Dá se říct, že je závodění pro vás droga a touha vrátit se za volant vás poháněla při léčbě a rehabilitaci?
Neřekl bych, že droga, to je něco negativního. Kdybyste ale řekli, že jsem závislý na závodění, tak mohu souhlasit. Vášeň hrála v mém zotavení velmi důležitou roli a stále mě hnala kupředu, abych se co nejdříve vrátil na závodní trať. V takových okamžicích poznáte, jak moc vám motoristický sport chybí. Pokud by návrat nevyšel, určitě bych byl pořád v motorsportu nějak zaangažovaný
Jaké byly vaše první myšlenky, když jste před dvěma lety seděl ve Williamsu na startovním roštu Velké ceny Austrálie a završil tím trnitou cestu zpátky do F1?
Byl to jeden z nejsilnějších zážitků v celém dosavadním životě. I když jsem dojel daleko za vítězem, moc dobře si pamatuju na tu chvíli, kdy jsem přeťal cílovou čáru. V tom okamžiku jako by se v mých emocích zhmotnily celé ty roky, kdy jsem se ze všech sil snažil o návrat do formule 1.
Co soudíte o aktuálním králi formule 1 Lewisi Hamiltonovi, s nímž jste se potkal už v motokárách?
Jsme stejně staří, závodili jsme proti sobě už od třinácti let. Jednou v Macau jsme ve formuli 3 byli i ve stejném týmu. Vždycky jsem věděl, že má talent a má na to dosáhnout ve formuli 1 velkých úspěchů. Ale asi nikoho nenapadlo, že může být sedmkrát mistrem světa. To ukazuje jeho sílu, není vůbec snadné se tak dlouho udržet ve špičce. Jenže v F1 také musíte být ve správnou chvíli ve správném týmu.
Bloudění s Malyszem
Vaším partnerem je koncern Orlen, stejně jako u Martina Prokopa a Jakuba Przygońského. Už jste si vyzkoušel jejich auta pro Dakar?
Čekal jsem, že taková otázka přijde (smích). Před dvěma lety bych s určitostí řekl, že ne. Ale teď se v týmu Orlen potkávám s řadou účastníků Dakaru v autech i na motorce a čtyřkolce. Díky nim vstoupila tato soutěž do mého života a fandím jim. V dakarském autě Martina Prokopa jsem se nikdy nesvezl, jen jsem v něm seděl, když stál. Kuba (Przygoński) mě svezl na sedadle spolujezdce. Na krátkém terénním okruhu je to ale úplně jiný zážitek, než jet stovky kilometrů za volantem. Mám rád výzvy.
A co třeba společná posádka s krajanem Adamem Malyszem?
To by byl asi velký problém. Ani já ani Adam neumíme navigovat (smích). Přitom je spolujezdec strašně důležitý. Zvlášť, kdy nemáte žádné zkušenosti. Pokud bych se na Dakar vydal, preferoval bych po svém boku zkušeného navigátora.
Na okruhy jste se vrátil čtyři roky po vážné havárii v rallye ve dvanáctihodinovce v Mugellu s Mercedesem Martina Prokopa. Jak vůbec došlo k tomuto spojení?
Závodili jsme proti sobě v rallye. Pak Martin pojal myšlenku, že chce závodit na okruzích. Ale to ho zase rychle přešlo (smích). Bylo lepší, když se držel automobilových soutěží.
Potkal jste se během své kariéry i s dalšími českými závodníky?
V Itálii jsem v motokárách závodil s Erikem Janišem. Nikdo pořádně nevěděl, odkud vlastně jsme. Když jsem jim já řekl "Polonia", tak Italové mysleli, že jsem z Boloně. S Erikem jsme byli blízcí přátelé. Pak jsme ale šli do rozdílných kategorií. V Česku máte spoustu dobrých závodníků. Ne jen na okruzích ale hlavně v rallye. Jsme velcí kamarádi s Honzou Kopeckým a samozřejmě i s Martinem Prokopem.
U lidí v Česku musím ocenit odhodlání a vášeň pro motoristický sport. Na začátku kariéry jsem hodně cestoval z Polska přes Českou republiku a vždycky jsem tu viděl spoustu fanoušků motoristického sportu. V Polsku teď motorsport nabírá hodně na popularitě, ale na Česko mám hodně dobré vzpomínky.
Kdy jste v Česku naposledy závodil?
Sice jsem toho zde moc nenajezdil, ale Brno je krásný okruh a moc se mi líbí. Naposledy jsem tu závodil v roce 2001 v Eurocupu formule Renault. Ale o dva roky později jsem na Masarykově okruhu ještě testoval.
Závodní auto má být slyšet i cítit
Nechybí vám u současné hybridní formule 1 v porovnání s osmiválci BMW nebo Renault rámus motoru? A co si myslíte o elektrických závodech?
