Dnes se tato Norka věnuje především rozvoji své vlastní značky oblečení Kari Traa. Ta se prodává i v Česku, kde je její ambasadorkou mimo jiné i snowboardcrossařka Eva Samková.
Jak vaše značka vlastně vznikla?
Bylo to v roce 2002. Slavila jsem zlato v Salt Lake City. Bylo mi 28, ale přišla jsem si stará. Říkala jsem si, že musím mít také něco stálejšího než sport. Vždycky jsem ráda šila, háčkovala, pletla, dělala různé věci v tomto směru. Byla jsem sponzorována značkou Bula. Znala jsem lidi z firmy. Když jsme se tak bavili, nějak z toho vzešlo, že bych měla dělat čepice. Řekli mi udělej čepice a my ti je prodáme. Tak jsem si řekla: "Proč ne?" Chtěla jsem vybrat nějaké cool jméno pro výrobky, Kari Traa se mi nelíbilo. Kari je takové babičkovské jméno. Ale nakonec mě donutili obrandovat to mým jménem. V naší zemi jsem tehdy byla, a stále asi jsem, trochu celebrita, tak to prý mělo fungovat. A asi jo, asi to funguje.
Funguje to tedy jen proto, že vaše jméno prodává?
Sportovní byznys v Norsku je dost chlapská věc a my přišli s barvami, hravostí a s výrobky pro holky. Značka má přídomek For Girls by Girls (od holek pro holky). Je možné, že výhledově uděláme i nějaké věci pro muže. Už jsme vyrobili například vlněné spodní prádlo pro chlapy. Podařilo se nám u holek zabodovat. Mé jméno v překladu přitom znamená trendy muž.
Není to nefér vůči mužům?
Ne, můžou nosit čepice pro holky. Když v baru takového kluka potkám, zaplatím večer celé hospodě.
I ve firmě jsou hlavně ženy? Je to dámský byznys?
Většinou ano. V designu a vývoji jsou holky, ale peníze nám počítají muži.
Jak velká je firma dnes?
Před pěti lety byl plán pro loňský rok 500 milionů norských korun, nevěřila jsem tomu, ale povedlo se to. Loni jsme udělali obrat 560 milionů norských korun, ale teď už tak velký vývoj nečekáme. Bojujeme s e-shopy, my tolik v on-line prodejích silní nejsme.
Jak je pro vás důležitý český trh?
Není největší, to je jasné. V Norsku děláme asi polovinu byznysu, pak následuje Švédsko a Dánsko. Každý trh je důležitý. Možná jsme trošku dražší značka, ale pomalu rosteme všude, kde působíme.
Jste trojnásobnou olympijskou medailistkou. Jeden z těchto úspěchů jste zaznamenala v Naganu v roce 1998. Víte, co pro Čechy znamená Nagano?
Netuším.
Česká hokejová reprezentace tam vyhrála zlato. Každý v Česku si pamatuje, co ten den dělal. Vás tedy hokej v Naganu minul?
Vím, že jste dobří v hokeji. Ale jednak mi hokej není blízký a za druhé, když jste norský olympionik, nechce se po vás, abyste si olympiádu užívali. Pošlou vás na hry tři dny před vaším závodem, abyste měli nějaký čas na trénink. Po závodě vás zase pošlou domů. Nechce se, abyste rozptylovali další sportovce. Švédové oproti tomu přijedou všichni na zahajovací ceremoniál, jsou tam celou olympiádu a mají z toho party. Já viděla z olympiády vždycky jenom moguly. Jak jste na tom u vás v Česku?
Řekl bych, že spíše jako Švédové. Vážně to tak bylo? Žádné zážitky nad rámec tréninků a závodů z her nemáte?
Vybavuji si zajímavé zážitky z mých prvních olympijských her v Albertville v roce 1992. Tam jsem poprvé a naposled byla na zahájení. Přišli jsme tam v našich norských vlněných outfitech, vypadali jsme vtipně. Kolem nás byli Italové oblečeni od Armaniho, vypadali krásně. Šel kolem Alberto Tomba a mrkl na mě, poslal mi pusu. Hned jsem zrudla. Ale neskončila jsem s ním.
