaňuje zpět do 3C, jen nám se podařilo pod skálou na Hraně zakopat tři malé plošiny pro tři dvoumístné jednopláštovky.
Jeden jediný pokus
Jenže nás je osm a to znamená, že ve dvou stanech bude o jednoho navíc. A tady se naplno projevuje chybné rozhodnutí, aby šli Zdeněk a Lupi nahoru, aniž by měli zajištěné spaní.
Zdeněk sice měl domluvený azyl u Rusů na Rameni, ale co se s ním dalo dělat, když stál pod převisem se zoufalým výrazem v obličeji?!
Zhruba po dvou hodinách úporné dřiny a sekání v ledu ukotvuji poslední skobu a zalízáme do stanu. Sedíme napříč ve třech, vlevo mám Zdeňka, vpravo u vchodu na mě funí Švidry, na jediné karimatce a bez spacáků.
O nějakém minimálním pohodlí nemůže být ani řeči. To samé je ve stanu, kde bydlí Roman, Kamil, které okupuje Lupi. Jediní, kdo mají jakýs takýs komfort a mají i spacáky, jsou Polda s Galošem.
Začíná poslední příprava na poslední a jediný pokus o Vršek. Každy ví, že toto se letos už nebude opakovat, že má každý jen jeden náboj jako kapitán Jack Sparrow!
Vaří se čaj do termosek, ohřívá se ananasový kompot a Brkaše se špekem. Každý se snaží do sebe dostat co nejvíce energie. Přes veškerou snahu o zahřívání, cvičení a hýbání s prsty na nohou se nedaří udržet funkční končetiny a omrzají periférie!
Dávám si do papuče výškových LaSportive kouzelné termopolštářky a čekám zázrak. Snad to pomůže, nic lepšího stejně nemám. Uvědomujeme si, že máme zhruba 150metrové manko, než dojdeme na rameno a pak teprve s ostatníma na cestu dále.
Jak výstup pokračoval? Jaké zažíval Libor Uher pocity na vrcholu K2? Pokračování vlastního líčení Libora Uhra vám přineseme v pondělí.
