"Všichni mi říkali: Finále si užij! Jenže ono to reálně nejde, stres je obrovský a soustředění na ten svůj nejlepší výkon také. Nešlo vstřebat všechny vjemy," přiznává házenkářka, která musela skousnout porážku od maďarského Györu o sedm gólů.
I tak se třicetiletá mistryně fint, parádiček a nečekaných zakončení ocitla v pohádce. V nejlepší kapitole své kariéry. Vždyť kromě tří titulů vyhrála s Bietigheimem i Evropskou ligu, Německý pohár a Superpohár.
"Ještě sním o zlatu z Ligy mistryň, minimálně o další šanci o něj zabojovat, a také o větším úspěchu s českou reprezentací. A chci vymyslet ještě nějaké další triky na hřišti, které budou bavit děti i dospělé. A možná i ty mladší motivovat," dumá.
Střih v čase o dvě dekády zpátky. Do doby, kdy i Malá nosila na zádech brašnu a usedala do lavice Základní školy Josefa Kajetána Tyla v Písku.
Motivaci pro rozvoj sportovní kariéry hledala snadno, už od začátku měla jasno, že jednou chce být profesionálka. A podmínky na základce našla ideální.
"Půlka třídy basketbalisté, půlka házenkářky. Měli jsme víc hodin tělocviku, kde jsme se vybili. Ani jsme proto nezlobili," nevybavuje si rošťárny, které by překračovaly mantinely slušného chování.
"Jakmile zazvonilo na přestávku, vrhli jsme se na chodbu k ping-pongovým stolům a hráli jsme obíhačku. O velké pauze nám otevřeli tělocvičnu, tam jsme taky řádili. A venku jsme měli i házenkářské hřiště."
Mixovat sporty, to je jedna z jejích rad pro malé děti. Rozvíjí se tím všestrannost, což se hodí i v odvětví, kterému se věnují nejvíc.
"Pamatuju, jak jsme sestavili školní basketbalový tým dívek a kluci nás učili signály. Postoupily jsme až na republiku. Škola organizovala přespolní běhy, a přestože jsem nenáviděla dlouhé trasy, vždycky jsem šla. Dalo mi to vytrvalost, trpělivost. Ze stolního tenisu jsem pro házenou získala reflexy," vykresluje dnešní číslo 67.
"Když děláte víc sportů, stáváte se komplexnějším sportovcem. Na základní školu mám krásné vzpomínky. A myslím, že spolu s rodiči ze mě udělala správného člověka."
Za svým snem si šla sveřepě. Bez pochybností. "Odmalička jsem tušila, že se chci házenou živit. Všechno do sebe zapadlo. Sportovní třída, učitelé na škole, rodiče. A tak je to správně, protože sport lidi spojuje a mladou generaci formuje," přesvědčuje Malá.
Cesta z třicetitisícového Písku až na házenkářský Olymp, tedy spíš těsně pod něj, do finále Ligy mistryň, snadná nebyla. "Řekla bych, že spíš dlouhá a trnitá. I zajímavá."
Už jako šestnáctiletá naskočila v interlize za ženy, získala s nimi bronz, ve dvaceti se vydala do velkého světa. Rok ve Slavii, další v německém Oldenburgu, čtyři sezony francouzský Issy Paříž, od léta 2021 už Bietigheim.
Německo bližší než Francie
"Bundesliga je hodně organizovaná, Němci jsou striktní, všechno musí být tip ťop, hodně se studují protihráčky, dbá se na posilovnu. Francouzská házená je uvolněnější, je tam méně pravidel a spíš individuální pojetí," srovnává zahraniční štace.
"Německo je nám bližší i mentalitou, chováme se jinak než Francouzi, kteří jsou občas v něčem zvláštní. Proto jsem v Bietigheimu šťastná."
Roky v cizině Malou zocelily. Musela se o sebe postarat sama, vyřešit plno záležitostí v cizím jazyce. "Všechno tady opustit a přesunout se do jiné země, kde je všechno nové, není úplně snadné," přiznává zkušená házenkářka.
Obstála. "Otestovalo mě to, jestli se kariéra posune do úspěšného módu, nebo jestli se zlomím a půjdu zpátky do Česka. Ale když člověk házenou miluje, všechno je lehčí. Naučila jsem se jazyky i tamní zvyky, lidé mě díky tomu líp přijali."
Nebyla to vždycky brnkačka a není ani teď. Život profesionálního sportovce se podle Malé neomezuje jen na dvě hodiny tréninku a zápasy.
"Někdo si představuje, že po tréninku jdeme domů a nic neděláme. Ale ve skutečnosti jsme v hale i hodinu předem a věnujeme se různým aktivačním věcem. Po tréninku zůstáváme na regeneraci, přidají se videa, příprava na soupeře. V denním rytmu jsme v tréninkovém centru klidně šest až osm hodin," vykresluje česká reprezentantka.
"Ale je to naše práce, i když pro mě to jen práce nikdy nebyla. Házená mě baví, naplňuje, proto ji neberu jako zaměstnání."
Odpočine si u dobrého filmu nebo při večeři s přáteli. "Nejsme roboti, každý potřebuje dobít baterky."
Pomáhá jí k tomu i její přítel Jan Kafka, tělocvikář, zeměpisář, fotbalový trenér a fotograf. Nedávno svou milou požádal o ruku.
České fórky by neprošly
I pohoda v osobním životě pomohla Malé k velkým úspěchům. Triumf v Evropské lize před dvěma lety? Paráda. Liga mistryň? Ještě o úroveň výš.
"Mám to tak už od malička, víc prostě hrát nejde. Miluju i fotbal, koukám na fotbalovou Ligu mistrů a také na tu házenkářskou. Pro mě je to srdcová soutěž, o které jsem už jako malá snila."
Ve finále třikrát skórovala, stříbro je pro její klub nadplán. "V Německu to ještě nikdo nedokázal. A porážku ve finále beru jako motivaci, proč se do finále vrátit a příště ho třeba vyhrát. Jako důvod, proč na sobě pořád pracovat."
Pohání jí i další motor. Chce motivovat děti. "A prostě se házenou bavit. Věřím, že na hřišti je to vidět. Tohle bych malým házenkářkám poradila: Mějte radost ze sportu. Užívejte si pohyb. A když přijdou horší časy, překonejte je láskou ke sportu. Pak překážky nejsou tak vysoké. My v Bietigheimu nejsme tým hvězd, ale funguje nám chemie na hřišti i mimo něj. Což dělá ten úspěch," míní.
Skvělou atmosféru si užívá i při reprezentačních srazech. Ještě povýšenou o vtípky. "Český humor je strašně specifický. A fórky, co dávají holky v Česku, by v německé kabině nepobraly. Zíraly by s otevřenou pusou."
S otevřenou pusou můžou všichni zírat i na to, co všechno Malá dokázala. A to ještě nekončí. "Já vždy byla přesvědčená, že se můj sen splní. Neměla jsem důvod pochybovat díky podpoře, které se mi dostávalo. Co se stalo, je úžasné. Jsem neskutečně vděčná, kam až to ta holka z Písku dotáhla."
