Praha - Český automobilový závodník Josef Král hovoří ve druhé části exkluzivního rozhovoru pro Aktuálně.cz o Julesi Bianchim, jeho vážné havárii i tom, co by ve formuli 1 změnil pro větší bezpečnost jezdců.
První část rozhovoru s Josefem Králem si přečtěte ZDE
Ve Valencii jste před čtyřmi lety letěl v závodě GP2 vzduchem. Jak se z pohledu pilota díváte na to, co se stalo při Velké ceně Japonska, kde se vážně zranil Jules Bianchi?
Pro mě to snad není ani blbá náhoda. To je taková osudová věc, kterou asi nikdo nedokáže nijak pochopit. Přirovnávám to k tomu, co se ve Formuli 2 stalo Henry Surteesovi, kterého v Brands Hatch před pěti lety trefilo do hlavy skákající kolo utržené z jiného vozu a on zemřel. To je věc, kterou člověk nedokáže nijak ovlivnit. Je to taková divná shoda veškerých náhod, to samé se podle mě stalo i u Julese.
Možností, aby se něco takové událo, bylo v historii F1 snad trilion a nikdy se to nestalo. Teď přišla taková shoda špatných náhod.
Jak dobře jste se Bianchim znal?
Závodili jsme spolu v GP2, závodili jsme spolu i v motokárách. Známe se dost dobře. Nikdy jsme nebyli žádní velcí kamarádi, většinou mezi námi panovala drobná rivalita, kterou jsme si pěstovali v podstatě už od motokár. To co, se mu stalo, je hrozné a já mu samozřejmě přeju, aby se z toho dostal.
Udělali podle vás pořadatelé nebo ředitelství závodu v Suzuce nějakou zásadní chybu?
Teď je po bitvě každý generál. Ono to není tak jednoduché udělat rozhodnutí, co s tím. Safety car tam pravděpodobně mohl být o kolo dřív. Kdyby se nestala taková nehoda a závod se v klidu dojel, tak by se nikdo nepídil a všichni by řekli „Jo, byl to těžký závod“. Ale já mám za sebou x podobných těžkých závodů a nedokážu z toho nikoho konkrétního vinit. To by bylo absurdní. Byla to špatné shoda náhod, ani ta zatáčka není nijak těžká. A že to vyšlo zrovna tak, že nevyletěl po stejné dráze jako před ním Adrian Sutil a že šel přesně rovně do jeřábu… (povzdech) K tomu se nedá nic říct.
Bianchi měl smůlu i v tom, že se nehoda stala tak nešťastně, že se s těmi to nárazy při konstrukci vozů vůbec téměř nepočítá…
Ano, ve voze jsou nejméně chráněné hlava- Bianchiho náraz byl to úplně nejhorší, co se mohlo přihodit - a tělo jezdce při přímém dopadu na podlahu. To se stalo mně ve Valencii. Světlá výška vozu je nějakých deset centimetrů a není pod ním vůbec nic. Po dopadu máte kompresní zlomeniny, ani nevíte jak.
Hlava je v největším nebezpečí. V roce 2006 se Cristiano da Matta potkal při testech IndyCar na trati s jelenem, ten ho do ní trefil a jezdec byl několik dní v kómatu. Takovým věcem se dá jen těžko zabránit.
Co si myslíte o názorech, které se zasazují o zakrytí formulového kokpitu? První pokusy začaly už před Bianchiho havárií…
Je to asi dobrá varianta, ale na druhou stranu se v ten moment dostáváme pryč od formulového sportu. To už pak můžeme zadělat kola a udělat z monopostu auto nebo prototyp. Aby si formule udržela svoje kouzlo, měla by zůstat odkrytá. Nějaké riziko tu vždycky bude. Myslím, že to FIA zkoušela jen z nějakého etického pohledu, protože všichni chceme zachovat formuli 1 jako formuli a nedělat z toho nějaké rakety.
I když to zní blbě a nikdo o tom nechce mluvit, všichni jezdci jsou si hrozícího rizika vědomi. Nikdo nebude jezdit rychlostí 360 km/h po okruhu a nebude si při tom říkat „To je v pohodě. Když nabourám, nic se mi nestane“. Ve skrytu duše každý tuší, že se něco takového může stát. Už to mohlo přijít předloni, kdy Romain Grosjean na startu ve Spa přeletěl přes Alonsa a jen o kousek minul jeho hlavu. Takových nárazů bylo víc a nikdy se nic nestalo.
Jaký bezpečnostní prvek z těch, které se po Suzuce vyrojily, je podle pohledu závodníka nejlepší?
Moc se mi líbí je elektronicky safety car, kdy by se při vyvěšení žlutých vlajek automaticky spustil omezovač rychlosti. To mi dává smysl. Každý, kdo závodí, závodí pořád. I když je žlutá vlajka, tak se všichni snaží najít tu nejmenší hranici, kam zpomalit. Sportovní komisaři se v té chvíli začnou chytat za hlavu, že jsme blázni a proč to děláme, když to připravují pro naši bezpečnost. Jenomže my v autě nekoukáme úplně na bezpečí a v ten daný moment nemáme všichni všech deset pohromadě (smích). Každý chce vyhrát a minimální ztráta pod žlutou vlajkou někdy bývá výhra. Proto jezdci riskují a právě to by měl omezit nějaký umělý prvek. Všichni by měli stejné podmínky a nikdo by nemohl nahnat čas. To je podle mě cesta, a ne zadělávat kokpit.
