Pomohl k jednomu titulu ve Spartě, k osmi ligovým prvenstvím v Šachtaru Doněck a po řadě zápasů v mládežnických reprezentacích v 58 utkáních oblékl dres národního mužstva. S reprezentací vybojoval bronz na mistrovství Evropy 2004.
Tomáš Hübschman to ve fotbale dotáhl daleko. Přesto, že rodinné zázemí neměl jako malý fotbalista úplně tradiční.
Co se vám vybaví při vzpomínce na vaše dětství?
Moji rodiče byli manželé sedm let. Když mi byly čtyři roky, tak se rozvedli a brzy nato babička s dědou na přání mé matky dostali souhlas, aby se o nás starali. Táta jako spojový montér často cestoval a jen občas nás navštěvoval.
To znamená, že matka od vás prostě odešla?
Po rozvodu začala střídat partnery a zřejmě ani sama nevěděla, jakou cestou se má vydat. Bylo pro ni rozhodující, že se o dvě děti postarají její rodiče. Jednou z hlavních příčin mohlo být i to, že byla dost mladá. Mého bratra měla v 17 a mě v 19 letech. Chtěla si užívat života.
Ovlivnilo to k ní váš vztah?
Přestala pro mě existovat, zazlíval jsem jí, že to dokázala udělat. Když k nám potom někdy přijela, tak jsem ji ani nechtěl vidět. Naopak táta se o nás stále zajímal. Finančně pomáhal mým novým "rodičům", přispíval třeba i na kopačky, a když jsme hráli fotbal, tak občas chodil i na naše zápasy.
Jak jste výchovu prarodičů s bratrem prožívali?
Babička se musela ze svého zaměstnání v kanceláři vrátit do domácnosti, aby se o nás mohla starat. Děda pracoval až do důchodu jako dřevo-modelář. Byli jsme u nich spokojenější než u mámy. Poskytovali nám vše, čeho byli schopni, takže vyrůstání u nich považuju za to nejlepší, co nás mohlo potkat. Suplovali roli rodičů a nebylo to pro ně jednoduché. Byli však zkušení, dokázali leccos pochopit, přimhouřit oko, ale i vyhubovat nám, nebo nás i potrestat. Všichni jsme pak měli výhodu, že se žilo v klidnější době než dnes.
V čem byla 80. léta příjemnější?
Především v kvalitě mezilidských vztahů. Lidé si pomáhali udržovat mezi sebou vzájemné kontakty. Dnes je všechno v rychlosti. Pracujeme, honíme se, ale pak získané peníze často ani neumíme plně využít.
Pojďme k fotbalu. Na Letnou vás přivedli také prarodiče?
Bylo moc důležité, že babička s dědou nás vedli ke sportu. V Loučni měli chatu a děti z jedné rodiny začaly hrát fotbal ve Spartě, kam se dostal i můj bratr. Na Letnou ho vozila babička a já jezdil s nimi. Kolem bývalého spodního hřiště jsem na škváře jen běhal a skákal do dálky. Ale jednou mě bratrův trenér pozval mezi své starší svěřence a já se mezi nimi začal motat. Bylo mi pět let.
A chytil jste se.
Postupně jsem procházel všemi žákovskými a dorosteneckými týmy. Střídali se trenéři i posty, na kterých jsem nastupoval. Zpočátku jsem hrál ofenzivního záložníka, v dorostu stopera a nakonec všechno, "co bylo vzadu". Trénovali jsme i na škváře a do gumotextilních kopaček jsme si dávali igelitové sáčky, abychom po dešti neměli mokré nohy. A babička? Ta už měla na stadion vyšlapanou cestičku.
Kdy poprvé jste nahlédl do fotbalu dospělých?
V 16 letech se stal mým agentem Zdeněk Nehoda a nabídl mi i šanci hrát druhou ligu ve Zlíně. Souhlasil jsem, babička s dědou mě také nebrzdili, a tak jsem v Karviné nastoupil ke svému prvnímu zápasu mezi dospělými. Musím přiznat, že v porovnání s dorosteneckými utkáními to byl velký rozdíl.
Po půl roce jste se z hostování ve Zlíně vrátil do Sparty. Proč?
Trenér Ivan Hašek chtěl, abych s ligovým týmem absolvoval zimní přípravu. Zůstal jsem u mužstva jako náhradník a bylo pro mě neskutečné sedět na lavičce prvního mužstva v ligovém utkání. Po sezoně mi trenér řekl, že pro mě bude užitečnější další hostování, tentokrát v Jablonci, i když hraje až třetí ligu.
Kdy jste se poprvé dočkal profesionální smlouvy?
Od 14 let jsem získával zkušenosti v reprezentačních mládežnických výběrech a v 17 letech babička s dědou, místo nezletilého Tomáše (úsměv), podepsali moji první profesionální smlouvu. Oba prarodiče respektovali, že peníze jsou moje a mohl jsem s nimi nakládat podle vlastního uvážení. Byla to ohromná pomoc, protože jsem si mohl sám kupovat nejrůznější věci a zároveň finančně pomáhat v naší stále společné domácnosti.
Od té doby uplynulo přesně čtvrtstoletí. Co tomu babička s dědou říkají?
Oba mě i po svých 80. narozeninách stále sledují a na jaře dokonce oba chodili na většinu zápasů, v nichž jsem nastupoval.
