Ubývá peněz a byrokracie roste. Pohled politiků na sport mě děsí, říká šéf atletů

Jaroslav Pešta Jaroslav Pešta
17. 11. 2022 9:58
Čeští atleti si nedávno předali ceny na slavnostním galavečeru Atlet roku, ale důvodů k jásání zas tolik nemají. Kromě nutnosti zacelit mezeru po odchodu někdejších hvězd se jako čím dál větší problém jeví nedostatečná podpora sportu ze strany státu. "Sport nepatří v tomto státě mezi priority," říká předseda atletů Libor Varhaník. "Současný pohled politiků na pohybovou nutnost mě přímo děsí."
Čeští atleti.
Čeští atleti. | Foto: ČAS – Pavel Lebeda

Co vás v letošní sezoně nejvíc potěšilo?

Především to, že se atletika po dvou covidových letech vrátila do normálu a všechny soutěže se konaly ve stanovených termínech. Zároveň nedošlo k žádnému dramatickému propadu v naší členské základně. V rámci možnosti jsme se vydali na cesty, po kterých chceme jít. K tomu patří i medailový zisk těch, od kterých jsme úspěšná vystoupení čekali. Velice si vážím cenných kovů Vadlejcha, Špotákové a Staňka z mistrovství Evropy v Mnichově, což v porovnání s předchozími lety není špatné vysvědčení.

Co vás naopak mrzelo?

Až příliš našlapaný program na mezinárodní scéně, který někteří naši reprezentanti hlavně ze zdravotních důvodů nedokázali zvládnout. Zrcadlo nám však zároveň ukázalo, že se nám nedaří očekávaný přechod z vrcholové atletiky do elitní společnosti. Úroveň v převážné většině zemí stoupá, takže v této oblasti bude potřeba na tuto skutečnost lépe reagovat, abychom nezůstali bez pěkných výsledků. Je tedy před námi hodně práce.

Na nedávném večeru Atlet roku se se svojí úspěšnou kariérou rozloučilo pět bývalých reprezentantů. Je určitá naděje, že někdo převezme jejich roli?

Špotákové, Hejnové, Kudličkovi, Holušovi i Frydrychovi patří za 27 medailí, které ve velkých mezinárodních soutěžích dokázali vybojovat, veliké díky. Zacelit tuto mezeru po jejich odchodu však nebude jednoduché. Máme sice několik talentů, ale musíme ještě nějakou dobu počkat, než štafetu od těchto osobností převezmou.

Jaká je vlastně situace u mladých, perspektivních atletů?

Jsem optimista, což mi potvrdilo i velice vydařené vystoupení dorostenecké reprezentace na evropském šampionátu v Jeruzalémě, odkud si přivezla jedno zlato, dvě stříbra a celkem deset umístění do osmé příčky. Vždy se nám dařilo najít nadějné chlapce či děvčata, kteří pak oblékali reprezentační dres. V současné době je však cesta ke světové elitě daleká, a proto musíme připravit model, kudy se po ní vydají a hlavně na ní vydrží. Proto jsem pověřil šéftrenéra Pavla Sluku, aby začal pracovat na nové struktuře celé české atletiky.

Řadu let se oceňuje takzvaný objev roku. Špotáková, Hejnová, Vadlejch, Maslák, Veselý a další potvrdili později svoji výkonnost medailovými zisky i na světové scéně. Je však i dost těch, kteří se na vrcholných akcích neprosadili. Jaké příčiny tohoto nezdaru převládají?

Především nelze přehlédnout, že tato kategorie se moc nezabydlela, uvažovalo se i o jejím zrušení. Premiant se často hledá dost obtížně. Jde spíš o mimořádně pěkný výsledek v určitém roce, což je případ letošní vítězky Doroty Skřivanové, od které asi nikdo nečekal, že skončí na halovém mistrovství světa v pětiboji na pátém místě.

Toto mimořádné zazáření však může rychle pohasnout, což je případ většiny vítězů z posledních let. Například Sýkoru, Sasínka, Malíkovou či Vondrovou přibrzdily zdravotní problémy, ale zároveň nelze přehlédnout, že dost často chybí větší snaha něco změnit, netrénovat v lese, ale dávat tomu všechno, co je pro dosažení vrcholné výkonnosti potřeba. Čili něco obětovat, s něčím se rozloučit a využít podmínek, které pro svůj růst mají k dispozici. Hodně pak záleží také na trenérovi a jeho schopnostech i časových možnostech se svému svěřenci plně věnovat.

Co podle vás české atletice nejvíc chybí?

Stabilita, abychom mohli pracovat koncepčně. Stále čekáme na nějaký zázrak, který nás vyvede z trnité cesty plánování z roku na rok, zda a kdy na naši činnost dostaneme potřebné peníze, které jsme mimochodem na letošní rok obdrželi až v červnu. Kdybychom neměli určité finanční rezervy, tak jsme mohli celý náš atletický život ukončit. Platí to na reprezentaci i na kluby. Stále ubývá peněz a přibývá administrativy. Návrh rozpočtu na příští rok se zdá být o něco vyšší než letošní, ale nedosahuje roku 2021. Nemusím přitom asi připomínat zdražení doslova všeho, co je potřeba k životu. Nejde samozřejmě jen o atletiku, což souvisí s tím, že sport nepatří v tomto státě mezi priority. Současný pohled politiků na pohybovou nutnost s logickými následky mě přímo děsí.

Navíc současná energetická krize zřejmě zasáhne všechny halové sporty. Do jaké míry se pravděpodobně projeví i v atletice?

Bezesporu dramaticky. Tréninkový proces bez možnosti využívat zateplené prostory velice trpí a v řadě případů ani není možný. Atleti sice mohou v zimních měsících aspoň částečně využívat sportoviště pod otevřeným nebem, ale potřebná kvalita přípravy v takovém případě chybí. I když vzniklo jakési zastropování, tak ceny energií se do roku 2021 nevrátí. Za všechno se zaplatí minimálně dvojnásobek a bez peněz se stane jediným řešením halu zavřít. Celou situaci vidím dost skepticky.

Není nebezpečí, že to může poznamenat i zimní přípravu na velice důležitou předolympijskou sezonu?

Už dnes je jisté, že v příštím roce nás čeká sedm ekonomicky velice náročných měsíců. Přestože nad rozpočtem je velký otazník, tak špičkovým reprezentantům, jakými jsou například Vadlejch či Staněk, umožníme takovou zimní přípravu, na kterou jsou zvyklí a kterou nutně potřebují. V horší situaci už budou ti, kteří by na své cestě z výkonnostní kategorie do vrcholové potřebovali pravidelný a vysoce kvalitní trénink.

 

Právě se děje

Další zprávy