Před čtyřmi lety byl Jakub Jurka juniorskou světovou jedničkou, ale na olympijské hry v Tokiu se neupínal. "Neuvažovali jsme o olympiádě, rok se ale sešel s rokem a najednou člověk jede na olympiádu," usmíval se při dnešním odletu speciálu na hry do Japonska.
Do Tokia se probojoval vítězstvím v evropské kvalifikaci v Madridu. Podtrhl tím úspěšný přechod z juniorů mezi muže. "Progres je určitě znát. Posunul jsem se hodně především mentálně. A že jsem se dostal na olympiádu už teď, je toho důkazem," řekl. "Budu tam jeden z nejmladších šermířů a kdyby to nevyšlo, tak bych měl před sebou další olympiády."
Výkonnostně roste pod vedením svého otce Tomáše Jurky a zvládnutou olympijskou kvalifikaci bral jako potvrzení jejich společného úsilí. "Práce, co děláme, má smysl, hlavu a patu," pochvaluje si Jakub Jurka. Cítí, že mění i pohled lidí na šerm. "Berou šerm, že je to sport, který má budoucnost a nejsme banda šermířů, kteří si jdou zašermovat, ale máme přístup profesionálů."
Zároveň se snaží soustředit na sebe a míň řešit, co si o něm myslí ostatní. "Takové to malinké zpochybňování, když občas někdo řekne: Mohl bys to dělat jinak? Já si to nechám říct, ale pak to sám zhodnotím: My jsme se tam dostali vlastní prací, tak není důvod to měnit."
V posledních týdnech před olympiádou absolvoval kemp ve Švýcarsku a doma. Po šermířském tréninku se zaměřoval i na video rozbor potenciálních soupeřů v olympijském turnaji. Jedním by mohl být Japonec Kazujasu Minobe, dva Korejci, nebo Nizozemec.
"Když jsme se na to koukali, odvodili jsme z toho, že vlastně nic neumí," řekl Jurka s tím, že se při sledování záznamů snažili situaci odlehčit. "Samozřejmě jsou výborní borci, kteří umí šermovat. Například Japonec je bývalá světová jednička. Normálně má na to, aby to na olympiádě vyhrál, ale je na místě si z toho dělat trochu legraci, ať se z toho člověk nepo…"
Více než techniku šermu se snažil u soupeřů odhalit, jak kdo reaguje v různých situacích na planši. Rád by to pak využil ve svůj prospěch. "Moje síla je, že se nebojím jít do akce. Nečekám a nebetonuji na metru. Beru se jako útočník. Kdyby někdo měl říct, jak se chovám, jak reaguju, tak že jsem hodně výbušný, nestojím vzadu, ale spíš jdu dopředu," řekl o sobě.
Na olympiádě naváže na dědu Jaroslava Jurku, účastníka her v Montrealu 1976 a Moskvě 1980. Rodinný odkaz ale nebral jako povinnost, že se musí na olympiádu dostat. "Je to nezpochybnitelná tradice, ale když jsem jel na kvalifikaci, tak mě podporovali. Vůbec jsem si nenechal do hlavy vlézt tu myšlenku: Co se stane, když prohraju. Já jsem si řekl, že když vyhraju, bude to super. Když prohraju, jdeme dál. Nebylo to tak, že končí svět," dodal.
