Jak jste se při závodě cítil pocitově a zdravotně?
Ráno jsem se cítil klasicky unavený. Když jsem přišel sem, tak jsem se trošičku nastartoval, ale nečekal jsem, že to bude takhle lítat. Potěšilo mě to, i když jsem na tréninku párkrát hodil daleko. Ale tohle už je hodně daleko. Takhle jsem nikdy sezonu nezačal. Na tři rány to bylo super, navíc mi první pokus přejel přes prsty. Mohl jsem mít ještě lepší sérii.
Proč jste vynechal poslední dva pokusy? Preventivně, nebo už jste věděl, že vám předchozí výkony stačí na výhru?
Sice jsem věděl, že vyhraju, ale chtěl jsem si zaházet. Jenže přece jen jsem po zranění prsního svalu. Měl jsem tam docela velkou díru a skoro měsíc a půl jsem nemohl házet. Samozřejmě jsem nemohl cvičit ani vršek. Teď jsem to párkrát zkusil a strašně mě to bolelo. Házel jsem dosud třikrát a hned to jde takhle. V Ostravě to šlo až moc dobře a v téhle situaci je to na hraně. Raději jsem toho nechal, aby k něčemu nedošlo. Už bych se třeba nedal dohromady před halovým mistrovství světa.
Kdy se vám to zranění přihodilo?
Bylo to začátkem prosince v Africe. Ale zase jsem se mohl soustředit na jiné věci. Zlepšil jsem nohy, celkově dynamiku, záda. Vršek ani tolik nevadí. Techniku si evidentně pamatuju z léta, ale pořád je co zlepšovat. Na první závod je to bezva, jsem opravdu hodně spokojený.
Kam se mohou vaše výkony ještě posunout?
Nejsem věštec. (úsměv) Šel jsem čtyři pokusy a všechny byly dobré, když započítám i ten první, který by šel daleko, nebýt technické chyby. Cítím se v tom skvěle, hrozně dynamicky. Párkrát se ještě v tréninku zavařím, nechám odpočinout a snad to zase vyjede někam k 22 metrům.
Spíše se tedy díváte na váš absolutní český rekord (22,01 metru) než na ten halový (21,79 - Remigius Machura v roce 1985)?
Koukám se na oba. Rád bych překonal i sám sebe a halový rekord je jasný. Ale že bych po tom nějak zvlášť šel, na to kašlu. Důležité je zabojovat a uspět na světě. To je pro mě hlavní, ne honit se za českým rekordem a objíždět kdejaké závody. Nechám to být a budu trénovat dál.
V Ostravě jste vrhl dál než vloni v hale v Bělehradu, kde z toho bylo stříbro. To je hezký příslib pro Birmingham, že?
Ta koule jde pořád strašně nahoru. Nemůžeme usnout na vavřínech a občas musím ostatní kluky takhle spráskat. (smích)
Co ukázali soupeři? Z koho jste měl největší obavy?
Asi z Konrada Bukowieckého. Letěl sem dlouho z Afriky, ale jeho silové parametry jsou neskutečné. Je vidět, že se zatím s koulí nepotká. Sílu má dobrou, ale když se s koulí nepotkáte, je vám to k ničemu. Ale Bukowiecki bude zlobit a samozřejmě také Stipe Žunič.
Dostal jste se do čela světových tabulek. Potěšilo vás to?
Samozřejmě je to krásné, zkraje sezony a po zranění jsem v to moc nedoufal. Ale on ten pohled na tabulky zatím nemá moc cenu, zkresluje. Třeba Američané ještě skoro nezávodili, oni do výsledků určitě promluví.
Nebyl jste nadšený ze systému soutěže, kdy postupují k posledním pokusům jen ti nejlepší. Ale nakonec jste to nemusel řešit, že?
Bylo to pro mě lepší, vedl jsem. Už při rozcvičování jsem to tušil a viděl jsem, že házím lehce. Věděl jsem, že můžu vyhrát. Navíc jsem viděl, že ostatní na tom tak dobře nebyli. Čekal jsem překvapení od Žuniče nebo Bukowieckého, ale to se nekonalo, takže takhle nějak jsem to vyřešil.
