Měla jste pěkně rozjetou juniorskou kariéru. Co přesně stálo za vaším rozhodnutím nakonec nejít cestou profi tenisu?
Můj tenisový konec nepřišel přímo po vítězství v Austrálii. Následovalo ještě několik let, kdy se mi dařilo trénovat a hrát turnaje na vysoké úrovni. Vyhrála jsem několik podniků s nejnižší dotací v kategorii dospělých a doufala jsem v "happy end". Tedy průnik z juniorského do velkého tenisového světa. Zranění ale postupně začala být častější a delší, až vše vyvrcholilo jednoho dne, na lize v Německu, kde jsem ráno doslova nemohla vstát z postele. Musela jsem sama dojet domů, přestože jsem nemohla ani sedět. Bylo mi necelých dvacet, byla jsem sama v cizině… A tenkrát jsem se rozhodla. Končím. Tohle nestojí za to.
Hrála jste v době, kdy na kurtech válela Jana Novotná, český ženský tenis byl pořádně vidět. Vnímala jste tehdy tlak podobný, jako byl od malička kolem Markéty Vondroušové nebo sester Fruhvirtových?
Nemyslím si, že se s nimi mohu srovnávat. Jsou ve své kariéře mnohem dál, než jsem kdy byla já. Také okolo sebe mají větší ochrannou "bublinu", tým s většími zkušenostmi. Ve všem jsme ve sportu naštěstí dál. Tenis je individuální a velmi tvrdý sport, obzvlášť pro mladé ženy.
Co tím myslíte?
Chceme vítězit, ale zároveň postrádáme spřízněnou duši, přátele, rodinu. Tedy aspoň tak jsem to vnímala já. Prorazit může jen ta, která má nejen talent, ale také ostré lokty a správné zázemí. Přeji holkám, aby toto vše našly, a byly tak schopné žít spokojený život nejen na tenisových kurtech.
Na reprezentační úrovni jste ale s týmem v dívčích kategoriích porazily například budoucí hvězdnou Rusku Annu Kurnikovovou. Vzpomínáte si, jak na vás působila?
Vzpomínám. Část mého já se ptala "sakra, proč je kolem ní takový humbuk?!" Druhá část ji ale svým způsobem obdivovala. Chodila vzpřímeně, měla speciální kolekci od Adidasu, krásné blond vlasy a dlouhé štíhlé nohy. A raketu Yonex, po které jsem toužila. Taky tenkrát měla ještě rovnátka, ale i ta nosila tak sebevědomě, že se nedalo nic jiného než jí prostě závidět. Nikdy nebyla jedna z nás. Měla okolo sebe ten zmiňovaný tým lidí. A měla sebevědomí, tedy to, co nám ostatním tolik scházelo.
Nutno dodat, že vy jste byla i tenisovou raritou, hrávala jste jednoručný bekhend. Bývala to vaše zbraň?
Můj krásný jednoručák. Naučil mě ho pan Lekič, můj první trenér. Bylo nás už tenkrát málo, a dnes už ho snad nehraje nikdo. Tenis šel, jako všechno, tolik dopředu, že jednoručný bekhend už by byl příliš velká slabina. Já ho uměla dobře, byla jsem tím tak trochu výjimečná, a často jsem soupeřky překvapila po lajně. To jsem si hodně užívala.
Stihla jste nasát atmosféru velkého tenisu? V Austrálii tehdy vyhrál Boris Becker nebo Monika Selešová, potkala jste nějakou takovou hvězdu?
Atmosféru velkého tenisu jsem si užila na juniorských grandslamech. To byly krásné zážitky. I když v šestnácti vás to vlastně ohromuje méně než třeba teď, zpětně. Považovala jsem to za samozřejmou součást té cesty. V šatnách jsem potkala například ještě i Steffi Grafovou, pozdravila ji, ona mě. Opravdu ano, čím větší hvězda, tím skromnější. Viděla jsem další špičkové hráčky a hráče při obědě nebo na rozehrávce, měli jsme jako junioři vyhrazené prostory na grandstandech, odkud jsme mohli sledovat zápasy…
Vybaví se vám nějaký největší zážitek?
Asi galavečer při příležitosti každoročního vyhlášení tenistů roku, kde jsem byla jako světová juniorská jednička ve čtyřhře. Do Paříže tenkrát přijeli i moji rodiče, dokonce i můj táta, který jinak na turnaje zásadně nejezdil. Měla jsem na sobě krásné dlouhé šaty, v zázemí mě učesali, nalíčili, a poté nás usadili k jednomu z nejhezčích stolů, do společnosti hvězd, jako jsou Steffi Grafová nebo Amelie Mauresmová. I díky zarámovaným fotkám na tenhle večer nikdy nezapomenu.
U tenisu jste nakonec zůstala jako studentka americké univerzity. Bylo reálné, že byste nakonec i odtamtud prostřelila do tenisové špičky?
