"Zvětšila ses."
Když v 16 letech slyšela skrze otce tento názor svého trenéra, upozorňující na přibývající váhu, nahlodalo ji to.
Ne že by si najednou připadala neatraktivní, o vzhled jí nešlo. Bála se ale, že kvůli vyšší hmotnosti nebude ve vytrvalostním sportu, který kombinuje plavání, běh a jízdu na kole, úspěšná.
"Člověk přijme, že je to součást toho sportu, a tak jsem se snažila hubnout podle toho, co jsem si myslela, že je správné," vypráví Grabmüller Soldati.
Porce jídla tak zredukovala na polovinu, vynechávala večeře. Doufala ve velmi rychlou změnu, která ale nepřicházela.
"Když nepřišla ze dne na den, tak jsem se snažila omezit jídlo čím dál víc. Pak se člověku bohužel stane, že přestane vnímat realitu těla. Pořád se vidí tlustý nehledě na to, jestli zhubl pět, deset kilo. Alespoň já jsem se viděla pořád stejně. Okolí mi říkalo, že jsem zhubla, ale já to nevnímala. Pořád jsem chtěla víc a víc, nebyla jsem schopná to vyhodnotit objektivně," podotýká triatlonistka.
Později se rozešla s trenérem, usoudila, že se bude trénovat sama. Po čase ale vsadila na trenérku. A také na výživovou poradkyni, od které dostala hubnoucí dietu s denním příjmem kolem 1700 kilokalorií.
"Díky tomu plánu se mi podařilo zhubnout asi osm kilo, ale bylo to velmi krátkodobé. Nebylo to udržitelné a ani zdravé," dodává závodnice.
Kdykoliv z plánu ustoupila a začala jíst podle sebe, kilogramy přibývaly. Proto se ke drastické dietě opakovaně vracela. A zdravotní problémy přibývaly.
"Byla jsem chudokrevná a velmi často zraněná. Nejhorší to bylo v roce 2014, kdy jsem měla únavovou zlomeninu, potom problémy s patou nebo štítnou žlázou," líčí triatlonistka. K tomu roky nemenstruovala a stále vynechávala večeře.
Nikomu v okolí přitom její chování nepřišlo divné, ani trenérce-odbornici. "Těch lidí, kteří viděli, jak se chovám, bylo spoustu. Nevzpomínám si ale, že by se nad tím někdo pozastavil. Byla soustředění, kdy jsem ani nejedla s týmem. Lidí, kteří mě mohli zastavit, bylo nespočet, ale nikdo to neudělal. Dodneška to nechápu," říká Grabmüller Soldati.
Pomohl jí až únik od závodního sportu. V rámci vysokoškolského studia odcestovala na zahraniční pobyt do Norska, které tou dobou podle Češky ani nebylo na triatlonové mapě.
"Věděla jsem, že musím v životě něco změnit a že ta změna musí být obrovská. Nikdo to nechápal, všichni si mysleli, že bych měla pokračovat s triatlonem," vzpomíná závodnice.
Na koleji potkala spolubydlící, které nebyly ze sportovního světa: "K večeři si vařily špagety, hamburgery, přitom pro mě do té doby byla večeře salát nebo vůbec nic. Zjistila jsem ale, že můžu jíst jako ony, a nic se nestane. Zní to absurdně, ale ty holky mě zachránily, našla jsem díky nim zdravý vztah k jídlu."
Zdravý vztah našla i ke sportu. Dokonce se vrátila k závodění a v roce 2021 zazářila na MS v terénním triatlonu bronzem. K tomu šíří povědomí o problémech, které jsou ve vytrvalostním sportu běžné.