Asi nejsem ten pravý, kdo by na to měl odpovědět. Vyrůstal jsem v době, kdy se boxy otřásaly řevem motorů vytočených do obrátek, a cítili jste vůni benzínu. Motorsport se musí svými technologiemi přizpůsobit novým podmínkám, to je třeba respektovat. Bude stále více elektrifikovaných šampionátů. Ale závodní auto má být cítit i slyšet. Bez toho pro mě závody už nebudou tím, co dřív.
Vrátil byste do formule 1 tankování během Velkých cen?
Z pohledu závodníka určitě ano. Během závodu bych měl ve voze méně paliva, vůz by byl lehčí a tím i rychlejší. Ale z globálního pohledu, kam směřuje současná F1, tedy redukce emisí a rizika, je návrat tankování nepravděpodobný.
Jaký typ okruhu vám vyhovuje a na které trati, kde se vám to ještě nepovedlo, byste si rád zazávodil?
Hodně záleží na tom, co právě řídíte. Mám moc rád městské okruhy. Je na nich jen minimum místa na chyby. Mám rád také klasické trati, kde také musíte za každou chybu zaplatit. Z těch mimo formule 1 se mi líbí Macao a určitě bych se někdy rád svezl na Nordschelife. Je to okruh ze staré školy, kde cítíte tu rychlost a kde se chyby skutečně nevyplácejí. Sice se tam špatně předjíždí, ale určitě by to byla velká výzva a zábava.
Sen o Le Mans
Letos jste se rozhodl pro vytrvalostní závody ve voze prototypové třídy LMP2. Co je tak fascinujícího na endurance, že láká stále více pilotů F1?
Endurance v sobě dokáže skloubit dvě na první pohled naprosto nesourodé věci: vytrvalost a rychlost. Lidé si myslí, že při vytrvalostních závodech není důležitá rychlost. To je ale totální omyl. Podívejte se, jak často končí se sekundovými rozdíly v cíli. Bitvy na trati jsou po velmi dlouho dobu hodně tvrdé. Klade to nároky na auta, piloty i celé týmy. To je na endurance asi to nejvíc fascinující.
Uvidíme vás letos na startu čtyřiadvacetihodinovky v Le Mans?
Vytrvalostní závody jsou velká výzva. I když jsem toho na okruzích najezdil opravdu hodně, s endurance mám jen málo zkušeností. Prvním krokem bude letos start v European Le Mans Series. Samozřejmě bych v Le Mans jel rád, jenže to záleží hlavně na organizátorech, jestli získáme místo na startu. Je to legendární závod a nejslavnější vytrvalostní podnik světa. Bylo by to skvělé.
Závodil jste v motokáře, formuli, rallye, v cestovním autě a nyní i s prototypem. Kde jste si jízdu užíval nejvíc?
Nejvíc si užijete ty závody, které vyhrajete (smích). Závodím už hodně dlouho a na okruzích jsem nabral hodně zkušeností. Pak jsem skočil po hlavě do rallye. V mistrovství světa jsem debutoval v Portugalsku po jediném dni testů na šotolině. Okruhy a rallye je těžké porovnávat. Ale ze všeho nejvíc jsem si asi užíval závody motokár. Nejspíš to bylo tím, že jako dítě všechno prožíváte intenzivněji.
V lednu jste se svezl ve čtyřiadvacetihodinovce v Daytoně. Je závodění v USA výrazně odlišné od evropského pojetí?
Možná by bylo lepší, kdybych zůstal doma (smích). Bohužel nám v Daytoně vůz vydržel jen 90 minut, pak přišly problémy s převodovkou a bylo po závodění. Daytona je asi nejevropštější americký závod, jinak je jejich přístup jiný. Ale pořád je to o tom samém: dostat se z bodu A do bodu B co nejrychleji.
Když už jsme u té Americky, neláká vás formulový závod Indy 500?
Nikdy neříkám nikdy. Ale na oválu je to něco úplně jiného a upřímně jsem o Indianapolis ještě neuvažoval.
Robert Kubica
- 36letý rodák z Krakova ve své kariéře poznal chuť vítězství i bolest z vážných havárií.
- Ve formuli 1 debutoval v roce 2006.
- 8. června 2008, rok poté, co měl na stejném okruhu těžkou bouračku, dokázal za volantem vozu BMW-Sauber vyhrát Velkou cenu ceně Kanady.
- V únoru 2011 těžce havaroval při lokální italské rallye Ronde di Andora, přičemž přišel o část předloktí.
- Ale už za dva roky se vrátil za volant soutěžního vozu, v sezoně 2013 se stal mistrem světa kategorie WRC2.
- Dokázal si znovu vybojovat i místo ve formuli 1. V ročníku 2018 jezdil za Williams, získal jeden bod.
- Od roku 2019 je záložním a testovacím pilotem stáje Alfa Romeo, tedy nástupce Sauberu.
- Letos vyměnil šampionát DTM za závodění ve sportovních prototypech třídy LMP2. Po lednovém startu ve 24hodinovce v Daytoně pojede MS ve vytrvalostních závodech i seriál European Le Mans Series.