S tenisem jsem na čas skončila, dala se zdravotně jakž takž dohromady a pak se k němu v rámci studia na univerzitě vrátila. Když jsem do Ameriky šla, na rovinu jsem trenérům říkala, že pravděpodobně nebudu schopna trénovat tolik, kolik by si představovali, a pokud mě chtějí, musí to akceptovat. Slíbili to, ale nikdy nedodrželi. Tlak na výkon byl i tam obrovský.
Ještě aby ne, vždyť tam s vámi studoval i John Isner, pozdější hráč top 10…
John je pro mě takový malý zázrak. Cesta vrcholových tenistů většinou přes ukončené univerzitní vzdělání nevede. A v době, kdy jsem ho potkávala na kurtech v Georgii, nikdy bych si nemyslela, že zrovna on se prosadí. Ano, měl dobrý servis, ale špatný pohyb, dobrý forhend, ale nic moc bekhend… Musel na sobě strašně moc zapracovat, ovšem i tak to považuji za velké překvapení. A to myslím v dobrém.
Litovala jste někdy, že jste přece jen nakonec nezkusila ještě víc proniknout do profi tenisu?
Když jsem přijela domů z té německé ligy a oznámila rodičům, že končím, určitě to i pro ně bylo zklamání. Naštěstí oni nikdy nebyli ti, kteří mě do něčeho tlačili, vždy jsem byla dostatečně motivovaná sama. Když se na to podívám zpětně, mám za to, že kdybych okolo sebe měla nějaký tým zkušených lidí, se kterými bych dlouhodobě pracovala na fyzické stránce, rehabilitaci, ale třeba i na psychologické stránce věci, mohlo být všechno jinak. Tenkrát jsem však tohle neměla. Naši neměli s vrcholovým sportem zkušenost, všechno bylo asi i trochu jinak než dnes. Nebýt na všechno sama, možná by se dalo ještě pokračovat, i když to jsou samozřejmě už jen domněnky. Líto mi to občas, když se nad tím hlouběji zamyslím, je, ale to je život.
Teď vás lidé znají z obrazovek díky vaření. Jak jste se dostala před třemi lety až k soutěži MasterChef?
Poté co jsem skončila s tenisem, nevěděla jsem, co budu dělat. Neměla jsem žádná zadní vrátka, do tenisu jsem šla naplno. Měla jsem ale naštěstí dokončené gymnázium, které jsem vystudovala díky individuálnímu plánu, a tak jsem se mohla přihlásit na vysokou školu. Táta byl dobrý novinář, nějaké geny jsem snad zdědila po něm, a tak mi to tenkrát přišlo jako nejschůdnější cesta. V Americe jsem vystudovala komunikaci a sociální výzkum, ale po návratu jsem začala jako copywriter ve firmě Oriflame.
To je k vaření ještě hodně daleko…
Postupně si mě zpátky přitáhl sport v podobě práce pro britskou společnost, která u nás provozovala fitness centra. Díky perfektní angličtině jsem spolupracovala se zahraničním vedením a docela mě to bavilo. Pak, hodně ve zkratce, přišla dvojčata, práce s manželem v rodinné cestovní agentuře Ski Time, zprostředkovávající lyžařské pobyty v italském Livignu, a nakonec…covid. Ten mi vlastně umožnil účast v MasterChef, protože manželova práce se zpátky rozbíhala jen pomalu, a tak mohl pohlídat děti v době mojí nepřítomnosti.
Ale jak vás vaření chytlo?
Někde mezi tím vším jsem začala, hlavně pro nás s manželem, zkoušet uvařit jídla, která jsme měli možnost ochutnat ve špičkových restauracích na cestách a na něž jsme neměli dost peněz. A dařilo se mi. Objevila jsem v sobě skrytou vášeň a snad i talent pro kombinování chutí a přípravu jídel, o kterých by se mi před nějakými dvaceti lety ani nesnilo.
Teď je z vás provozní restaurace. Dá se říct, že jste se tedy konečně pracovně našla?
Přes dva roky pracuju jako provozní šéfka a kreativní šéfkuchařka v restauraci Na Krétě, v Hořovicích. Dostala jsem tuto pracovní nabídku od našich rodinných přátel, a přestože mi zprvu připadala naprosto nad moje možnosti, ukázalo se, že je to dokonalá pozice pro mě.
V čem?
Je to hodně náročná práce, která mi v prvním půlroce doslova nedala spát, ale mám tu prostor pro kreativitu, vaření, psaní, marketing, provoz a hlavně jsem součástí týmu mladých lidí. Nechci se tu nějak chvástat, ale spíš říct, že je to vlastně první věc v mém životě, kde mám pocit, že si to tak nějak sedlo, že mi to jde, že mě to naplňuje.
Do práce docela daleko dojíždím, ale stojí to za to. Naše restaurace je totiž naprosto výjimečná. Majitelé s námi nejen spolupracují na každodenním provozu, ale hlavně stojí o to, abychom pracovali s těmi nejlepšími surovinami. Máme prostor vytvářet stále nové pokrmy, zkoušet suroviny z celého světa a hrát si se servisem. Takže ať byl MasterChef jakýkoliv, díky němu jsem se vlastně našla a za to mu budu navždy vděčná.
