Všechno to však bylo složitější, než se na první pohled zdálo. Rozhovor s Troyem Baylissem byl se zástupci jeho stáje Ducati domluvený na Velkou cenu České republiky v Brně společně s exkluzivním pohledem do boxů italské stáje.
Jenže australský suverén letošní sezony si na Masarykově okruhu prožil zatím nejhorší víkend po návratu do superbiků z královské třídy MotoGP.
V sobotu zápasil s nastavením motocyklu, a i když zajel nakonec čtvrtý nejlepší čas v závěrečném Superpole, ke spokojenosti měl daleko.
Po kvalifikaci si šel na chvíli lehnout do svého motorhomu, ale místo na slíbený rozhovor zamířil k lékaři s bolestí krční páteře.
Ani nedělní pokus o interview neuspěl. Jezdec Ducati totiž v prvním brněnském závodě spadl už v první zatáčce a v druhém se protrápil na konečnou devátou příčku.
Není se co divit, že po takových výsledcích nebyl k žádnému povídání svolný. Konečná dohoda zněla: pošlete otázky mailem. Tak se tedy stalo a Australan na ně krátce před víkendovým britským závodem světového šampionátu odpověděl.
Se závoděním jste začal jako dítě. Jak moc vám pomohly závody na škvárovém oválu zvané dirt track, které jsou obecně považovány za kolébku projíždění zatáček smykem?
Určitě mi to co se týče jezdeckého stylu velmi pomohlo. Jezdit jsem začal už ve čtyřech nebo pěti letech a dirt track je asi to nejpřirozenější ježdění, jaké může být. Jaký styl si v mládí osvojíte, takový vám zůstane. To je přirozený vývoj.
Začal jste se závody dirt track a motokrosem, proč jste se pak přesunul na silnici?
To je těžké. Už je to tak dávno, že si podrobnosti pořádně nepamatuju. Od svých jedenácti let jsem se prakticky nic nového nenaučil.
V roce 1997 jste prorazil v mezinárodním měřítku, když jste uspěl v australské velké ceně MS superbiků a za pár týdnů v MS v závodě ve třídě do 250 ccm. Čekal jste po těchto úspěších, že byste mohl jít jezdit do Evropy?
Po Velké ceně Austrálie dvěstěpadesátek v roce 1997 jsem čekal, že se mi někdo ozve s nabídkou jezdit příští rok světový šampionát, ale nic takového nepřišlo. Vlastně ano, ale až za šest let!
Po příchodu do Evropy jste začínal v britském superbikovém šampionátu, který jste v roce 1997 vyhrál. Britové jsou obecně známí jako milovníci superbiků. Dokonce se říká, že na ostrovech jsou superbiky populárnější než MotoGP.
Na britský šampionát opravdu chodí hodně lidí, ale podle mě najdete ve světě závody superbiků i světového šampionátu, kde je v hledišti ještě více diváků.
V roce 1997 jste poprvé usedl na motocykl Ducati. Cítíte po osmi letech zvláštní pouto s touto italskou značkou a jejími lidmi?
Je to jako dlouhé manželství. Zažíváte krásné chvíle i krize. Prožili jsme spolu pár nádherných okamžiků a pár problémů, ale pořád jsme spolu.
V roce 2001 jste v superbicích získal titul mistra světa, o rok později jste byl druhý. Máte letos podobné pocity jako v úspěšném roce 2001?
Nyní jsem v lepší situaci než v roce 2001. Musím zachovat chladnou hlavu a pokračovat v tom, jak jsem si vedl od začátku sezony. Závodění je prostě závodění a každá situace je jiná. Teď jsem na tom ale lépe než v roce 2001.
Proč se vám v Brně tak nedařilo? Cítil jste stále následky pádu v předchozím závodě v Misanu?
Ne, Misano s tím nemělo vůbec nic společného. Všechny problémy byly dány potížemi s pneumatikami.
Dvě sezony byl v týmu MotoGP Ducati vaším stájovým kolegou Loris Capirosi. Jak jste spolu vycházeli? Pomáhali jste si s nastavením stroje, zvláště v počátcích působení nové stáje ve světovém šampionátu?
Zažili jsme spolu dobré časy. S Lorisem jsem vycházel vždy v dobrém a přeji mu jen to nejlepší. Je to opravdový buldok.
Loni jste v MotoGP přesedl na Hondu. Nechal jste se slyšet, že to byla mnohem těžší změna, než když jste vyměnil superbike za speciál MotoGP. V čem byl hlavní rozdíl a jak dlouho vám trvalo, než jste si na Hondu zvykl?
S Hondou to nebylo moc dobré. Celý život jsem jezdil na Ducati a prostě mi nesedla. A v tom to celé bylo.
V týmu Sita Ponse jste na Hondě jezdil spolu s Alexem Barrosem, který se letos také přesunul do superbiků. Konzultovali jste spolu tyto kroky po skončení loňské sezony?
Když se potkáme v depu, tak si řekneme "Ahoj" a to je všechno. Rok jsme byli v jedné stáji, ale když se teď potkáme na trati, jedeme si každý za svým.
Vaším koníčkem je cyklistika. Sledoval jste letos Tour de France? Co si myslíte o všech těch dopingových kauzách?
Samozřejmě ji sleduji každý rok. S "dopingem" nevidím žádné problémy, myslím, že jsou všichni čistí!
Domníváte se, že čisté jsou i motocyklové závody?
Od té doby, co jezdím v Evropě, jsem byl testován asi tak třikrát nebo čtyřikrát. Mohou nás testovat, kolikrát chtějí. Žádná látka vás ale na motorce neučiní rychlejším. Nic takového vám k vítězství nepomůže.
Jste třináct let ženatý, máte tři děti. Jak těžké je být dobrým otcem, když jezdíte za závody po celém světě?
Není to nic složitého, protože všechno vychází zevnitř. Miluji svoji ženu a děti a pokaždé se rád vracím, abych s nimi strávil co nejvíc času, pokud se mnou na závodech nejsou.
Jezdí už některé z vašich tří dětí na motorce?
Devítiletá dcerka je tak trochu "princezna". Uvidíme, co s ní bude dál. Jedenáctiletý Mitch už dobrých šest sedm let jezdí. Ale tam, kde bydlíme, je to složité. Miluje motokáry. Skoro tříletý Ollie je má tajná naděje. Už se prohání na minibiku a zvládá ho na výbornou.
