Michal Horáček je doslova muž mnoha řemesel - spisovatel, esejista, novinář, textař, básník, producent, spoluzakladatel sázkové kanceláře Fortuna. A také kmotr zatím poslední knihy Bez frází s titulním příběhem Lucie Šafářové.

A jak se vidí on sám?

"Vidím se tak, že toho dělám opravdu hodně. Ale vesměs se věnuju tomu, čemu právě v té chvíli věřím. Všechno ostatní odsunu úplně stranou. Třeba posledních pět let jsem vůbec nebyl textař a byl jsem fanatický student dějin umění," připomněl 71letý všestranný muž nedávno dokončená studia dějin umění na Karlově univerzitě. Ta přidal k titulu Ph.D. z oboru kulturní antropologie.

Poté se vyznal ze své životní filozofie.

"Život je krásný tím, že je složitý. Každému přeju, aby žil složitě. Teprve to odhaluje naše vlastní limity. Nutí nás, abychom šli až na samou hranici svých momentálních schopností a tím si to území rozšiřovali. Pak se cítíme bezpečně už na velkém území a nejen třeba v nějaké své úzké profesi."

Jako umělec a podnikatel v jedné osobě Horáček prožil nejednu kritickou chvíli. Ale i za ně je osudu vděčný.

"Někdy jsem si myslel, že to štěstí není, že to je neštěstí. Ale ono to bylo štěstí, jen bylo v přestrojení. Takové požehnání v přestrojení, člověk si někdy jako lomí rukama a zoufá si. Ale mnohem později si uvědomí, že kdyby se ten průšvih nestal, tak by se vlastně o moc připravil," vysvětlil.

Z Chuchle za bohyní osudu

Velký milovník koní a dostihů se k této zálibě dostal vlastně náhodou.

"Když mi bylo sedmnáct, tak mě kdosi vzal do Chuchle. Mě to strašně zaujalo. Dokonce jsem se kvůli tomu naučil maďarsky tak, abych si mohl číst dostihové knihy. Chtěl jsem o koních a dostizích vědět všechno. Jezdil jsem do různých knihoven. Například v Chlumci nad Cidlinou, kde je zvláštní knihovna hraběte Kinského z 19. století, která je celá věnovaná dostihům," vzpomínal.

Postupně se seznamoval se zákulisím dostihů, tajemstvím rodokmenů slavných koní a vyšla z toho velmi úspěšná kniha Království za koně, která se v roce 1982 stala bestsellerem.

O pouhých osm let později - to už bylo samozřejmě po sametové revoluci - stál u založení sázkové kanceláře Fortuna.

"Bylo to něco, co jsem já a mí kolegové uměli ze světa sázek na dostihy. Věděli jsme, co to je sázka, jak se stanovuje kurz, co ten kurz vyjadřuje. A také jaká má v sobě rizika. To nikdo jiný nevěděl," popsal, s jakou konkurenční výhodou do sázkařského byznysu se svými obchodními partnery tehdy šel.

Jediné centrum je slabinou Česka

Pražský rodák hodně cestoval po celé zemi, poznával lidi a z toho si přinesl důležitý poznatek. Lidé mimo ta největší centra mají podle něj velký problém se prosadit.

"Samotné uplatnění je na každém člověku, ale už jen tím, že se narodíte třeba mimo Prahu nebo ještě tak Brno, musíte vynaložit hodně sil na překonávání překážek. Když jste třeba skladatel, který se narodil v Humpolci nebo například v Chomutově, tak se o dost hůře prosadíte. A to jen proto, že žijete od Prahy třeba 150 kilometrů. To je už patrné. To, že první liga je prakticky jenom Praha, je velkou slabinou naší země," domnívá se Horáček.

Často také hovoří o tom, že Češi nemají ambice.

"Samozřejmě nemohu hodnotit všechny Čechy. Někteří jsou ambiciózní až moc. Ale ano, myslím si, že je pravda, že těch opravdu ambiciózních s velkými drzými nápady je méně než v některých jiných zemích. Přisuzuji to naší geografické poloze. V kotlině za horami jsme tu jako ve voliéře. Tady dohlédnete z jednoho místa na druhé. Kdežto když žijete u moře, tak vidíte obrovské plochy jejichž konec nedohlédnete," míní.

Michal Horáček je proslulý hlavně jako textař. Ale jak sám přiznává, ne každá spolupráce dopadne podle jeho představ. Paradoxně nebyl vůbec spokojený s vyzněním velmi úspěšného alba Richarda Müllera z roku 2000 pod názvem "… a hosté."

"Byly tam obrovské hity, jako třeba píseň Baroko nebo Srdce jako kníže Rohan. Ale desku jsem neměl úplně pod kontrolou, nepohlídal jsem si to a mně se album nelíbilo," překvapil hodnocením jedné z nejúspěšnějších desek své doby.

"Důležité je, abych já byl přesvědčený, že těmi vyprávěními, která předkládám nějakému interpretovi, opravdu dobře zachytím to, co my tady spolu prožíváme. Nebo co bychom mohli, nebo měli prožívat. Zkrátka, aby to bylo umělecky silné," přiblížil Horáček svůj pohled na práci textaře a hudebního producenta.