Třicet let se Fibingerová věnuje v Českém atletickém svazu marketingu a pozorně sleduje výkony především českých reprezentantů. "Atletika byla, je a bude mým životem. Dělám práci, která je snad užitečná a baví mě," říká hned v úvodu rozhovoru tato bývalá vynikající atletka, která před několika dny oslavila 70. narozeniny.
Co vám atletika dala do života?
Dala mi toho hodně, především mě těšila. A protože pocházím ze skromných rodinných poměrů, tak jsem si vážila každé cesty do zahraničí, což současná generace může asi jen těžko pochopit. Cesty za hranice naší vlasti jsou dnes vlastně samozřejmostí. Dále mě atletika naučila řešit různé životní problémy a i když jsem mnohokrát plakala, tak nikdy jsem se nevzdala. Na mé sportovní dráze ke špičkovým výkonům stála velká dřina, ale ta mně nevadila, ostatně každá cesta za velkým úspěchem je plná vysokých překážek. A v neposlední řadě díky atletice jsem získala jméno, které mně pomáhá v podnikatelské činnosti, s níž jsem začala hned po skončení závodní kariéry.
Dnes se u většiny sportovců skloňuje ve všech pádech slovo peníze. Byly pro váš sportovní život také důležité?
Především chci zdůraznit, že žádná generace nemůže hodnotit tu předchozí. My jsme finanční odměny ve svých myšlenkách neměli, protože nás mohla těšit vyšší životní úroveň, než na jakou byla tehdejší společnost zvyklá. Na svá vystoupení jsme se pravidelně připravovali ve Španělsku, Řecku, Itálii či Rakousku, tedy v zemích, kam se běžní občané tehdejšího Československa dostávali jen občas, nebo vůbec.
Co bylo ve vaší kariéře nejhorší?
Z politických důvodů neúčast československé reprezentace na olympijských hrách v roce 1984 v Los Angeles. A neříkám to proto, že jako úřadující mistryně světa jsem byla v dobré formě a měla tedy reálnou šanci zase bojovat o některou z medailí. Byl to krutý verdikt, na který jsem potom dlouho s nemalým zklamáním myslela. Měla jsem sice v té době několik lukrativních nabídek ze zajímavých zemí, ale odejít z republiky jsem nedokázala.
Zažila jste také nějakou zajímavou, úsměvnou příhodu?
Nezapomenutelná je jedna z první poloviny osmdesátých let. Přijala jsem pozvání na mítink do Nizozemska, kde pro tři nejlepší koulařky pořadatelé připravili ceny. Byl tam robot, po kterém jsem toužila, dále magnetofon, což byla tehdy pro nás vzácná věc, a bronzová soška dojičky mléka. Po mém vítězném hodu manažer mítinku vzal ze stolu sošku a začal s ní slavnostně přede mnou mávat. Myslela jsem, že se zhroutím. Po návratu domů jsem ji věnovala řediteli firmy OLMA, který měl nefalšovanou obrovskou radost.
Bohatou činností se můžete pochlubit i po skončení závodní činnosti. Co všechno jste zvládla?
Začala jsem s marketingem Českého atletického svazu, ale nebylo to snadné. Musela jsem se hodně věcí naučit, prostudovat a umět rozhodovat, což dělám už třicet let. Snažím se, aby čeští atleti měli lepší podmínky, než jaké jim zajišťuje státní dotace. A dále pak už přes dvacet let mám v Uherském Ostrohu se společníkem pekárnu. Mohla bych ji sice zrušit, ale určitá čest mi to nedovoluje. Platím daně a neznám nějaké podnikatelské podvody, na které nemám povahu ani čas, protože po každotýdenních cestách z Moravy do Prahy přecházím z jedné činnosti do druhé.
V jakém světle vidíte současnou českou atletiku?
Letos čeští atleti příliš nezáří, přesto zůstávám mírnou optimistkou. Blíží se generační posun a zatím se musíme spoléhat především na dosavadní opory. Patří mezi ně oštěpaři Barbora Špotáková a Jakub Vadlejch, koulař Tomáš Staněk a překážkářka Zuzana Hejnová. Už mnohokrát potvrdili, že umějí závodit ve velkých soutěžích, což je určitý příslib i pro mistrovství světa.
Koná se však výjimečně až v říjnu v katarském Dauhá, kde asi budou úplně jiné podmínky pro špičkové výkony, než na jaké jsou zvyklí…
Jistě, ale budou se muset s nimi poprat všichni. Bude záležet na zdravotním stavu, jak zvládnou vysoké teploty, které se mohou vyšplhat až ke čtyřicítce, a jak v dlouhé sezoně dokáží svoji nejlepší formu načasovat právě na šampionát. Proto současné výsledky, třeba z Diamantové ligy, nejsou pro vysvědčení z šampionátu vůbec směrodatné. Jinak kromě už jmenovaného silného kvarteta by na sebe mohli upozornit například mílaři Jakub Holuša a Filip Sasínek, dálkař Radek Juška, z nadějného mládí pak čtvrtkařka Lada Vondrová a výškařka Michaela Hrubá. U ní bude hodně záležet na tom, jak a s kým se bude na mistrovství připravovat. Podobná vize platí i na olympiádu, která se přesně za rok uskuteční v Tokiu.
A co podle vás české atletice nejvíc chybí?
Především trenéři! Toto zaměstnání není totiž moc atraktivní A dále je to malý počet mladých lidí, kteří by se chtěli atletice plně věnovat. Dnešní doba jim poskytuje spoustu různých lákadel. Náš svaz se sice snaží je různými projekty k atletice nalákat, ale očekávané výsledky zatím nejsou. Někteří talentovaní chlapci či děvčata pak na nastoupené cestě nevydrží. Existují sice sportovní třídy, ale po jejím absolvování uzavřou studenti i svoji pohybovou činnost.