A dál?
Jeli jsme z Livigna do Albertville. Bylo mi osmnáct, řídil můj trenér a jel strašně rychle. Já si přála, abychom se rozsekali, protože první, co mě čekalo po příjezdu do Albertville, byl test pohlaví. Myslela jsem si, že se budu muset před nějakou komisí svléct, byla jsem strašně nervózní. Nerozsekali jsme se. Byla tam čtveřice lidí v bílých pláštích. Přišla jsem, začala se svlékat a oni: "Ne, stop, co to děláte? Jen otevřete pusu, sejmeme vám sliny." Tyčinku pak dali do přístroje, chvilka ticha a: "Jo, jste holka." Já na to: "Fakt? To je všechno?" Od té doby jsem nebyla nikdy tak nervózní. A taky jsem si teď vzpomněla na zážitek ze závodu. Jedu, jedu, první skok, pohoda, druhý skok a… prásk, praskla mi podprsenka. Dojela jsem do cíle a jen se modlila, aby nikdo nic neviděl. On by stejně nic neviděl, ale cítila jsem se divně.
Skončila jste s kariérou po ZOH v Turíně v roce 2006. Pak jste se věnovala vlastní značce. A ještě něčemu?
Věnovala jsem se komunitě v mém rodném městě Voss, kde i bydlím. Kolem žilo a žije spousta sportovců. Být úspěšný v nějakém sportu i ve světové konkurenci tam není nic divného. S přáteli jsme nedávno přestěhovali sídlo firmy a výrobu z Vossu do Osla a ve Vossu nám zůstaly nějaké nemovitosti i pozemky. Postavili jsme tam domy, apartmány a snažíme se je prodávat za relativně levné peníze, aby mladí z Vossu neodcházeli. Je to taková trochu charita. Jde skoro o 70 bytů. Lidi ve Vossu nás za to mají rádi. Taky hodně jezdím po Norsku, zvou si mě na různé prezentace a konference. V Norsku jsem pořád trochu slavná, byla jsem v Dancing with Stars v roce 2011. Skončila jsem druhá, bylo to fajn. Akorát je blbé, že teď mě nikdo nezve k tanci, protože si myslí, že jsem v tom dobrá. Nejsem. No a také u nás pořádáme festival extrémních sportů, to je docela populární akce.
Považujete se za úspěšného člověka?
Ano, ale taky si myslím, že pozornost, které se mi dostává, je přehnaná. Už na základní škole jsem věděla, v čem jsem dobrá. Ve sportech a ve vyrábění různých věcí. Tak jsem se toho celý život držela.
Máte nějaké plány a sny?
Chtěla bych být umělkyně. Celý den něco vyrábět, vytvářet. Lampy, šperky, něco ze dřeva. Mám také dvě malé děti, dvě holky. Chci pro ně být tou nejlepší možnou mámou. Vždycky mi říkají, že jsem jejich nejoblíbenější máma, a já se jich ptám, kdo je ta druhá máma v pořadí.
Jste ještě v kontaktu se světem akrobatického lyžování?
Několik let po konci kariéry jsem jezdila po světových pohárech a komentovala je. Měla jsem i dívčí tým, asi 25 holek, které jsem trénovala. Jezdila jsem s nimi po světě. Teď už jsem ale mimo.
Myslíte si, že má akrobatické lyžování, konkrétně jízda v boulích, které jste se věnovala, budoucnost v konkurenci dalších freestylových disciplín?
Organizace našeho sportu je trochu konzervativní. Povoleny jsou jen určité prvky, přitom by dnešní závodníci a závodnice zvládli mnohem víc. Jede se na techniku, na preciznost jízdy. Vedle na kopci se přitom dějí odvážnější věci, skáčou jiné bláznoviny. Tak nevím.
